Dalších pár dní strávenejch na cestách, v kopcích, zálivech a nekonečnejch lesích. Krajina se mění s každym ujetym kilometrem a během několika dní máš pocit, že cestuješ přes několik různejch zemí. Ať už Rakousko, Chorvatsko nebo nějaký tropický ostrovy. Vidíš nekonečný pastviny a vinice, procházíš se po pláži, prodíráš se hlubokym lesem nebo lezeš do hor. Je tu ode všeho něco a teď mimo hlavní sezónu navíc není nikde ani noha. A když se s nějakým tím turistou potkáš, můžeš se s ním dát do řeči, protože po zbytek dne už nikoho dalšího potkat nemusíš. Plánovat můžeš navíc cokoliv nehledě na to, jestli je víkend nebo ne. Všude je klid. A když není, můžeš si to zařídit tak, aby ten klid okolo tebe byl. Je tohle vůbec taková ta klasická dovolená? Rozhodně to tak nepřipadá.

Liduprázdno všude samozřejmě není a během cest můžeš narazit na lidi různejch národností. Nejvíc se tu pohybuje Francouzů, sem tam nějaký Italové, Němci, Američani nebo i Kanaďani. Jelikož má moje Estima na bocích nálepky s nápisem “High Cascade”, což je snowboardová akce v USA, přišel za mnou v kempu jeden amík a ptal se, jestli nejsem ze Států. Když se dozvěděl, že jsem z ČR, reagoval na to zajímavě: “Tam máte ten islám, ne?” I v Coloradu si dělaj srandu z toho, co se v Evropě děje. Setkání s partou Frantíků bylo zas trochu jiný. Všichni v kempu od rána do večera popíjeli pivo a víno a v mezičase se vydali na sběr mušlí. Nejenže jich měli plnou tašku, ale k tomu si přivezli i chobotnici. Když to ve společný kuchyni viděla jedna místní paní, divila se a říkala, že ani nevěděla, že nějaký chobotnice na Zélandu jsou. Tahle byla navíc poměrně velká a vypadala dost nechutně. Ale kolem plotny běhal takovej francouzskej Lubka a výsledek byl takovej, že si na ní nakonec prej všichni pochutnali.

Netrvalo to dlouho a následující den došlo k dalšímu mezinárodnímu střetnutí. U jeskyně Rawhiti jsme se potkali s jednou Kanaďankou. Ta byla sice dost upovídaná, ale měla pěknej výstřih, takže se to dalo vydržet. Pochází z oblasti British Columbia a říkala, že jí to tady připadá jako tropická verze Kanady. A že si chce cestování prodloužit rokem v Austrálii, aby naakumulovala co nejvíc tepla, než se vrátí domů. O letošní novozélandský zimě říkala: “Zima? Vždyť tady skočili rovnou z podzimu do léta!” Vtipná příhoda se stala zas pro změnu s jedním Čechem. Ten v kempu procházel kolem a zpíval si slovenskou písničku. Dali jsme se do řeči a u piva jsme chvíli kecali. Večer se pak z ničeho nic zeptal: “To je tvoje kočka?” A ukazoval směrem do auta. Pod sedačku řidiče si totiž vlezla nějaká potulná kočka a rozhodla se tam přespat. Byla to ale kočka čtyřnohá, takže musela z auta ven.

Kromě pár Evropanů tady jinak není vidět moc kuřáků. Na farmě nekouřil nikdo a normálně na ulicích taky nepotkáš nikoho s cigárem. Jestli je to tím, jak je to drahý, nebo jestli je to prostě jinej životní styl, těžko říct. Cestovatelé z našich končin si to ale neodepřou a většina z nich si kupuje alespoň tabák, kterej vyjde o něco levnějc. Takže Evropany poznáš jednoduše. No a místní nebo asijský turisty poznáš taky jednoduše. Když pomineš šikmý oči, tak je většinou vidíš, jak přijedou autem na místo, udělaj pár “selfie” fotek a zase odjedou. Taková rychlá moderní turistika. A například jedna dvojice mě poprosila, jestli bych je na vyhlídce Hawkes Lookout nevyfotil. Okolí se zrovna v tu chvíli kompletně zahalilo do mlhy a nebylo nic vidět, jim to ale nevadilo a říkali, že je hlavní, že jsou na fotce oni. Jakej to má smysl, to je trochu záhadou. Každopádně záběr z týhle vyhlídky vidíš hned pod tímhle odstavcem – bez mlhy a bez asiatů.

