Meruňky, nektarinky, broskve, švestky, jablka, třešně a k tomu i víno. To všechno obklopuje centrum ovocnýho sběru na jižním ostrově – městečko Cromwell.

V Cromwellu žije kolem 5 tisíc obyvatel a přes léto je tohle číslo možná i dvojnásobný. Přijížděj sem za prací místní kiwáci a hlavně “backpackeři” ze všech možnejch koutů světa. Backpackeři jsou v doslovnym překladu baťůžkáři, čili lidi, který přijeli na Zéland většinou na pracovní dovolenou. A to jsme přesně i my na jednom rodinnym sadě na kraji města. Rodinnej rovnou neznamená malej, takže stromů jsou tu stovky a dělníků desítky. Číslo se hodně liší podle sezóny a během sběru, na kterej dojde v období prosince až ledna, by se tady mělo pohybovat až padesát lidí. Už teď je to všehosměs od Ugandy, přes Skotsko, až po Texas. Dokonce jsme tu i tři Češi a upřímně – je to fajn. Počáteční snaha se před půl rokem Čechům vyhejbat tak nějak plynule přešla ke stesku po češtině a po krajanech. Anglicky si sice s kýmkoliv popovídáš, ale nikdy se neubráníš dojmu, že se mezi sebou bavěj dva idioti. To je samozřejmě přehnaný, ale konverzace v angličtině prostě bude vždycky taková jednodušší v porovnání s tvým mateřským jazykem. I když se během tejdne vidíme minimálně, i tak není špatný občas prohodit pár českejch slov.  Navíc máme společnou zálibu nebo spíš recept na to, jak bez újmy na psychickym zdraví přežít monotónní práci na sadě. Je to vlastně takový zabíjení dvou much jednou ranou. Odpracuješ potřebný hodiny a zároveň si u toho “přečteš” nějakou tu knížku. Ptáš se jak? No přece se sluchátkama v uších. Spousta knih je namluvenejch a čas při nich náramně utíká. Má to ovšem i svý nevýhody. Při “smoko” pauzách je občas problém se z příběhu knihy vrátit do reality. Takový pauzy ale trvaj jen 10 minut, takže než se rozkoukáš, můžeš se zas ponořit do imaginárního světa. A odvíjí se od toho i tvoje nálada. Někdy potlačuješ slzy při poslouchání příběhu o holocaustu v knížce Hana, jindy se pak zas hlasitě směješ u příběhu zvanýho “Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel”, kde hlavní hrdina právě vypil dvě flašky tequily s americkým prezidentem Trumanem. Tahle knížka je k dispozici i na youtube, takže pokud máš chuť si poslechnout něco oddychovýho a vtipnýho, tohle je ta správná volba.

Počasí zatím blížící se léto moc nepřipomíná. Přes den nebejvá ani 15 stupňů a často fouká i prší. Během deště se nepracuje, takže o to víc máme volnýho času. Na ten ale v období sklizně můžeme zapomenout, takže je lepší si ho teď užít naplno. O prodlouženym víkendu, kdy na pondělí vycházel místní svátek práce, jsem se teda vydal do oblasti Mount Cook, nejvyšší hory Novýho Zélandu. Už z dálky je tahle hora vidět přes jezero Pukaki a čím víc se blížíš, tím víc propadáš údivu. Bůh ví jak starej ledovec tady kdysi zanechal ohromný údolí a do teď jsou vidět jeho nesmazatelný stopy. Obří koryto s pomalu vysychajícím jezerem nebo zbytky ledovce na kopci sousedícím s Mount Cookem. Během pochodu údolím k Hooker Lake, kde stále plavou kusy ledu, překračuješ hned tři visací mosty a držíš se, aby tě vichr nevzal s sebou. Po zdolání máš před sebou v plný svý kráse jak jezero, tak i nejvyšší horu. Většinou však platí, že ten nejlepší výhled je někde z vrchu. K tomu musíš například vyšlápnout cca 2200 schodů vedoucích do půlky trasy směrem k Mueller Hut. Odtamtud je výhled neskutečnej. A vidíš ho hned pod tímhle odstavcem včetně onoho koryta na spodní části fotky. Zbytek trasy byl kvůli lavinovýmu nebezpečí doporučenej jen zkušenejm lezcům s potřebným vybavením. A ne bezdůvodně. Během celýho dne bylo totiž slyšet hned několik padajících lavin. Všechny se ale bohužel schovávaly na protější straně hor. Po hodině strávený kocháním se výhledem nastal čas jít dolů. Cestou jsem zaslechl češtinu a čtveřici procházející opačným směrem jsem pozdravil větou: “Zdravím Českou republiku!” Od všech čtyřech se následně s nadšením ozvalo: “Ahoooj!” Je vidět, že svět je fakt malej.

