Po dlouhý odmlce přišel čas dát věci do pořádku, ať seš zas trochu v obraze. S koncem sběru třešní na začátku novýho roku se o slovo přihlásily meruňky, nektarinky, broskve a švestky. A že to byla jízda. Mezinárodní parta trhačů se rozšířila o Italy, Němce a Japonce a několikatejdenní kroužení po sadech mohlo začít. Ovoce, jak už je letos zvykem, nezrálo zrovna dvakrát rychle, takže jsme v každym bloku otrhali, co šlo, a pak jsme si to celý zvesela několikrát zopakovali. Než došlo na poslední sběr, udělali jsme mnohdy i třeba čtyři takový kolečka. Upřímně, bez hudby nebo audioknížek by se z toho nejeden zcvoknul. Každopádně v porovnání se sběrem třešní byla tahle práce za odměnu. Třešně už po těch dvou měsících nechtěl nikdo ani vidět. Meruňky pěkně odsejpaly a navíc se i dobře trhaly.

Když v půlce ledna nastaly pravý letní dny, několik řad meruněk dozrálo pro změnu tak rychle, že jsme se na ně museli vrhnout skoro všichni. Představ si pak situaci, kdy v každym řádku je někdo jinej a nahlas si povídá nebo poslouchá hudbu. To by samo o sobě nebylo nic tak hroznýho, ale když naráz slyšíš angličtinu, francouzštinu, španělštinu a do toho ti v jednom uchu hraje slovenský Horkýže, je to pak solidní guláš. A k tomu všemu si občas jeden Uruguayec nahlas zpívá. Nutno dodat, že superstar z něho asi nebude. Všichni jsme ale byli svým způsobem takovou menší atrakcí. Místní prodejna nabízí prohlídky sadů a s pomocí elektrickýho vozítka pro asi 10 lidí provází zájemce po celym sadu. To vše s komentářem a možností ochutnat jakýkoliv ovoce přímo ze stromu. Věř tomu nebo ne, ale i přes vysokou cenu 40 dolarů (cca 600 Kč) na osobu se jezdilo i několikrát denně. Majitel to komentoval tím, že dřív o tyhle prohlídky nebyl vůbec zájem, protože cena byla stanovená jen na 15 dolarů. Turistům to přišlo podezřele levný, a tak se do toho moc nehrnuli. Po navýšení ceny se z toho paradoxně stala pravidelná a výrazná součást příjmů týhle firmy. Spokojený jsou tak všichni. Japonci se u stromů fotěj, jako by za nima stál Mount Cook, a s nadšením pozorujou i nás dělníky. Občas si vyfotěj i tebe, když zrovna průvodce s vozítkem zastaví u tvojí řady. V ten moment se nemůžeš ubránit dojmu, že si právě hlavní atrakcí místní safari. Něco jako orangutan lezoucí po stromě. Občas je o prohlídky takovej zájem, že místo toho malýho vozítka přijede do sadu celej zájezdní autobus. Když jednou takhle všichni vylezli, tak to kolega okomentoval slovama: “A to si vem, že každej z nich musel zaplatit těch 40 dolarů. Asi tam u nich v Asii v těch moderních a přelidněnejch městech žádný místo pro ovocný stromy už nezbylo.“ A něco na tom bude, protože tyhle prohlídky si evidentně užívali a fotili kde co.

Zéland jako takovej se navenek tváří jako nejčistší a nejzodpovědnější země na světě, ale najdou se věci, o kterejch se v cestopisech nemluví a nad kterejma ti zůstává rozum stát. Pro příklad není potřeba chodit daleko. Na sadech je všechno ovoce s tejdenní pravidelností ošetřovaný různejma postřikama – a to ať už povinně ze zákona nebo dobrovolně pro vlastní prospěch a zisk. Dokonce se používá postřik na to, aby ovoce nežrali ptáci. Ve finále se není co divit, že jsou všechny stromy tak obalený a všechno ovoce je jak malovaný. Pokud teda nezasáhne mráz. Proti němu zatím žádnej postřik nevymysleli. Údržba sadu a sečení trávy je pomalu taky práce na plnej úvazek a aby se nikdo nemusel trápit s křoviňákem, tak jsou místa, kam se nedostane velká sekačka, stříkaný nějakou chemií. Ta už s radostí všechnu zeleň sežere. Podobně na pováženou je to i s odpadem. Každá domácnost vlastní tři různý popelnice – na plasty, organickej odpad a zbylej bordel. Ve firmách se to ale evidentně asi z důvodu úspor ne všude řeší. Narazit můžeš na skládky s mixem všeho od skla až po plasty. V těch horších případech jsou na takovejch skládkách i mrtvý zvířata jako telata a krávy. No, a to všechno časem skončí v jednom velkym ohni jako na českym pálení čarodějnic. Poslední takovou perličkou je období sucha. Během něho se cesty kropěj jakymsi vyjetym olejem, aby se na nich neprášilo. A o věčnym plejtvání vodou a zavlažování trávníků v parcích a okolo domů ani nemluvě. Ale co už, my děláme i horší věci a tímhle tady výčet negativ končí. Snad se jedná jen o výjimečný případy a neplatí to pro celou zemi. Ale proč se o tom nezmínit.

