Když dostaneš v březnu Working Holiday víza na Novej Zéland a cestu si naplánuješ až na konec února následujícího roku, říkáš si, že je na všechno ještě fůra času. Jenže houby.. uteče to neskutečně rychle a ty se ani nenaděješ a sedíš na letišti v Šanghaji čekajíc na navazující let do Aucklandu. Přímo odtud z brány D83 píšu tuhle část blogu. Venku je to velkolepá podívaná, protože zrovna vrtuláky tady nelítaj. Ale všechno popořadě..

Za ten necelej den se stalo pár věcí, o kterejch má smysl se aspoň okrajově zmínit. Od letu z Prahy do Vídně bys nečekal(a) nic zajímavýho. Jediný, co by mohlo zaujmout, je název letadla (Bombardier), ale žádnej bombarďák to teda nebyl. Shodou okolností se ale k našemu letu přimotal tým český fotbalový repre žen (nebo spíš juniorek) a hned to bylo zajímavější. Po příletu do Vídně si to holky zamířily rovnou k dalšímu letu do Soluně a já šel hledat klidný místo pro šestihodinový čekání. Díky výhledu na runway padla volba na sedačky u odletový brány ruskejch aerolinek, kde sedělo jen pár lidí. Všichni ale byli oblečený ve stejnejch barvách a tudíž to vypadalo zase na nějaký sportovní družstvo. Po chvíli se s voláním o nástup do letadla všichni zvedli a na jejich mikinách vykoukl znak Slovanu Bratislava – hokejovýho klubu z KHL. Několik hodin po tom jsem se musel přemístit k bráně letu na Šanghaj a všude se to hemžilo malejma asiatama. V tu chvíli si nešlo nevšimnout dvoumetrovejch chlapů, který procházeli k jiný bráně a “z patra” koukali na lidi kolem sebe. Při tom nepoměru by se dalo říct, že neměli dva metry, ale spíš tři. Podle vejšky a nápisů na trikách se pravděpodobně jednalo o řecký basketbalisty. Pěkně se to ve Vídni sešlo.

Samotná cesta do Šanghaje byla šíleně dlouhá, protože se mi nepodařilo pořádně usnout a filmy, který byly na výběr, nestály za nic. Nebyl jsem ale rozhodně jedinej, kdo nespal. Jedno z dětí na palubě si vybralo svojí slabší chvilku a minimálně 3 hodiny řvalo takovým způsobem, že to ze zadní části letadla musel slyšet i pilot v kabině. Kdo neměl sluchátka nebo špunty do uší, tak ten pláč snad slyší ještě teď. Jedna věc se ale na tomhle letu přece jen povedla.. letušky byly krásný a bejt tady kamarád Rumik, měl by minimálně tři další fotky do sbírky – zasvěcený pochopěj. Já se bohužel jen kochal a nevyfotil jsem ani jednu. Pako.

Hodně lidí se mě ptalo, jak to bude v cizině se stravováním. Už jen po tomhle letu lze v klidu konstatovat, že paleo dostalo na frak a ještě nějakej tejden dostávat bude. Kombinace vepřovýho masa, rejže, buchty, sušenek, jogurtu a bílý houský během jednoho jídla, to nevymyslíš. Ale co už, nakonec to bylo i dobrý a aspoň nebyl hlad.

Přistání v Šanghaji bylo hladký, ale při vstupu na letiště nastaly drobný komplikace. Už během přistávání říkal pilot něco o nějaký karanténě a i když mu nebylo pořádně rozumět (nebo aspoň já mu rozuměl právě jen to slovo karanténa), tak při odbavování dalšího letu bylo jasno. Každej, kdo v Šanghaji jen přestupuje, se musí podrobit kontrolnímu přeměření teploty. Jo, čteš správně. Slečna na přepážce mi oznámila, že si mě a ještě jednu milou paní za chvíli vyzvedne její kolega inspektor. Ten po deseti minutách dorazil, provedl nás přes půlku terminálu, na imigrančním získal razítko na naše palubní lístky s tím, že jsme oba prošli kontrolou, a pak se s náma vrátil zpět do odbavovací haly. Nepřipomíná ti to trochu úřady v Čechách? Proč neudělat opatření, který pak jde stejně obejít pouhym razítkem? S onou paní jsme se tomu zasmáli a dali se na chvíli do řeči. Naše cesty se zrovna míjely, jelikož ona měla namířeno přesně opačným směrem – tzn. z Aucklandu do Vídně. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak dlouho na Zélandu byla. Ona se tak pousmála a řekla, že už víc než 40 let. Musim přiznat, že takovou odpověď jsem fakt nečekal. Po pár slovech o Zélandu, resp. Čechách, jsme si po bezpečnostní kontrole oba šli po svejch a ona už touhle dobou pravděpodobně letí do Evropy. A já si půjdu dát dvacet, protože na to už sotva vidim..