Další kroky směřovaly o kousek vedle k městu a jezeru Tekapo. To je známý svou ledovcovou barvou vody a jednou z nejčistších nočních obloh na světě. Z toho důvodu je na kopci i hvězdárna. Nocí ale vládly mraky, takže z pozorování hvězd bylo kulový. Přes den se však postupně projasňovalo a barva jezera s každým mizejícím mrakem dostávala svýho renomé. Nicméně i tak to byl slabej odvar toho, co předvádělo na zpáteční cestě jezero Pukaki. Zrcadlově čistá voda v sobě odrážela pohoří v čele s Mount Cook a brala dech všem kolemjdoucím. Z určitýho úhlu pak zas byla vidět sytě modrá na pohled až nereálná barva tekoucí umělým korytem dál do vnitrozemí. Bejt ta barva zelená místo modrý, nejeden by řekl, že je snad radioaktivní. Při pohledu na fotky a videa bych jim ani sám nevěřil, kdybych tam před pár tejdnama nestál s pusou otevřenou dokořán. Tohle bylo, společně s Mount Cook a Lake Marian (z minulýho článku), zatím to nejhezčí ze všeho.

Prodlouženej víkend skončil a nastal čas pustit do sluchátek další knížku. Aktuálně děláme tzv. protrhávání, což je jednoduchá monotónní činnost, jejímž výsledkem jsou tisíce zelenejch meruněk a nektarinek válejících se po zemi. Primárním úkolem je ale samozřejmě nechat jich pár na stromě, ať můžou z vesela růst. Stromy jsou vedený po konstrukci a drátech do tvaru písmene V a mezi jednotlivejma řadama se jezdí s plošinama. Ty jsou na pohled vtipně přidělaný ke starejm traktorům, který jsou pomocí dlouhejch pák a páček ovládaný z vrchu plošiny. Když někdo tenhle stroj řídí, vypadá to, jakoby seděl na vysokym bicyklu. To si pak představ, že před pár rokama si na jedný takový plošině vyrazili místní backpackeři do města na pivo. Sedělo jich na ní víc než dvacet a nejen řidiči na hlavní cestě koukali, co to sakra je. Člen cromwellskýho policejního sboru se druhej den majitele sadu ptal, co jeho vehikl dělal ve městě u hospody. A tím tak bohužel vznikl zákaz řízení strojů mimo území farmy. Teď nám nezbejvá nic jinýho, než jen postupně popojíždět v řadách a protrhávat stromy. Jedna taková čtyřicetimetrová řada může trvat i několik dní, což v překladu znamená dvě až tři knížky. Záleží teda na tom, jak starej strom a jakou odrůdu zrovna protrháváš. Některý meruňky potřebujou víc místa, aby vyrostly do krásy, některý jsou zas menší a pěstovaný spíš na chuť. Dle slov jednoho z dlouhodobejch zaměstnanců, kterej dělá na sadech od svejch šestnácti už přes 30 let, se teď většina ovoce pěstuje pro vzhled. Odrůdy jsou vyšlechtěný do velikosti a krásy a už je pak jedno že chutnaj hrozně. Lidi kupujou očima. A takovýhle zboží jde hlavně do Ameriky a celkově na export do ciziny. To druhořadý (a často chuťově lepší) ovoce míří na místní trhy. Člověk by neřekl, že obyčejný pěstování ovoce může bejt taková věda.

