Jó, třešně zrály

Třešně červenaj a ta pravá zábava pomalu začíná! Ale pěkně popořadě. Protrháváním meruněk a nektarinek jsme strávili několik tejdnů a nebejt bláznivýho počasí, už dávno bychom to měli z krku. Proč bláznivýho? Protože k normálnímu má prostě hodně daleko.

Stejně jako lidi na farmě v Culverdenu říkali, že letošní zima je abnormálně mírná, podobnym tónem zas pro změnu o jarním počasí pokračujou i místní obyvatelé v Cromwellu. V půlce listopadu (tzn. u nás jakoby v půlce května) tady bylo v noci pod nulou, okolní kopce pravidelně zasypával sníh a v nížinách furt pršelo. Pravidelně každej tejden jsme minimálně jeden nebo dva dny museli kvůli dešti odpískat. Při pohledu na předpověď počasí nám ze začátku moc do smíchu nebylo. Furt jen zima, vytrvalej déšť nebo aspoň pravidelný přeháňky, který nás minimálně na půl dne vyháněly ze sadu. Postupem času jsme si ale zvykly, že předpověď často pěkně kecá. Někdy tvrdila, že budou slejváky a svítilo slunce, jindy tomu zas bylo na naopak. Proto nás při pohledu na mobil na pravděpodobnost srážek neodradila ani hláška „déšť na 99%“. Kolega Sam to zhodnotil slovama: „To je v klidu, furt máme jedno procento.“ Tahle jednoprocentní šance nám dávala takovou naději, že jsme byli víceméně fakt v klidu. Déšť třeba nakonec sice dorazil, ale neostýchal se přijít z párhodinovym zpožděním. Sečteno podtrženo, s rosničkama je to tady snad ještě horší než u nás. Na jejich obranu je však nutno říct, že umístění Cromwellu mezi horama předpovídání oblačnosti zrovna neulehčuje.

Místní kiwáci takovýhle jaro za poslední roky nepamatujou a říkaj, že touhle dobou už bejvá pěkný letní počasí. Trochu se nicméně nabízí otázka, jestli oni náhodou všechno rádi nezveličujou. Ať už je to, jak chce, není pochyb o tom, že se nakonec dočkáme a že na Vánoce bude vedro. Kdo by taky chtěl Vánoce na sněhu, že?! I když je to padlý na hlavu slavit Vánoce v létě, moc na výběr tady lidi nemaj. Jedna možnost, jak se z toho dostat, ale přece jen čas od času existuje. Není to tak dlouho, co lyžařský střediska měly hromadu sněhu i přes léto, a zimní sezónu si dost výrazně protáhly. Na webu jednoho střediska doslova stálo: “Na vánoční svátky jsme chtěli zahájit sezónu pro sjezdy na horskejch kolech, ale nakonec nabízíme lyžování.“ To tak nějak mluví za vše. Vánoční výzdoba začala bejt ve městě k vidění se začátkem prosince, což navíc znamená i příchod léta. Ve výlohách jsou vidět figuríny Santa Clause a po obchoďácích dokonce sám Santa se svym asistentem zelenym skřítkem chodí. Nabízí lidem dárky a skřítek roznáší pro změnu něco málo k jídlu a pití. Dělo se tak přesně na svátek svatýho Mikuláše a člověk by ze zvyku čekal, že tady budou běhat trochu jiný postavy. Po čertech však ani památky a po slivovici, která k tomu patří, taky ne.

I v tomhle blázinci se samozřejmě najdou pěkný dny a tím i čas na výlety. Jak už asi díky nedávnýmu videu tušíš, tím hlavním lákadlem v nejbližším okolí je jezero Wanaka. Tam jsem se jednoho brzkýho nedělního rána vydal na východ slunce na vrchol Roys Peak. Tahle trasa byla po dobu jednoho měsíce pro veřejnost uzavřená a ve zmiňovanou neděli se znova otevírala. Nebylo tak úplně překvapením, že ve 3 ráno bylo na parkovišti skoro dvacet aut. Jít v noci byl skvělej nápad, protože před sebou a hlavně nad sebou nevidíš, co tě ještě čeká. I když trochu tušíš, jelikož v dálce na tebe svítí spoustu malejch světýlek z čelovek, jak se lidi drápou nahoru. Z parkoviště lze normálně dohlídnout až na samotnej vrchol, takže si představ, jak demotivující pohled směrem nahoru by to za denního světla byl. Stezka na Roys Peak je jednou z těch nejpopulárnějších v týhle oblasti a na vyhlídce se během dne stojej fronty na fotku. A to doslova. Tady na odkazu se můžeš podívat na to, co se odehrává za vznikem jedný dokonalý fotky na týhle vyhlídce. Brzo ráno něco podobnýho naštěstí nehrozilo, ale s postujícím časem zhruba kolem devátý hodiny ranní se začaly hrnout davy. Ten pocit, když už máš všechno za sebou a jen si zvesela šmajdáš dolů a potkáváš únavou zmožený lidi, který teprve lezou nahoru, je k nezaplacení. Občas se tě někdo zeptá, jak je to ještě daleko, a ty ani nemusíš odpovídat. Stačí totiž rukou ukázat na vysílač v dáli nad tebou. A nejeden má pak hrůzu v očích. Zhruba půlku trasy jsem se snažil každýho zdravit, ale když těch pozdravů už bylo víc než sto, pozbejvalo to smysl. Výjimku ale samozřejmě tvořily hezký slečny. A ty navíc vždycky pozdrav i úsměv rády opětovaly.

Ještě před návratem na parkoviště následoval ve videu zdokumentovanej přechod na vedlejší Mount Alpha. Na ten se nikdo nehnal a po celou dobu tří hodin se tam kromě těch mejch neobjevila ani noha. Cesta byla nejdřív krpálem dolů a krpálem nahoru a trvala zhruba hodinu. No a tu další hodinu trvalo jistý natáčení pozdravu do Kanady a do Švajcu. Ticho a klid na Mount Alpha o pár hodin pozdějc vystřídal ruch parkoviště, protože to se proměnilo k nepoznání a samo o sobě nestačilo pobírat nával aut. Na jedný fotce si můžeš všimnout, že se parkovalo všude, kde to šlo. I přesto, že je Wanaka nádherná, to největší překvapení přišlo na cestě zpátky do kempu. Proti se řítila stará vínově zbarvená Škoda Favorit. Bez keců. V těhle končinách bys čekal(a) cokoliv, ale starýho favorita rozhodně ne.

Koncem listopadu a začátkem prosince se už oteplilo a třešně dostaly zelenou. Nebo vlastně červenou. Záleží, jak se to vezme. Jedna z ranejch odrůd už pěkně dozrála, takže jsme se vydali na svojí první zkušenost se sběrem. Někdo vyfásl klasický žebříčky s podpěrnou nohou, někdo zas hydraulický žebříky (nebo spíš stroje) do vyšších větví. Ty jsou ovládaný na plošině pomocí třech pedálů a dá se s nima dostat do vejšky odhadem šesti metrů. Všichni k tomu dostali hranatý plastový kýble, který si pomocí nálepek s vlastním čárovým kódem označili, a sběr mohl začít. Tahle raná odrůda není tak obalená, takže jsme pořád placený od hodiny. Až dozrajou i ostatní, tak budem placený od natrhanýho belíku a to teprva bude to pravý sadový šílenství. Aby majitelé sadu nepřišli o úrodu, snažej se všemožnejma způsobama zabránit mrazu a ptactvu, aby neměly poslední slovo. Při mrazu všechny stromy pomocí zavlažovacího systému kropěj, čímž se na třešních tvoří tenká vrstva ledu a ovoce tak chrání, no a před ptactvem používaj zastrašovací metody. Nad hlavama nám tam pořád vlaje černej látkovej dravec ověšenej šustivym materiálem a v jednotlivejch alejích stromů jsou umístěný reproduktory. Ty vydávaj šílený a hlasitý zvuky a od úsvitu do soumraku “nezavřou hubu”. Během práce ti tak jedno ucho zaměstnává audio knížka a to druhý věčnej křik repráků. A když na tebe pak do toho všeho mluví kolega z protější řady, je to slušnej chaos. Ptáci každopádně zastrašovací metody během tejdne prokoukly a v klidu v korunách stromů hodovaly. Ve finále to pak spíš vypadá, že ty repráky hrajou na nervy víc nám než ptactvu. Pro představu, jak to asi zní, si můžeš pustit tohle video. Dobrá džungle, co? No a když i tyhle metody přestanou fungovat, přijde na řadu kulovnice a sady se během večerů měněj v docela hlučnou střelnici. Přes to všechno se zdá, že ptáci to maj i tak na háku a tuhle “válku” nemůže člověk vyhrát.

PS: Ve fotkách se kromě sadů a Wanaky nachází ještě osada Bannockburn. Ta je zhruba pět minut autem od Cromwellu a ještě nedávno se tam těžilo zlato. Člověk si tam připadá, jak někde v prérii.

Doporučený místa k navštívení: Bannockburn Sluicings, Lake Wanaka, Lake Hawea, That Wanaka Tree, Isthmus Peak, Roys Peak, Mount Alpha