Co je vůbec za den? Taková běžná otázka posledních dní. I během relativně krátký doby se dá lehce ztratit pojem o čase. Je to navíc ještě horší, když se kvůli letnímu času posouvá čas o hodinu dopředu a ty o tom nemáš ani páru. Docela překvapivý pak je, když celej den koukáš na hodinky a navečer koukneš na mobil. Říkáš si tak v duchu: “Tady něco nehraje!”. Žádnej budík, kalendář, internet nebo rádio. A pak to takhle dopadá. Míst bez signálu je tu hodně a když se do nich zakoukáš, rád tam neplánovaně zůstaneš klidně o den nebo dva dýl. To se i stalo na místě zvanym French Pass v oblasti Marlborough Sounds. Aby ses k němu dostal(a), tak musíš absolvovat 60km dlouhou klikatou a z velký části jen prašnou cestu. Ta sama o sobě dost zájemců odradí, avšak zdolat jí se vyplatí. Výhledy na poloostrovy kolem tebe jsou dechberoucí a každejch pár metrů tě nutěj zastavit a civět s otevřenou pusou. Jen jí nesmíš mít otevřenou moc dlouho, protože tam šíleně fouká. Po všech stráních se pasou ovce a běhaj tam i stovky jehňat. Těm ty strmý srázy a silnej vítr evidentně nevaděj. Když dokončíš tuhle krkolomnou cestu, dorazíš do malý osady s kempem. V něm stojej jen dvě auta a “nečekaně” jsou to další Francouzi. Tyhle cestovatelé si ale tentokrát tiše užívaj zálivu a chytaj na břehu ryby. Ráno se probouzíš hned u vody, koukáš na východ slunce a dáváš si snídani. Když tak pozoruješ hladinu oceánu, v dálce zahlídneš něco, co tě donutí nasadit si čočky. Je to skupina delfínů, co proplouvá kolem. Sice jsou hodně v dálce, ale při skákání nad hladinu, jsou krásně vidět. No a v takovej moment je jednoduchý si říct: “Tady chci zůstat.” Podobnejch zálivů a opuštěnejch míst je tu spousta a hodně z nich je soukromejch. Helen, vedoucí z farmy, má dokonce jednoho kamaráda, kterej vlastní jeden takovej poloostrov. A zaplatil za něj částku, která je v porovnání s dnešníma cenama prej jako za hubičku. Dělalo to celkem 900 tisíc dolarů (13 a půl milionu Kč) za 20 hektarů. Jestli je to málo nebo hodně, to už nechám na tobě. Každopádně vlastnit poloostrov se asi nepoštěstí každýmu.

Když se podíváš do galerie fotek, můžeš vidět tu neuvěřitelnou rozmanitost přírody. Tohle všechno se nachází v rozmezí zhruba 250 kilometrů. V okolí městečka Takaka jsou například prameny, vodopády a jeskyně v hustym porostu a stačí přejet kopec a dostaneš se do národní parku Abel Tasman. Ten je vyhlášenou a výrazně propagovanou oblastí jižního ostrova. Zlatavý pláže lákaj hromady turistů a i teď mimo sezónu je tu docela rušno. V létě to pak musí bejt slušnej masakr. Na nejhezčí pláže se dostaneš jen pěšky čtyřdenním pochodem nebo pomocí vodního taxi, případně na kajaku. Já se nakonec rozhodl zaplatit si vodní taxi do Bark Bay, odkud vede 25 kilometrů dlouhá pěší stezka zpět do kempu v Marahau. Tahle jednosměrná plavba stála v přepočtu zhruba 600 Kč, což teda rozhodně nebylo málo. Cestou ale nepluješ rovnou do cílovýho zálivu, ale vezmou tě například k ostrovům, kde si na pláži hrajou mladý tuleni, nebo zastavěj pár metrů u skály ve tvaru rozpůlenýho jablka. Plavba trvala se zastávkama na dalších místech víc než půl hodiny, takže to nakonec za ty peníze stálo. Celkově si v tomhle národním parku připadáš zas jak v jinym světě. A taky není problém se na opuštěný pláži zastavit a ztratit pojem o čase.