Doporučený místa k navštívení: Lake Pukaki, Lake Tekapo, Mount Cook, Hooker Lake, Kea Point, Sealy Tarns, Mount John Summit Track, Church of the Good Shepard, Lindis Pass


 


 


 

Všude samá meruňka

8 komentářů u „Všude samá meruňka

  • 14.11.2018 (8:07)
    Trvalý odkaz

    Ty meruňky jsou nějaky zelený. nebo je to schválně, aby dozrály než doplavou k nám?

    Reagovat
    • 14.11.2018 (8:16)
      Trvalý odkaz

      To by asi nebyla špatná taktika 😀 Ale ne, teď je jen protrháváme, dokud jsou malý a nezralý, ať jich nevyroste hromada malejch, ale spíš menší množství pěknejch velkejch a dobře prodejnejch. Dozrát by měly nějak do toho prosince a pak teprva začnem sklízet. A pak se to začne cpát do chlaďáků a na lodě. Zkusim o tom zjistit víc do příštího článku..

      Reagovat
  • 14.11.2018 (8:20)
    Trvalý odkaz

    Ahoj,
    přes krásný fotky z hor se to ke skutečnýmu zážitku musí opravdu zažít na vlastní kůži. Ty plošiny je dobrý monstrum – vůbec se nedivím že s tím vyrazili na pivo a vůbec bych se nedivil, kdyby ten nápad dostal nějakech Čecháček. Otrhané plody se následně sbírají?

    Reagovat
    • 14.11.2018 (8:31)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, videa přece jen přiblížej ten pocit, jako bys tam byl, trochu líp. S tou hospodou máš recht.. je dost velká šance, že v tom našinci maj prsty 😀 Otrhaný plody se sbíraj sekačkou, ať nehnijou pod stromama. Teď děláme broskve a těch je po zemi snad dvakrát tolik, co je tady na fotkách meruněk. Šílená úroda.

      Reagovat
  • 14.11.2018 (8:40)
    Trvalý odkaz

    Nazdááár, tak dojmem, že se mezi sebou bavěj dva idioti, si mě pěkně rozsekal :))) Trochu ti teda závidím, když vidím ten ovocnej sad, dejchlo na mě léto…. Tady už je tma po 4 hodině odpoledne. Do práce i z práce v podstatě za tmy…. Tohle období moc nemusím. Mount Cook teda nádhera!! Některý fotky s tím odrazem… mně to připomíná reklamní znělku na filmový studio, jak je vždycky na začátku filmu. Jen nevím který :))) Ještě si rejpnu trochu do Toníka: Ty vogo, ty fotky z toho GoPro jsou neuvěřetelný :))))
    Měj se a užívej si začínající léto!!!

    Reagovat
    • 14.11.2018 (9:20)
      Trvalý odkaz

      Zdáár, no nejhorší je, když je člověk unavenej.. to je mluvení v angličtině dvakrát obtížnější a občas to jsou fakt hrozný bludy 😀 Podzim stojí vždycky za prd.. kéž byste k těm krátkejm dnům pak měli aspoň normální zimu se sněhem. Ty fotky s jezerem by mohly bejt znělkou na cokoliv.. třeba na prodej zrcadel :))). Těžko říct, jestli to tady Tonik čte.. možná mu to budeš muset u piva zopakovat :)). Díky, tobě ať se vede i za tej tmy 🙂

      Reagovat
  • 15.11.2018 (18:22)
    Trvalý odkaz

    Ahoj Pepčo, to je nepopsatelná nádhera – hory a průzračná voda, krásně nafocené, ale stát tam a dívat se na tu majestátnost hory musí brát dech.

    Reagovat
    • 16.11.2018 (6:47)
      Trvalý odkaz

      Ahojda Dančo, máš pravdu, dech to fakt bralo. S pár lidma jsme se na místě při focení jezera shodli na tom, že to vypadá tak nereálně, že tomu snad nebude nikdo věřit 🙂

      Reagovat

Napsat komentář: Joseph Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *