Je čtvrtek 7 hodin ráno novozélandskýho času a zatímco si Petr s Tonikem dávaj v Hradci pivo, my s Duncanem nasedáme do auta a chystáme se na pracovní cestu. Často jezdíme na místo zvaný Summer Set, kde se zastavuje velká plocha rodinnejma a pečovatelskejma domkama. Je to plocha tak velká, že na jedný straně lidi bydlej, zalejvaj kytky a sečou trávu a druhym konci běhaj chlapi s lopatama a bagr se hrabe v zemi. Mezi tím vším se zhruba uprostřed motáme i my. Celkově ať už jedeš po městě kamkoliv, všude se staví. Bungalov vedle bungalovu a hodně z nich na chlup stejnejch. Prostoru tady maj dost, tak to nemusej hnát moc do vejšky. Jenom jižní ostrov Novýho Zélandu je rozlohou dvakrát větší než Česká Republika a žije na něm jen něco málo přes jeden milion obyvatel. Dovedeš si teda asi představit, jak málo osídlený to tady je. A to si vem, že jen ve městě Christchurch bydlí skoro 400 tisíc lidí. Zbytek je v ostatních menších městech a vesnicích, mezi kterýma jsou často mnohakilometrový vzdálenosti. Práce naší firmy zasahuje do celýho regionu Canterbury, takže se občas nevyhneme i cestě 120km daleko. Naším úkolem tentokrát nebyl Summer Set, ale nová hasičská stanice ve vesnici Waiau, položený severně od Christchurch. Cesta vedla přes různý menší i větší kopce a téměř po celou dobu byly v dálce vidět hory na západě ostrova. Výhledy to byly úžasný a já se tou krajinou nemohl nabažit. Když jsme dorazili na místo, říkal jsem klukům, jaký tady jsou pěkný panoramata, a jeden z nich mi na to odpověděl: „No a to si vem, že tohle je de facto ta nejnudnější část celýho Zélandu.“

Hned den na to jsme v práci dostali volno, takže mohlo přijít na řadu další prozkoumávání týhle „nejnudnější části“. Volba padla na nejvyšší kopec Mount Herbert, o kterym byla řeč v předchozím příspěvku. Tenhle kopec je oproti Velký Deštný o nějakejch 200 metrů nižší, ale vzhledem k tomu, že přístup na něj je z přístaviště Diamond Harbour o nadmořský výšce 12 metrů, musíš si vyšlápnout převýšení 900 metrů. Do přístaviště pluje z Lytteltonu každou hodinu přívoz, takže můžeš naskočit a nechat se hodit na druhej břeh. Cesta trvá necelejch 10 minut a díky blízkosti okolní pevniny a jednoho menšího ostrovu je pořád na co koukat. Na palubě seděl i jeden starší pán, jehož cílem nebylo dostat se na druhej břeh, ale prostě jen plout tam a zpátky a kochat se přírodou. Říkal, že díky jakýsi zlatý kartě ho to nestojí ani cent a že sem čas od času takhle zajde. Pochvaloval si, jakej je tady v týhle zemi klid při porovnání se zbytkem světa. Dost kriticky mluvil o politice v Evropě a bylo i poznat, že úplně v oblibě nemá ani současnýho prezidenta USA. Zakončil to tím, že je rád, že se jich tady všechna ta světová politika víceméně netýká. Když přívoz doplul do Diamond Harbour, rozloučili jsme se a já pokračoval po Mount Herbert Walkway. Od mola vede cesta přes les k pastvinám a zbytek trasy už jdeš nezalesněnou krajinou. Díky tomu je na všechny světový strany krásně vidět a navíc při tom potkáváš koně, krávy, ovce a další zvířectvo. Tři čtvrtiny stoupání byly prosluněný a i v tričku bylo vedro, ale po překročení hranice 700 metrů nad mořem začalo foukat a vrcholky se schovaly v mracích. Nahoře bylo tím pádem vidět úplný kulový a výhled vzal za svý. Ale i tak – mít u sebe vlajku Furtlandie, tak by tohle místo stálo za to obsadit (skalečáci pochopěj).

