Druhej poločas

Jak už minulej článek naznačil, tak se i stalo. Po dvanácti měsících nastal čas dát sbohem jižnímu ostrovu a přesunout se na sever. A rozehrát tak druhej poločas cestování. Počasí se poslední dny zhoršilo a nedošlo kvůli tomu na poslední plánovanej výlet v oblasti Marlborough Sounds. Co ale počasí pokazit nemohlo, bylo návštívení starýho známýho údržbáře z dobytčí farmy – Geoffa.

Geoff pracuje i v sobotu a za každýho počasí, takže jsme spolu za mírnýho deště vyrazili na farmu. Nejdřív váhal, jestli moc neriskuje brát mě tam, když už nejsem zaměstnanec, ale nakonec řekl, že kdyby něco, tak to nějak vokecá. Jako na potvoru jsme cestou z Rotherhamu potkali něco jako zástupce ředitele a ten nutně potřeboval s údržbářem mluvit. Geoff teda zastavil auto a šel k němu. Když se vrátil, tak se usmíval a říkal: “Základem je se neptat, ale oznamovat. Prostě jsem mu řekl, že tě beru na farmu, že zaučenej v bezpečnosti seš a že víš, jak to tady chodí. Kdybych se ho zeptal, jestli můžeš jet se mnou, pak bychom třeba s jeho odpovědí měli problém. Takhle ale jen překvapeně koukal a zmohl se jen na klasický – oukej.” Po tejhle chvilce napětí jsme teda dorazili na farmu a navázali jsme prakticky tam, kde jsme před půl rokem skončili. Jak už to tak bejvá, lítá se na farmě z jednoho do druhýho a některý práce se neustále odkládaj. A to byl i tenhle případ. Vyrazili jsme tak do polí umísťovat orientační body pro pivoty, neboli zavlažování. Díky tomu jsme měli možnost podívat se na telata, který nám vloni v zimě prošly rukama a podle fotek můžeš vidět, jak hodně od tý doby holky vyrostly. Naše věčně nedokončená práce zůstala nedokončená i tentokrát, protože se přiblížila pátá odpoledne a s ní důležitej zápas v rugby. Museli jsme tak všeho nechat a vrátit se domů. Deset minut před výkopem dokonce přišla Geoffovi zpráva od manželky Marie, která hlásila: “Brzo to začne!” Zbytek víkendu jsme společně strávili poctivym sledováním rugby, pitím piva a vyprávěním o Čechách, resp. o Zélandu. Marie pracuje ve starym obchodu se smíšenym zbožím, kterej společně s manželem vlastněj už přes dvacet let, a historek o dění na vesnici bylo k vyprávění spousta. Člověk si při tom uvědomí, že život na vesnici na druhym konci světa se vlastně ani moc neliší od toho našeho. Možná kromě toho, že tady všichni hrozně žerou rugby a jejich národní tým All Blacks.

Návrat na farmu neznamenal jen opětovný shledání s telatama, ale i s několika známejma tvářema. Ať už s Filipíncem Noiem, se kterym jsme tehdy “zabíjeli” čas, nebo s Ukrajincem Vitalim, kterej se už nezlobí za otázku, jestli nepochází z Ruska. Dokonce i povýšil na manažera jedný z farem. Co se bohužel nepodařilo, bylo hledání telete číslo 55, lépe řečeno Josefíny. Ta se prostě někde schovávala. Na delší hledání nezbyl čas a navíc se blížil termín přeplutí trajektem na severní ostrov. Zvedl jsem teda kotvy a rozloučil se s dobrym kamarádem Geoffem a jeho milou ženou Marií. Vzhledem k nutnosti vyřízení pár věcí v Aucklandu nezbejvalo než to od trajektu, kterej během plavby chvílema doprovázeli i delfíni, vzít přes pár míst na jižní části ostrova rovnou nahoru na nejsevernější oblasti v zemi. Už jen po tomhle dlouhym průjezdu se dá konstatovat, že oba ostrovy se od sebe dost výrazně lišej. Zatímco na jihu dominujou hory a jezera, tak tady je krajina jak malovaná s hromadou zakulacenejch kopců. Svým způsobem to připomíná i krajinu v Čechách. Spousta menších kopců, polí a lesů. Odmyslet si jen musíš nepřetržitej zvuk cikád a ještě tisíce krav a ovcí na pastvinách. Těch je tady totiž snad víc než lidí. No a když je řeč o lidech, tak těch je tu taky zbytečně moc. Provoz je hustší a osídlenost vyšší, takže teď už dá celkem práci dostat se na opravdu vzdálený a opuštěný místa. Ale vždycky se nějaká ta cestička najde.