Jak řekl děda při našem videohovoru přes Skype: „Už se jim tam na to vyprdni. Ať si to trhaj sami..”, tak přesně tak se stalo. Sezóna se v první polovině února chýlila ke konci a na zbylý práce (jako sběr jablek) už by měli víceméně stačit jen stálý zaměstnanci. Pro takový menší ohlédnutí zpět se můžeš podívat na tohle video ukazující náš sad i jinak než jen na obrázcích. Pro mě osobně nastal čas pověsit novozélandskou pracovní kariéru na hřebík a díky prodlouženejm vízům o tři měsíce se vypravit tentokrát na o něco delší cestovní výpravu. První zastávkou byl populární Queenstown s jezerem Wakatipu, následovanej jednou z nejznámějších vícedenních stezek s názvem Routeburn Track. Její druhej konec si měl(a) možnost vidět v článku “Tam na západ”, kde byly fotky z kopce Key Summit. Začátek trasy naopak startuje kousek od vesnice Glenorchy, která je jakousi vstupní branou ke spojnici národních parků Mount Aspiring a Fiordland. I po roce lze s klidem konstatovat, že mě tady některý místa nepřestávaj udivovat. Routerburn byl prostě boží.

S cestováním přichází ruku v ruce jedna otravná a jednou už zmiňovaná záležitost – kousavý a neodbytný mušky. Ty na sebe hodně rychle upozornily v kempu kousek od Glenorchy. Někdo je řeší odpuzovačem ve spreji, někdo je zas zahalenej od hlavy až k patě. Do úplnýho extrému to zavedla jedna čtveřice kempující hned naproti mně. Všichni si před tím, než vylezli z auta, navlíkli mundúr jako by se chystali ke včelím úlům. S hlavou schovanou v černý síťovině pak k večeru seděli společně u jednoho stolu a pohled na ně byl fakt vtipnej. Jedli a pili asi tak, jako když si Mikuláš dává panáka a chlebíček a musí před tím zvednout ty svoje dlouhý bílý vousy. Od těchto včelařů pak směřovaly další kroky velkym obloukem přes Dunedin až do Christchurch. V Dunedinu stojí za zmínku nejstrmější ulice na světě zapsaná do Guinessovy knihy rekordů. Podrobnosti si o ní kdyžtak najdi na netu, ale jedno je jistý – je to tak strmý, že by moje Estima v půlce kopce dost pravděpodobně umřela.

S ujetou vzdáleností téměř jednoho tisíce kilometrů během necelech šesti dní se po pár měsících opět hlásí město Christchurch. A další dobrodružství může začít. Víc zase příště..

Doporučený místa k navštívení: Queenstown, Ben Lomond, Glenorchy, Routerbun Track, Harris Saddle, Conical Hill, Nugget Point Lighthouse, Tunnel Beach, Dunedin, First Church of Otago, Baldwin Street, The Organ Pipes

 

 

 

Konec meruňkiády

8 komentářů u „Konec meruňkiády

  • 16.2.2019 (6:07)
    Trvalý odkaz

    Nazdááár, no ještě že ses jim tam na to vyprdnul! :))) Krásný fotky! Tak si teď užívej to cestování, poněvadž se ti to krátí :)))

    Reagovat
    • 17.2.2019 (7:19)
      Trvalý odkaz

      Zdaar, děda měl recht.. už toho ovoce bylo dost. Kdyby to aspoň pálili a dělali z toho kořku, ale ono néé.. amatéři! :)). Krátí se to krátí, ale ještě 3 měsíce flákání, to nezní úplně zle :)). Díky.

      Reagovat
  • 16.2.2019 (9:39)
    Trvalý odkaz

    Kolik těch meruněk jsi při sběru snědl? Třešně se se dají zobat pořád, ale ty oranžovy koule jsou přeci jen větší 🙂

    Reagovat
    • 17.2.2019 (7:21)
      Trvalý odkaz

      Vždycky tak dvě, maximálně tři denně.. dát si jich víc, tak můžeš strávit zbytek dne na záchodě :)). Naštěstí tady ta “závislost” jako u třešní nefunguje.. u nich, jakmile ochutnáš jednu, nemůžeš zastavit..

      Reagovat
  • 16.2.2019 (10:24)
    Trvalý odkaz

    Ahoj, k těm placenejm prohlídkám sadů > to je fakt mazec, jako v ZOO. A vůbec ..odpady + postřiky, bez komentáře. Něco je na tom světě špatně… a jak je vidět, není to jen u nás. Tak teď vlínti do turistickýho ruchu :))) a hlavně si to v klidu užívej

    Reagovat
    • 17.2.2019 (7:23)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, místnímu safari jsme se museli vždycky smát.. někdo dokonce tu opici občas i předváděl :)). Jj, je vidět, že i tady není všechno jen růžový. Jinak díky, bude to fajn bejt pro změnu jen turista 🙂

      Reagovat
  • 16.2.2019 (12:29)
    Trvalý odkaz

    Ahooooooooj,
    zase jsem se pokochala,ať ovocem či přírodou a žasnu,jak se co děje a přejeme Ti s dědou krásný prožitky v dalších dnech.
    Jinak dnes si užíváme taky pěknýho slunnýho dne bez větru,to nemůžu zůstat doma.
    Měj se a kochej se!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

    Reagovat
    • 17.2.2019 (7:23)
      Trvalý odkaz

      Ahooj teta, díky díky, taky si tam u vás užívejte toho sluníčka a bezvětří, dokud to jde.. zima určitě neřekla poslední slovo :). Mějte se oba dobře a zase někdy naslyšenou.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.