V sobotu 17.3.2018 byl Den svatýho Patrika a s Imranem jsme se rozhodli zajít někam do hospody. V 8 večer už byly všechny kluby narvaný a dokonce to vypadalo, že narvaný byli už tou dobou i všichni uvnitř. Nevim, jestli tady pijou už od odpoledne, ale odpovídalo by to tomu. Zahráli jsme si teda kulečník, dali si jedno pivo za 12 dolarů a šli jsme do háje. V centru města to fakt žilo a u každýho vstupu byly dlouhý fronty, ale svátek v tom kupodivu až takovou roli nehrál. Frčí to tady prej takhle každej víkend. Je to teda drahá sranda, nicméně místní si jí asi můžou dovolit. Cestou domů jsme prokroužili celej střed města a jeli jsme i přes Manchester Street. Do týhle ulice se nechodí za fotbalem, jak bys možná podle názvu odhadoval(a), ale je to spíš taková místní E55. Tenhle večer měly holky asi dost práce, protože žádný na ulici vidět nebyly.

Jak už víš, tak tu lidi často k pozdravu říkaj jednu z vět „jak se vede? / jak se máš? / jak to jde?“. Ono se na to sice dá zvyknout, ale dost často vůbec nechápeš smysl, proč se to říká. Asi jako my říkáme „vole“, tak oni říkaj „jak se máš“. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Když jsme jednou během práce přejížděli městem k dalšímu baráku, našemu vedoucímu volal šéf z kanclu instrukce, co se má ten den ještě udělat. Začátek rozhovoru proběhl klasicky: „Jak se máš? > jde to, díky.“ Během pár vteřin si vysvětlili, co a jak, a oba zavěsili. Po minutě volal šéf znova a rozhovor začal opět kombinací „jak se máš > jde to, díky.“ Za další dvě minuty si volali ještě jednou a tuhle kombinaci si OPĚT pěkně zopakovali. V tu chvíli jsem si v duchu přemítal něco o bláznech a musel jsem se tomu smát. Zeptat se stejnýho člověka třikrát během pěti minut, jak se má, to by u nás asi bylo na cvokaře. Korunu tomu dal jeden kolemjdoucí na stavbě, kde jsem za deště klečíc na štěrku vyhrabával rukama hlínu a kamení zespod připravovanejch základů. Jeden z místních, co šel kolem po chodníku, se zastavil a ze zvědavosti pozoroval, co se na stavbě děje. Když jsem zaslechl jeho kroky, zvedl jsem hlavu od země a podíval se za sebe. On hned pozdravil a řekl: „Jak to jde?“ Kdybych v tu chvíli neklečel, tak jdu normálně do kolen. V Čechách by to bylo určitě myšlený provokativně, ale on to asi špatně nemyslel. Prostě to maj tak zažitý. Zasmál jsem se a řekl jsem mu, že to jde parádně, a tím naše konverzace skončila.

V práci na konci tejdne skončil jeden z nás třech Čechů a odletěl na cestu po Indonésii a Asii. Přišel teda čas shánět někoho dalšího. Ve firmě už tak nějak spoléhaj na to, že nějaká „česká lopata“ se vždycky najde, takže sami ani nikoho nesháněj. Kolega během chvilky novýho člověka přes facebook sehnal a ten se už druhej den hlásil k nástupu. Když jsme se představovali, tak se nás ptal, jak jsme tady dlouho. Kolega odpověděl, že na Zélandu je 3 roky a v týhle práci 2 roky. Moje odpověď byla podobná, ale zároveň úplně odlišná – na Zélandu 3 tejdny a v týhle práci 2 tejdny. Oba jsme furt žabaři oproti bejvalýmu spolubydlícímu, kterej tady kroutí dvanáctej rok. Za zmínku stojí jedna z jeho historek, kterou nedávno vyprávěl. Jednou za dva roky jezdí do Čech pozdravit rodinu a známý a mluvil o tom, jak si v jedný hospodě ze zvyku položil na bar peněženku a mobil. V tu chvíli mu tak trochu nedocvaklo, že není na Zélandu, ale v Čechách, a samozřejmě netrvalo dlouho a peněženka i mobil byly fuč. Okomentoval to vtipně slovy: „Těžko říct, jestli to je tím, jak jsem starej nebo ze Zélandu.“

