Aneb nenech se zmást prvním dojmem. Tak nějak by šlo zakončit nadpis tohohle článku. Každej ti řekne, že oba místní ostrovy se od sebe výrazně lišej a pokud žiješ na jednom z nich delší dobu, je dost pravděpodobný, že právě on bude ten tvůj oblíbenej. Na sever jsem se i proto vydal s tak trochu skeptickym pocitem, že to nejlepší už bylo k vidění právě na jihu. I první dny po připlutí do Wellingtonu tenhle pocit poměrně přiživovaly, jenomže po měsíci cestování je všechno jinak. První dojem selhal a předčasný obavy byly jednoduše mylný. Důvod pochopíš při čtení následujících odstavců.

Jednou z populárních turistickejch destinací jižně směrem od Aucklandu je Waitomo, což je oblast vyhlášená jeskyněma a svítícíma červama. Možná si vzpomeneš na článek o Hokitice, ve kterym byla řeč o právě o těchto červech připomínajících noční oblohu plnou hvězd, a právě v osadě Waitomo to můžeš zažít v úplně jinym měřítku. Sice je tam většina míst placená, ale když si dobře vybereš, stojí to za to. Po pročtení komentářů a recenzí padla volba na firmu Spellbound, kde za 75 dolarů podstoupíš tříhodinovou prohlídku dvou jeskyní a vyhlídkovou jízdu po okolí. To všechno s průvodcem a v maximálně dvanácti lidech. Naše skupina byla nejenže pouze čtyřčlenná (včetně průvodce a manželů z USA původem z Filipín), ale trvala dokonce čtyři hodiny. Náš průvodce Zane, bejvalej učitel na základní škole, si to jednoduše užíval a nás to neskutečně bavilo. I po 15 letech říkal, že bere každou prohlídku, jako by to dělal poprvé, a jeho nadšení během těch čtyř hodin to jenom potvrzovalo. Jednalo se o poslední prohlídku toho dne, takže si mohl dovolit ji lehce natáhnout a nikam nespěchat. Během plavby na raftu v první jeskyni, kdy ti nad hlavou zářej tisíce světýlek, například zpíval místní variantu písně z filmu Titanic, a v druhý jeskyni nás zas pro změnu za kompletní tmy přiměl chytit se za ramena, abychom nesešli ze stezky, a za pomalý chůze nám vyprávěl maorskej příběh o významu místních jeskyní.

Zane byl schopnej odpovědět na cokoliv, na co jsme se zeptali, a normálně to i vypadalo, že je jako průvodce domluvenej s okolní přírodou. Nad hlavama nám prolítával kdejakej dravec, v potoce na nás čekal metrovej úhoř, kterej se nechal i pohladit, a celkově na každym kroku vykoukávalo nějaký zvíře, který Zane začal hned popisovat. Jediný, co se neukázalo, byl symbol Zélandu – pták kiwi. Ten totiž přes den chrápe a celkově bys musel(a) mít hodně velkou kliku ho někde potkat. Pokud teda nezajdeš do center, kde se staraj třeba o zraněný kusy. Takový centrum je kousek od Waitoma ve městě Otorohanga a zajet se tam vyplatí. Kiwi je už jen svym vzhledem vtipnej. Je to taková koule s úzkejma nohama a dlouhym zobákem a ta když se začne pohybovat, tak se neubráníš úsměvu. Focení kiwiho je v prostorech, kde maj uměle prohozenej den a noc, zakázaný, takže ve fotkách ho nenajdeš, ale aspoň pro představu se můžeš podívat, jak to vypadalo v těch úžasnejch jeskyních. I když tam na pár místech byl připravenej stativ pro focení, tak i přesto bylo extrémně těžký něco použitelnýho vyfotit. Obzvlášť když nevíš, co a jak nastavit, aby to v tej tmě vůbec něco zachytilo. Proto je prvních devět snímků přímo od firmy Spellbound, která je po absolvování prohlídky zasílá na email. Ten horší zbytek je pak z mýho foťáku.

