Na konci minulýho článku sis možná říkal(a), kam ten spěch a proč zase zpátky do Christchurch. Odpověď zní jednoduše – dovolená v Austrálii. Je to vlastně taková dovolená v dovolený, ale ať už to nazvem jakkoliv, cílem tohohle výletu bylo odletět na pár dní z Christchurch do Sydney.

Pokud chceš zůstat na Zélandu dýl než rok a zároveň při tom cestovat a tím pádem řídit, má to jeden háček. Mezinárodní řidičák je platnej obecně jen na rok nebo na 12 měsíců od doby, kdy vstoupíš do země. Před tím, než tahle lhůta vyprší, máš dvě možnosti – udělat si novozélandskej řidičák nebo odletět ze země a vrátit se do ní ještě v době, kdy je tvůj mezinárodní řidičák platnej. Tím tak aktivuješ dalších 12 měsíců. No a vzhledem k tomu, že první možnost by byly jen vyhozený peníze, vyhraje ve většině případů cesta do ciziny. Nejlevnější letenky na nejbližší pevninu od Zélandu seženeš do Austrálie a vybírat můžeš hlavně mezi městama Melbourne / Brisbane / Sydney. Přítomnost světoznámý budovy opery a přilehlýho národního parku Blue Mountains nakonec v mym případě naklonila misky vah právě k Sydney.

Město na tebe hned od vystoupení z vlaku na hlavním nádraží působí velkolepě. Mrakodrapy, ulice plný lidí a aut a takovej trochu ne úplně čistej městskej vzduch. Kolem centra je mnoho parků a najdou se zde i vejškový budovy odshora dolů porostlý zelení. Směrem k budově opery je navíc velká botanická zahrada, takže si chvílema paradoxně ani jako ve městě nepřipadáš. Když tě to pak z týhle zahrady vyflusne právě u opery s mostem v její blízkosti, je to nádhernej pohled. Víc nemá smysl popisovat, protože fotky mluvěj za sebe. Když ti po navštívení všech hlavních lokalit vyhládne, máš spoustu možností, kde se najíst. Pro nás Čecháčky je však výběr naprosto jednoduchej a jasnej. Kousek od centra se nachází česko-slovenská hospoda Tommy’s Beer Cafe, o který můj brácha slyšel kdysi v televizi. Na jeho doporučení jsem se tam teda vydal a byla to rozhodně trefa do černýho. Takový posvícení a Vánoce zároveň. Po zvažování, jestli si dát halušky, guláš, pečenou kachnu nebo knedlo-vepřo-zelo, zvítězila poslední možnost. A k tomu pěkně vychlazenej a hlavně točenej Budvar do půllitru! Samotná pípa vypadala natolik lákavě, že by se ti odsud vůbec nechtělo odcházet. Cedulky jako Radegast, Bernard, Plzeň a Kozel nakonec sice klamaly a první dvě piva v nabídce nebyly, ale i tak jsem neodolal a ochutnal ještě aspoň Kozlika. V nabídce byl i Czechvar, což je asi dvanáctka Budvaru, ale jelikož se mi po těch po dvou rychle vypitejch kouscích už tak pěkně jelo a čekala mě ještě cesta mimo město, tak to nemělo smysl víc pokoušet. Dvě pivka nakonec vyšly v přepočtu na 320 Kč a jídlo na necelejch 400 Kč. Prostě dovolená se vším všudy. Tohle je však investice, který prostě nelituješ. Nejenže maj to pivo a jídlo vynikající, ale k tomu všemu se o tebe stará pěkná česká obsluha. Čechů a Slováků sem chodí hodně, ale i dost místních si oblíbilo český piva i kuchyni. Není se ani co divit.

Jako Čech, nebo obecně Evropan, na cestách čas od času narazíš na lidi, který se zajímaj o tvůj původ hned po tom, co promluvíš. Přízvuk a hlavně naše “r” těžko úplně schováš, i když oproti Ukrajincům nebo Rusákům je naše výslovnost ještě zlatá. Nicméně v kombinaci s blonďatejma vlasama tě lidi můžou zařadit do zemí jako je Finsko, Švédsko nebo i Německo. Přesně to se stalo v Sydney, když jsem bloudil po hlavním nádraží. Na dotaz, odkud jede vlak do Katoomby a kde se kvůli výluce přesedá na náhradní autobus, začal pan průvodčí odpovídat německy. Překvapeně jsem zíral, o čem to sakra mluví, a vysvětlil mu, že německy neumim. V ten moment se zastavil a rozesmál se. Byl to srandista a prostě to jen zkusil. Pozdějc z něho vypadlo, že je z Österreichu a že žije několik let v Austrálii. Po zjištění, že mluvim česky, s nadšením řekl, že vloni byl v Československu na dovolený. Pak jsme se teda dopracovali k tomu, že vlastně byl jen na Slovensku. Celkově tady jsou všichni průvodčí i místní obyvatelé ochotný pomoct, když si s něčím nevíš rady. Jeden řidič nás – skupinu asi 15 lidí, která se nezávazně na sobě chystala na vejšlap Grand Canyon Track – ráno odvezl přímo k místu, kde stezka začínala. A to i přes to, že normálně dle jízdního řádu měl zastavit jen na zastávce zhruba o kilometr dřív a tam to otočit zpátky do města. Při vystupování nás trochu postrašil větou: “Pozor na hady.” Vzhledem k tomu, že bylo přes noc 20 stupňů a divočina díky tomu mohla bejt aktivní víc než kdy jindy, to nutně nemusel bejt jenom vtip.

Zvířat tady je na každym kroku spousta. Ať už jsou to papoušci, straky, ještěrky, velký lesní mravenci, kobylky nebo třeba i symbol Austrálie – klokani. Když se navíc pohybuješ dostatečně tiše a v klidu, máš daleko větší šanci se s nějakym tím tvorem potkat. Mně se poštěstilo vidět skoro půl metru dlouhou ještěrku, která ale jakoby čekala až vyměnim objektiv pro větší přiblížení a v ten pravej okamžik se schovala v křoví. Ve fotkách tak najdeš jen její hlavu. Nesrovnatelně větším zážitkem bylo jedno setkání hned první den v národním parku zhruba o půl 8 ráno. I přesto, že jsou místa v Blue Mountains kolem Katoomby během dne doslova narvaný turistama, tak i tady podobně jako na Zélandu se ti vyplatí taktika brzkýho vstávání. V tuhle hodinu nebylo nikde ani živáčka, ale prales o sobě dával vědět všemožnejma zvukama. Nejvíc vždycky řáděj papoušci a jejich kamarádi, který občas vydávaj i zvuky připomínající opice v džungli. Jejich křik (nebo zpěv?) je slyšet prakticky od rána až do noci, a to v přírodě i ve městě. V hlubokym údolí pralesa přece jen tolik živo není, nebo spíš to tak na pohled aspoň vypadá, ale když seš ve správnej čas na správnym místě, může se na tebe usmát štěstí. V ono zmiňovaný ráno jsem procházel úzkou stezkou směrem k vodopádům koukajíc většinu času pod nohy, kam a na co šlapu, až jsem se v jeden okamžik podíval před sebe. Tam zhruba ve vzdálenosti deseti metrů stál klokan. Upřeně a bez pohybu jsme na sebe asi čtyři vteřiny hleděli a mně hlavou proběhla myšlenka, jestli náhodou není ze dřeva jakožto atrakce pro turisty. Jen co se ta myšlenka objevila, klokan se pohnul, udělal pár mohutnejch skoků přes stezku a pomalu mizel mezi stromama. Než jsem v tom úžasu stihl zareagovat a vytáhnout foťák nebo kameru, už se vzdálil natolik, že je z toho jen mázlá fotka z dálky. Chvíli jsem ho potichu lesem pronásledoval, ale na mejch 5 kroků mu vždycky stačil jeden skok a byl zase v háji. Pan domácí, u kterýho jsem bydlel přes airbnb (což je ubytování v cizí domácnosti jako alternativa k hostelu nebo hotelu), říkal, že v týhle oblasti nikdy nikdo klokana neviděl a že tenhle se sem musel omylem zatoulat. Opět se jen potvrdilo, že když člověk přírodu neruší svou hlasitou a četnou přítomností, může se mu bohatě odměnit.

Nejenom v přírodě a divočině je na co koukat. Na ulicích v Sydney i na pěších stezkách v Blue Mountains neustále potkáváš běžce, lidi cvičící v parku nebo prostě jen lidi v dobrý kondici procházející se po městě, který evidentně žijou zdravym životním stylem. Nebudem si nic nalhávat, těch krásnejch bab (nebo pokud upřednostňuješ jiný slovo – kočiček) je všude spousta. V porovnání se Zélandem je to jako ráj na zemi. Během putování národním parkem se mi naskytla možnost prohodit pár slov s holkama z Mexika, Holandska, Izraele, Francie, Číny a hlavně s dvěma krásnejma Norkama, který poprosily o fotku. Dalo by se říct, že se tady snad nikdy nemůžeš přestat bavit. A to platí i pro vás, dámy. Národností je tu spousta asi jako v každym turisticky atraktivním místě a potvrdil to i pan domácí, kterej provozuje airbnb už přes 2 roky jako práci na plnej úvazek. Za tu dobu ubytovával hosty od Ameriky, přes Finsko až po Malajsii. Zážitků má spoustu a popisoval třeba situaci, kdy se jedna slečna ze Singapuru vydržela sprchovat rovný 2 hodiny. Musel jí pak vysvětlit, že takhle to nejde, protože vody není nazbyt. Z důvodu výrazně rostoucí populace a celkovýmu suchu na tomhle kontinentě, se vláda snaží řešit nedostatek vody různejma nařízeníma nebo doporučeníma. K novejm barákům musí bejt například postavená nádrž na sběr dešťový vody, kterou pak lidi můžou využít na zalití zahrady nebo na umytí auta. Jako doporučení je zas uvedená právě doba sprchování stanovená na čtyři minuty a prej už se i dokonce mluví o minutách třech. Jakej to kontrast právě se Zélandem, kde je vody dost a zvesela se s ní plejtvá.