Šest hodin čekání v Šanghaji uteklo jako voda (nakonec i bez spánku) a společně s další hromadou lidí nastupujem do krásnýho bíločernýho Boeingu společnosti Air New Zealand. Už na první pohled se všechno zdálo hezčí než u rakouskejch aerolinek (teda kromě letušek, jelikož tady převažujou hlavně asiatky), nicméně jedná hezká a hodná letuška se tu našla. Chvíli jsem jí pozoroval, když v naší části letadla určený pro ty nejlevnější letenky obcházela některý lidi a každýmu něco říkala. Všichni tyhle lidi si nakonec sbalili věci a odešli bůhvíkam dopředu. Nakonec přišla i ke mně s dotazem jestli neletím z Evropy. Let totiž nebyl úplně vyprodanej a ona se snažila hledat dálkový cestující a usnadnit jim to dlouhý putování přes půlku zeměkoule. Neuběhlo ani pět minut a vrátila se s tím, že si můžu jít přesednout o třídu vejš na dvousedačku. Namáčknutej u okýnka daleko od uličky jsem to pochopitelně uvítal a hned se přemístil. U okna je sice pěknej výhled, ale při jedenáctihodinovym letu ti to je už tak trochu ukradený a radši dáš přednost pohodlí. Tenhle druhej dlouhej let byl teda o poznání lepší a společně s filmem Darkest Hour o W.Churchillovi utekl jako prd. Při vystupování jsem tej letušce (která se mimochodem narodila ve městě Queenstown na jižním ostrově) poděkoval za luxusní místo a její odpověď začala s omluvou, že mi nebyla schopná zajistit třísedačku, abych si mohl lehnout a v klidu se vyspat. Chápeš to?! Já byl z toho místa nadšenej a ona zklamaná, že nesehnala ještě něco lepšího.

Přílet do Aucklandu měl znamenat tu nejvíc stresující část ze všech. Po vyzvednutí bagáže následuje tzn. biosecurity check, kde musíš přiznat všechny věci (outdoor vybavení, jídlo, léky, apod), který na Zéland vezeš, a případně je na vyžádání ukázat. Z letadla se mi podařilo vypadnout mezi prvníma, takže na přepážkách jednotlivejch kontrol ještě nikdo nebyl. To asi bylo ku prospěchu věci, protože všichni celníci měli dobrou náladu a na nic se nevyptávali. Chtěli jen vidět pohorky, který byly uložený v pečlivě zabalený a omotaný krosně. Stačilo nakonec vytáhnout jen jednu botu a po letmý kontrole, že je podrážka čistá, mě pustili dál. Pak už jen následovalo odbavení krosny a přelet do Christchurch. Ten byl zas pro změnu zajímavej tím, že se na palubě jako stevard pohyboval dvojník Leonarda DiCapria. Při výstupu z letadla jsem mu to i naznačil a dle jeho veselý reakce to vypadalo, že jsem nebyl první ani poslední, kdo mu to kdy řekl. Škoda jen, že z toho zas není žádná fotka, ale jen vzpomínka.

Celá cesta z Prahy byla dlouhá, ale díky přehlednosti jednotlivejch terminálů na letištích i poměrně nenáročná. O to horší bylo vykročení ze dveří na letišti v Christchurch. To si tak stojíš na ulici a říkáš si – co teď? Teď už tě těžko povede nějaká směrová cedule za ručičku. Zeptal jsem se teda strejdy googla, jak se nejlíp dostat do centra města a ten doporučil autobusovou zastávku vzdálenou asi čtvrt hodiny od letiště. S pomocí místních občanů i samotnýho řidiče autobusu jsem se dostal do rušný části města kolem obchoďáku Westfield Riccarton a odtamtud to byl už jen kousek k předem domluvenýmu ubytování přes airbnb. Říkáš si, jestli se nějak projevil “jet lag”? Ani bych neřekl.. ono když skoro 2 dny a 2 noci pořádně nespíš, tak je pak víceméně na tobě, kdy se rozhodneš jít spát. Takže přes zbytek dne jsem s vypětím všech sil vydržel vzhůru a první noc jsem pak prospal jak mimino. Spíš než jet lag se projevila změna teploty a vlhkosti vzduchu. Hůř se dejchalo a motala se mi hlava. Dalo by se to přirovnat ke stavu, kdy třeba 3 dny strávíš v kánoi na vodě, a pak se s tebou houpe celej svět i na pevnině. Za zmínku ještě stojí to, že na všech letištích byla slyšet čeština. Pár krajanů dokonce letělo úplně stejnou trasu z Prahy až do Christchurch, ale do řeči jsme se spolu nedali. Když se potkáme tady někde na ostrově, bude to fajn, ale cestou nějak nebyla chuť se bavit česky.