Všichni dobře víme, jaký Češi jsou, ale ani tady to není všechno ideální. Na netu i mezi lidma se lehce dozvíš, že místní kiwáci jsou tak trochu bordeláři. Sám jsem tomu nechtěl moc věřit nebo jsem si aspoň říkal, že to přece nemůže bejt tak hrozný, ale ono to hrozný fakt je. Potvrdilo se to po mym stěhování do novýho baráku. V něm žijou tři pracující studenti, a jestli si myslíš, že máš doma nepořádek nebo rovnou i bordel, tak si ho představ ještě tak desetkrát horší. Asi tak nějak to u nich vypadá. V ponožkách tu chodit nechceš, protože hrozí, že se ti přilepěj na podlahu, a jídlo na kuchyňský lince připravovat taky nechceš, protože by se mohlo lehce stát, že by se ti mezi něj přimíchaly i zbytky jídel, který se tam válej už několik dní. Možná by se to nějak dalo překousnout, ale všichni byli zároveň zalezlý ve svejch pokojích a nechtěli se moc bavit, takže ani na procvičování angličtiny to moc nebylo. Proto přišel čas na třetí stěhování během čtyř tejdnů. Tentokrát ke čtyřčlenný filipínský rodině. O tom ale až příště..

Jinak omluv ten lehce bulvární nadpis. Šlo by místo něj napsat třeba „Ahoj, jak se máš?“, ale toho už bylo dost.. :))

 

Nejnudnější část Zélandu

5 komentářů u „Nejnudnější část Zélandu

  • 28.3.2018 (10:56)
    Trvalý odkaz

    Nazdar Pepino, uz dlouho jsem tě nepozdravil, ale pořád tě sleduju, neboj.

    Opakovat to, že to tam je krásný nemá cenu, tak okomentuju ty fotky ze stavby. Jak dbáte na bezpečnost práce, abyste se neškrábly – všechny dráty maji čepičku :).

    Reagovat
    • 28.3.2018 (10:59)
      Trvalý odkaz

      pardon – neškrábli
      myslel jsem, že jste jako tvrdáci, proto tvrdý y

      Reagovat
      • 29.3.2018 (20:52)
        Trvalý odkaz

        Zdar Oťas, díky za pozdrav. Tvrďáci jsme, jak jinak :)). Na bezpečnost se tady dbá všude celkem dost.. bez bot s ocelovou špičkou, hi-vis oblečení a rukavic (případně helmy a brejlí) tě v práci nikam nepustěj. Jinak i helma na kole je povinná pro všechny bez výjimky. Ale zas na druhou stranu tady můžeš řídit s 0,25 promile v krvi.. takže si dáš jedno malý a můžeš frčet :).

        Pozdravuj doma.

        Reagovat
  • 28.3.2018 (11:56)
    Trvalý odkaz

    Ahoj Pepíno, jak se máš? :))) …a už jsem ho nenáviděl :))) Dobře, tak aby si pocejtil domovinu: Ahoj vole :)))))
    Taky jsem koukal na ty základy. Čepičky jsou vtipný. Taky mně přišlo, že ty základy nejsou moc do hloubky, ale to asi zkresluje, ne?
    Teď z jinýho soudku. Včera dávali na ČT skvěle udělanej dokument Pásky z Nagana. Jak jinak o olympijském turnaji v hokeji z 98. On line to nejde spustit, ale seženu ti nějakej odkaz na stažení, opravdu to stojí za to!!

    Reagovat
    • 29.3.2018 (21:03)
      Trvalý odkaz

      Fuck off! 😀 Zdar vole už je lepší :)). Základy bejvaj zhruba půl metru do hloubky, ale tyhle na fotkách jsou trochu jiný než všechny ostatní.. těžko říct, co tu bude stát. Víš co, oni asi počítaj s tím, že jim to zemětřesení stejně zbourá, takže budou stavět znova :)).
      Dokument je na uloz.to, tak ho pak stáhnu. Díky za tip. Je tam aspoň záznam ze zákulisí, co se dělo před tím, než dorazili nalitý na tu tiskovku v Praze? :))

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.