Co napsat závěrem? Za pouhý čtyři dny strávený v malinký části Austrálie si snad ani nejde přát vidět a zažít víc. Divočina je plná života, krajina rozsáhlá a dechberoucí a Sydney je přesně takový, jak ho znáš z obrázků a televize. Nevýhodou tohohle místa je hlavně jeho rozloha a pro někoho možná i přítomnost nebezpečnejch a jedovatejch živočichů. Při dostatečný opatrnosti a zdravym rozumu je ale malá šance, že by se ti něco mohlo stát. Nevýhoda v obrovský a víceméně placatý rozloze spočívá v tom, že na další zajímavý místa v zemi by ses musel(a) přesunout dalších pár set, ne-li pár tisíc, kilometrů dál. V tomhle ohledu jednoznačně vítězí sousední Zéland, kterej svou rozmanitostí na malym prostoru nabízí prakticky všechno. Až na tu bohatost zvířecí říše a pěkný ženský. Cenově je v Austrálii většina věcí trochu dražší, nicméně benzín, kterej bys v případě delší návštěvy sakra potřeboval(a), vychází zhruba jen na 20Kč za litr. Do dalšího porovnání se nemá smysl pouštět a ani mi to, vzhledem k nerovnýmu počtu strávenejch dní v obou zemích, nepřísluší. Snad na tebe při čtení a při pohledu na fotky aspoň trochu dejchla divoká atmosféra tohohle hodně vzdálenýho kontinentu.

Doporučený místa k navštívení – Sydney: St Mary’s Cathedral, Sydney Opera House, Sydney Harbour Bridge, Sydney Tower Eye, Queen Victoria Building, Darling Harbour, Tommy’s Beer Cafe, Bondi Beach, Bondi to Bronte Coastal Walk

Doporučený místa k navštívení – Blue Mountains: Three Sisters, Leura Cascades, Prince Henry Cliff Walk, Govetts Leap, Grand Canyon Track

Na skok k sousedům

8 komentářů u „Na skok k sousedům

  • 24.2.2019 (8:15)
    Trvalý odkaz

    Ahoj, tají se mi z toho dech, jedním slovem… nádhera. Takhle krásně se na jižní polokouli prodlužuje řidičák… to nemá chybu :)))). Jen tak dál.

    Reagovat
    • 26.2.2019 (1:16)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, to teda.. lítat letadlem je mnohem zábavnější, než lítat po úřadech :)). Díky.

      Reagovat
  • 24.2.2019 (9:18)
    Trvalý odkaz

    Úžasné, a hlavně díky tomu, že máš cit pro fotografování. Dík a měj se dobře. Marta a Vráťa

    Reagovat
    • 26.2.2019 (1:20)
      Trvalý odkaz

      Taktéž díky! Většina zvířat pózovala tak okatě, že skoro stačilo jen mačkat spoušť. Ale třeba ten klokan, ten doslova ze záběru utíkal :).

      Reagovat
  • 24.2.2019 (17:53)
    Trvalý odkaz

    Guten Tag Herr Joseph, wie geht es dir? :))) Bys ho asi vykolejil, kdyby si mu odpověděl německy 🙂 Nádherná divočina, nádherný fotky, jen ten klokan, jen ten klokan chybí :)) Už jsem chtěl psát, že se ti vydařilo i super počasí, ale asi se trochu zhoršilo, co? Sem rád, že ti vyšla ta hospůdka!!

    Reagovat
    • 26.2.2019 (1:36)
      Trvalý odkaz

      Alles gute, aber Ich habe dich schon gehasst :))). Promluvit na něj německy, tak by asi měl radost.. vyloženě na to čekal. Co povídáš.. klokan mezi fotkama je, jen se trochu schovává :). Poslední den bylo pod mrakem a chvílema pršelo, ale i tak to bylo v pohodě. První tři dny vyšly luxusně.. v tom hicu to chlazený pivko fakt bodlo, takže díky za tip 😉

      Reagovat
  • 24.2.2019 (19:41)
    Trvalý odkaz

    Páni,to je nádhera,pořád hezčí a zajímavější,prosluněný dny,ty budovy a ta hospoda,to sis chvilku připadal jako doma,no super!!!!!!!!!!!!!!!

    Reagovat
    • 26.2.2019 (1:39)
      Trvalý odkaz

      To jo.. už jen pohled na jídelák stačil k pocitu, že to domů není zas tak daleko :)). Díky.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.