Co napsat závěrem? Několik lidí mi říkalo, že by rádi věděli, jak se tady dole věci maj, takže pokud seš jeden (jedna) z nich, můžeš sem na web čas od času kouknout a přečíst si další části blogu (pokud nějaký budou). Nechci ti ale nic slibovat, protože všechno bude záležet na náladě, času a okolnostech. Jak řekl jeden můj kamarád – i kdyby to nikdo nečetl, tak za pár let budeš rád, že tyhle zápisky z cest vůbec vznikly.

Pokud si to dočetl(a) až sem, tak díky za trpělivost :). A samozřejmě díky všem za zprávy před letem i během něho.

 

Cesta na Zéland

13 komentářů u „Cesta na Zéland

  • 1.3.2018 (10:38)
    Trvalý odkaz

    Pěkný, ty 3 metrový mně něco připomněli 🙂 a těch 40 let je taky teda vtipnejch. S řididičem autobusu to bylo asi stejný jak popisoval Toník první cestu v mhd v HK. Řidič koukal na mě, já koukal na řidiče… a já jen mačkal nouzový tlačítko…. :))
    Fotky krásný, ale že si nevyfotil ty letušky….. špatný, špatný, špatný… 🙂

    Reagovat
    • 2.3.2018 (5:17)
      Trvalý odkaz

      S řidičem to tady proběhlo v klidu.. ani jsme na sebe nemuseli koukat přes dveře :D. Těch letušek je škoda, ale cestou zpátky třeba poletěj ty samý 🙂

      Reagovat
  • 1.3.2018 (11:22)
    Trvalý odkaz

    Moc pekny, presne takovyhle clanky jsem si predstavoval. Davam 4,5 hvezdicky z 5 za prosvyhnuty letusky – to abys moc nezpychl a mel do priste motivaci.

    Reagovat
    • 2.3.2018 (5:23)
      Trvalý odkaz

      Tu půlhvězdičku snad půjde dohnat.. kluci sice varovali, že místní ženský nejsou nic moc, ale teda (až na pár hodně výýraznejch výjimek) je tu spousta pěknej holek. Jen teda zatím nevím, jak na ně.. a to možná bude problém, když mi to nešlo ani u nás v češtině 😀

      Reagovat
  • 1.3.2018 (20:30)
    Trvalý odkaz

    Krasne napsany a tesim se na dalsi poctenicko…uzivej 😉

    Reagovat
    • 2.3.2018 (5:28)
      Trvalý odkaz

      Děkuju, pokusím se v tom pokračovat 😉

      Reagovat
  • 1.3.2018 (22:53)
    Trvalý odkaz

    Hezky se to čte, snad to nebudeš zanedbávat a něco sem občas hodíš…každopádně si to užívej všemi smysly 🙂 víš jak, opálení časem vybledne, ale vzpomínky zůstanou navždy…

    “Svět je jako kniha a ti co necestují, četli jen první stránku…”

    …a na čtení je času dost, kdyžtak občas mrkni na hodinky 😉

    Reagovat
    • 2.3.2018 (5:55)
      Trvalý odkaz

      Hodně bude záležet na tom, jestli bude o čem psát.. zatím je to ale všechno nový a tím pádem o zajímavosti není nouze. Ty už si přečetla víc než tu první stránku, ale i tak si to taky maximálně užívej ;). Času je dost, ale zároveň není čas ho ztrácet.. a díky hodinkám si často uvědomuješ, jak to pořád šíleně letí.. 🙂

      Reagovat
  • 2.3.2018 (9:47)
    Trvalý odkaz

    Zdravíme s dědou,to se čte jedním hltem,jak jsme zvědaví,jak se Ti letělo a jak to pokračuje,popisuješ to moc pěkně.Trochu zapracuj na té komunikaci s češkama,až se rozkoukáš a budeme se těšit na další počteníčko.Ať se daří!!!!!!!!!

    Reagovat
    • 3.3.2018 (21:20)
      Trvalý odkaz

      Moc díky, teto. Co tak zjišťuju, tak Čechů je tady fakt hodně.

      Reagovat
  • 2.3.2018 (22:29)
    Trvalý odkaz

    Super počtení. Když máš jen Holiday vízum, co tam vlastně budeš dělat? Proč jsi tam jel? To má být i nějaká pracovní cesta? A ještě by to chtělo nějaké selfičko k těm nedostatkům co tu zazneli 😉

    Reagovat
    • 3.3.2018 (21:29)
      Trvalý odkaz

      Právěže se jedná o roční Working Holiday víza, takže máš možnost cestovat i pracovat.. je jen na tobě, čemu dáš přednost. Já to mám v plánu tak půl na půl. Chtěl jsem odjet do země, kde se mluví anglicky, abych se pořádně naučil jazyk, a zároveň do země, kde je krásná příroda. Z toho ti pak vyjde na výběr jen USA, Kanada a Zéland. Selfíčka tady celkově moc nečekej, ale v příští článku se jedno objeví 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.