Dalo by se říct, že severní ostrov má dvě tváře. Černou a bílou. Západní pobřeží se díky sopečný činnosti pyšní plážema s černým pískem, zatímco východní pobřeží se leskne od pláží nádherně bílejch. To všechno strážej desítky majáků postavený v takovejch místech, že si to vždycky říká o fotku, někdy i o dvě. Jeden takovej maják je i na nejjižnějším výběžku a jmenuje se Cape Pallister. Ten sám o sobě tolik nalákavej není, nicméně turisty sem přitahuje jiná věc. Na skalnatym pobřeží zde vegetěj desítky, možná i stovky lachtanů a ty je můžeš pozorovat ze vzdálenosti jen pár metrů. Je to zajímavá podívaná – mladý společně blbnou ve vodě a starší se jen tak převalujou nebo odpočívaj na “lehátku”. A vzhledem k tomu, že je přítomnost lidí patnáct metrů od nich nijak nevzrušuje, tak by se v souvislosti s lehátkem dal použít i refrén z jedný písničky od Horkýže Slíže. Kdo ví, doplní si. Podobnej břeh plnej života se nachází i u pláže Muriwai, kde hnízdí kolonie ptáků, kterejm se anglicky říká gannet. Bůh ví, co je to v češtině, ale každopádně tohle nejsou obyčejný ptáci. S lovem ryb si nedělaj moc těžkosti – prostě se střemhlav pustěj k hladině rychlostí 100km za hodinu a ponořej se do vody. Zde je video pro ukázku. Nám přihlížejícím z toho sice nic nepředvedli, ale už jenom jejich hnízdění stálo za pozornost. Opakem Cape Pallister je pak na severním cípu ostrova maják Cape Reinga, kterej sice není domovem žádný kolonie, ale sám o sobě je svojí polohou a svým okolím úžasnej. Od jeho zábradlí můžeš navíc v dáli vidět, jak se potkává Tasmanovo moře s Tichým oceánem.

Nedaleko od Cape Reinga se nachází taková malá poušť, kde si můžeš zasurfovat na dunách, a kousek od ní začíná 90 mil dlouhá pláž, po který se dá jet i autem. Po týhle pláži vede i stezka Te Araroa začínající u Cape Reinga a končící úplně na jihu jižního ostrova u města Bluff. Tuhle zhruba 3000 kilometrů dlouhou pěší trasu napříč celym Zélandem podniká hodně dobrodruhů a mezi ně patřej i bejvalý spolubydlící z Culverdenu Joonas a Niki. Klobouk dolů za to, že to celý v kombinaci chůze, plavby na kajaku a jízdy na kole za pár měsíců zvládli. V souvislosti s touhle trasou došlo i na černej humor od jednoho místního kiwáka, kterej mě oslovil na parkovišti u supermarketu. Bavili jsme se o cestování v týhle zemi a on říkal, že zná několik lidí, který tuhle stezku úspěšně dokončili. Dodal, že pro takovou výpravu jen s krosnou na zádech nemůže bejt vhodnější a bezpečnější místo, než je právě Zéland. Doslova řekl: “Tady tě nic nezabije.” Pak si ale uvědomil, že před tejdnem zemřelo při ozbrojenym útoku v Christchurch několik civilistů, a dodal: “No vlastně, ne tak úplně.”

Pár dní po tomhle krátkym rozhovoru došlo i na oprášení češtiny v jednom z kempů kousek od Aucklandu. Jeden kluk, jehož jméno si už nepamatuju (řekněme, že to byl Franta), obcházel lidi okolo a sháněl startovací kabely. Když jsem je začal vyhrabávat, zeptal se mě na jméno a následně i na to, odkud jsem. Jakmile uslyšel Czech Republic, tak odvětil: “Tak tyvole, proč se nebavíme česky?” Tuhle krásnou větu a náš následnej smích zaslechl i soused, kterej parkoval hned vedle, a tak přišel a Frantoj řekl: “Tyvole, a proč jsme se my dva před chvílej nebavili česky?!” Tím nás v tu ránu oba dostal do kolen. Takhle vtipně jsme se teda seznámili s Romanem a jeho ženou Petrou a po zbytek večera jsme seděli u pár Budvarů a žvanili. Roman ještě na začátku poznamenal: “Konečně nějaký Češi a čeština. Po pár tejdnech už jsem měl normálně absťák.” S ženou se sem vydali na šestitejdenní dovolenou a my s Frantou jsme byli snad první, koho potkali. No a jelikož dřív mnoho let vlastnili penzion v horách, tak historek měli nespočet a o zábavu bylo postaráno. Vyměnili jsme si i čísla a v létě to vypadá na výlet do Lužickejch hor.

Ale zpátky z Lužickejch hor na Zéland. Severní ostrov nabízí kromě pláží, sopek a majáků ještě pár bike parků. Podobně jako u nás, kdy se stezky pro kola začaly stavět například i v Říčkách, tady během posledních pěti let vyrostlo parků hned několik. Některý jsou i třeba jen hodinu jízdy od velkejch měst jako jsou Wellington a Auckland. Nemá smysl tě nějak zdržovat popisem, fotkama nebo videama, protože by to pro tebe všechno stejně vyznělo na jedno brdo, a tak celkově by asi stačilo říct, že je to super odreagování od lezení po horách a po pobřeží. Vyzkoušet se podařilo zatím čtyři takový parky (jejich polohu případně najdeš na mapě tady v horním menu) a byla to jízda. Nutno ale dodat, že náš českej Singltrek pod Smrkem je i tak všechny převyšuje. No a porovnání s Livignem by bylo úplně zcestný.. to je totiž úplně jinej level. O rozmanitost teda není nouze a, i když je krajina na jihu jedinečná, sever by nakonec taky nemusel bejt vůbec špatnej. Uvidíme dál..

Doporučený místa k navštívení: Makara Peak MTB Park, Cape Pallister, Matakitaki-a-kupe Reserve, Castlepoint, Arapuke Forest MTB Park, Waitaingi MTB Park, Saint Paul’s Rock, Mahinepua Bay, Cape Reinga, Te Paki Giant Sand Dunes, Waipoua Kauri Forest, Muriwai Gannet Colony, Woodhill MTB Park