Při pohledu na mapu severního ostrova tě hned zaujme jedna zvláštnost. Na jinak poměrně placatym západnim pobřeží vystupuje do výše 2518 metrů vysoká hora v pravidelnym kruhu obklopená hustym porostem. Jedná se o sopku Mount Taranaki, která tě svym téměř dokonalym tvarem nikdy nepřestane udivovat. Pokud jí máš v dohledu a její špička se zrovna neschovává v mracích, jak je jejím zvykem, pak se na ní zaručeně vždycky s úžasem podíváš. Vejšlap na samotnej vrchol je zhruba 8 hodinová záležitost čítající převýšení 1600 metrů na 6 kilometrech. Jednoduše řečeno – je to strmý jako prase! Nahoru se přece jen jakžtakž vyškrábeš, ale dolů to je jak jízda po prdeli. A to doslova. Zhruba prostřední část výstupu je totiž zasypaná drobnejma kamenama nebo je holá a prudká. Takže ať děláš co děláš, zaručeně ti to pod nohama ujíždí. Při cestě dolů jsem z dálky sledoval pět lidí, který měli náskok pár desítek metrů, a postupně všichni do jednoho sebou práskli na zem po tom, co jim podjely nohy. V takovej chvíli se tomu prostě nešlo nezasmát, ale, jak asi dobře víš, karma je sviňa a vychutnala si pak několikrát i mě. Za zmínku rozhodně stojí to, že celej výstup v pohodě zvládla i odhadem pětasedmdesátiletá paní, která dle svejch slov byla nahoře už aspoň desetkrát. Jeden místní dokonce počítal svůj už stej výstup a zmínil se, že zná i pár dalších domorodců, který se na tuhle posvátnou horu Maorů vyškrábali už víc než tisíckrát. Je to dost šílený, ale když si vezmeš, že v okolí sopky je to jinak placka jak u nás na haďáku, tak ty místní vlastně nemaj moc na vybranou.

Pokud chceš vidět tuhle horu z dálky, možností na další výstup tady přece jen pár ještě je. Jednou z nich je stezka Mangorei Track vedoucí k malýmu jezýrku, ve kterym se za dobrýho počasí Taranaki krásně zrcadlí. Ostatně to už si asi viděl(a) ve videu. Když sem dorazíš brzo ráno, máš slušnou šanci, že bude bezvětří a hladina vody se ani nehne. Přesně to se poštěstilo i nám. Nahoře jsme se sešli společně s jedním Skotem a jedním Holanďanem. Všichni jsme tam vydrželi sedět a zírat na ten úžasnej odraz skoro hodinu. I když nikdo z nás normálně fotky svou přítomností nekazí, tak tady jsme se shodli na tom, že tohle místo si zaslouží výjimku. Nakonec jsme se tak před objektivem vystřídali všichni tři. Při pozorování sopky bylo zajímavý odhadovat, kudy jsme se den před tím škrábali směrem vzhůru. Holanďan tam byl totiž taky a dokonce jsme se navečer potkali na parkovišti. Skot se svym skvělym a typicky britskym přízvukem říkal, že tam lízt nemusí, protože popadá dech už jen při pohledu na ten krpál z dálky. Počasí vyšlo tak nádherně, že si to říkalo i o časosběrnej snímek, kterej si taky mohl(a) vidět ve videu. Ty necelý dvě minuty trvalo nahrát zhruba tři hodiny a stačilo jen nechat mraky dělat svou práci. Během tý doby prošlo kolem dost lidí ze všech koutů světa a někdo se zastavil i na pokec. Když mraky svoje dílo dokonaly, tak se zpoza kopce vynořily dva hlasy a jeden z nich při pohledu na zakrytou sopku česky prohlásil: “Je to v prdeli, jsme tady pozdě.” Smůlu měli dvojnásobnou, protože den před tím prej taky vylezli na vrchol až ve chvíli, kdy se všechno schovalo do mraků. Mně to naštěstí vyšlo za pět minut dvanáct (a možná, že takovej čas i ve skutečnosti byl). Po výstupu bylo pár minut jasno, ale pak začal Gandalf zase řádit.