Doporučený místa k navštívení: French Pass, Elaine Bay, Archer Track, Pelorus River, Wharariki Beach, Farewell Spit, Te Waikoropupu Springs, Rawhiti Cave, Wainui Falls, Takaka Hill, Hawkes Lookout, Anapai Bay, Medlands Beach, Torrent Bay, Cascade Falls, Split Apple Rock





Cestou necestou

10 komentářů u „Cestou necestou

  • 3.10.2018 (7:48)
    Trvalý odkaz

    Ahoj, opět moc pěkný, zejména ty výhledy z kopců, ale dostat se na ně je fuška. Dál si v pohodě užívej..

    Reagovat
    • 3.10.2018 (19:45)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, občas k tomu stačí Estima a pár litrů benzínu. Ale fakt jen občas :). Díky.

      Reagovat
  • 3.10.2018 (7:53)
    Trvalý odkaz

    Zdar, tak ten malý zelený bod na mapě pod článkem je aktuální poloha? Je to teda fakt kus krásný přírody, občas to opravdu vypadá jak opuštěný ostrov 🙂 Amíků se příště zeptej co ten jejich šašek s přehazovačkou na hlavě. Náš prezident není taky žádná reprezentace, ale toho nikdo nezná 🙂 Kde se vzala česká vlajka na fotce PA101135?

    Reagovat
    • 3.10.2018 (19:53)
      Trvalý odkaz

      Zdar, jj, ten malej zelenej bod je aktuální poloha. Do debaty o prezidentech se vzhledem k tomu, co sedí na hradě u nás, bude asi lepší nepouštět 😀 . Ale bylo by zajímavý si poslechnout, co si oni o tom svym myslej. Česká vlajka vlála na ranči hned vedle kempu. Nabízej tam výlety na koních.. asi to vlastní nějakej čecháček.

      Reagovat
  • 3.10.2018 (19:43)
    Trvalý odkaz

    čauky,to je krása,jako by si letěl balónem,jak to je vysoko…a co místo kočky čtyřnohé,nějaká dvounohá stopařka?

    Reagovat
    • 3.10.2018 (19:59)
      Trvalý odkaz

      Ahojda, vysoko to není, ale převýšení dělá takovýhle divy. U French Passu je to cca 500 metrů a vyhlídka je 700 metrů nad mořem. Dvounohá stopařka by se do auta nevešla, protože kolo zabírá většinu zbylýho prostoru včetně sedačky spolujezdce.. bohužel 😀

      Reagovat
  • 3.10.2018 (21:04)
    Trvalý odkaz

    Ahoj Pepáku,
    neuvěřitelně krásné fotky a báječné psaní. Díky, že nám necestujícím lenochům umožňuješ cestovat s tebou a obdivovat krásy světa. Měj se moc dobře. Marta a Vráťa

    Reagovat
    • 3.10.2018 (22:07)
      Trvalý odkaz

      Dobrý den (nebo teda spíš dobrý večer) na Skalku 🙂 ,
      v dnešní době je všechno o tolik jednodušší, než bylo dřív, že by byla škoda se o tu nádheru na druhym konci světa nepodělit. Pro pěknou fotku nemusí člověk chodit daleko (nebo často nemusí chodit vůbec), stačí opravdu jen cvakat spouští foťáku. Moc díky za zprávu a ať se vám taktéž daří.

      Reagovat
  • 24.1.2019 (13:40)
    Trvalý odkaz

    Krása střídá nádheru….děláš to výborně! A co znamená ta Renata na tý ceduli? :))

    Reagovat
    • 26.1.2019 (7:47)
      Trvalý odkaz

      Díky! Je to název ulice – Renata Road, ale co tím je myšleno v angličtině nebo maorštině těžko říct 🙂

      Reagovat

Napsat komentář: Joseph Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.