Pokud ti jméno Gandalf nic neříká, pak věz, že je to čaroděj a jedna z hlavních postav příběhu Pána prstenů. Filmy z týhle trilogie se natáčely na celym Zélandu, ovšem na severním ostrově v národním parku Tongariro se nachází tzv. Hora osudu, turisticky snad nejvyhledávanější místo týhle země. Z blízka se na ní můžeš podívat při absolvováním túry Tongariro Alpine Crossing, která je tak vyhlášená, že si při chůzi připadáš jako článek nekonečnýho řetězu turistů. Teď na konci sezóny to ale nebylo tak hrozný a opět v kombinaci s parádním počasím to byl zážitek. Během 19 kilometrů se projdeš prostředkem kráterů, podél aktivních sopek a přes doutnající půdu. A jako třešnička na dortu na tebe čekaj nádherně zbarvený jezýrka Emerald Lakes. Nejde to snad ani slovama popsat, jak zvláštní pocit to je procházet se takovouhle krajinou. Pokud ti je navíc tohle všechno málo, můžeš se další den vydat ještě na stezku k jezerům Tama Lakes. Ta už není celkově tak vyprahlá, kamenitá a zbarvená do ruda, avšak na krátery, pro změnu zaplněný sytě modrou vodou, narazíš i zde. Když jsem se tam vydal já, byl to trochu závod s mrakama v zádech. Ve vzduchu visela otázka “Kdo tam bude dřív?” a jak podle fotek uvidíš, mraky byly tentokrát rychlejší. Spodní jezero sice nestačily zakrejt dostatečně rychle, ale tomu hornímu už nedaly šanci se pořádně ukázat. I při zatažený obloze má ale tohle místo svoje kouzlo. Stejně jako celej národní park Tongariro a s ním i nová kolonie Furtlandie – Mount Taranaki. Tohle cestování sopečnou krajinou je fakt něco jedinečnýho a, jak by potvrdil i Skot, dechberoucího.

Doporučený místa k navštívení: Spellbound Glowworm and Cave Tours, Otorohanga Kiwi House and Native Bird Park, Three Sisters, Lake Mangamahoe, Lake Mangamahoe MTB Park, Mangorei Track, Mount Taranaki, Tongariro Alpine Crossing, Tama Lakes Track

Sopečnou krajinou

8 komentářů u „Sopečnou krajinou

  • 21.4.2019 (8:54)
    Trvalý odkaz

    Ahoj, móóóóc krááásnýýý – není co dodat. Také si se pěkně zvětšnil za zády se sopkou 🙂 Voda v těch barevných jezírkách je jedovatá – upozorňují na to?

    Reagovat
    • 22.4.2019 (7:29)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, díky, tyhle výlety se fakt povedly. Možná že o tej vodě někde na cedulích na začátku píšou, ale přímo na místě nic nebylo. Ono je celkově zakázaný chodit mimo stezku, takže by nikdo neměl chodit do jezera.. ale třeba se i takový experti najdou 🙂

      Reagovat
  • 21.4.2019 (13:46)
    Trvalý odkaz

    Nádhera. Moc se nám líbilo “hvězdné” nebe, a vlastně všechny barvy…
    Měj se hezky a těšíme se na tebe.
    Marta a Vráťa

    Reagovat
    • 22.4.2019 (7:35)
      Trvalý odkaz

      Díky, všude to bylo nádherný. Také se těším, mějte se fajn.

      Reagovat
  • 22.4.2019 (20:01)
    Trvalý odkaz

    Moc,moc,moc nádherný,nám se to prohlíží z pohodlíčka,ale Tebe asi bolí nožičky.

    Reagovat
    • 22.4.2019 (21:21)
      Trvalý odkaz

      Nožičky si už za tu dobu zvykly 🙂 ..díky.

      Reagovat
  • 22.4.2019 (22:16)
    Trvalý odkaz

    Teda…, krása stíhá nádheru!!! Super fotky, dokonce i z jeskyně. A ten úhoř, to do teď nemůžu pochopit, že se nechá pohladit. Klobouček dolů za ten výstup, až teď mám větší představu, jak je to ku.va velký a že tam nevedou vydlážděný stezky. A ty Češi, to je snad klasika 🙂

    Reagovat
    • 25.4.2019 (2:41)
      Trvalý odkaz

      Moc díky! Ten úhoř je prej kamarád, kterej na stejnym místě čeká každej den. Takovej místní mazlik :)). Druhá polovina stezky na vrchol vydlážděná fakt nebyla a každej si de facto mohl vybrat svojí vlastní cestu.. i tak ale každá stála za prd 😀 Češi pobavili.. líp se snad ani prozradit nemohli.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.