Tam na západ

West Coast. Tajemný a surový západní pobřeží. Od zlatavejch pláží národního parku Abel Tasman, přes lesy a jezera v oblasti Nelson Lakes, až k neprostupný divočině na západní části jižního ostrova. Už první pohled na vysoký útesy, rozbouřenej oceán a dešťový mraky ti napovídá, že si dorazil(a) do jiný, tak trochu temnější, části Novýho Zélandu.

Západní pobřeží je od východního oddělený třítisícovejma horama a ledovcema a tahle přírodní “stěna” po většinu roku určuje, kde bude pršet a kde naopak svítit slunce. Hádáš správně, že většina dešťů se o hory zastaví, a dopřává tak západnímu pobřeží neustálou vláhu. Pěkně znázorněný to bylo na jedný informační tabuli v Hokitice, kterou najdeš buď tady nebo ve fotkách. Díky častejm dešťům je tamní téměř nedotčená příroda plná života. Nebylo tomu tak ale vždycky. V 19. století našli místní dobrodruzi ložiska zlata, což pochopitelně vedlo ke zlatý horečce, těžení ve velkym a ničení prostředí. Těžilo se nejen zlato, ale i uhlí, a dodnes je vidět spousta pozůstatků a opuštěnejch dolů. To samo o sobě paradoxně dopřává turismu, protože mnoho míst si můžeš prohlídnout a projít. A 95 procent z toho dokonce zadarmo, což platí i pro většinu přírodních památek a zajímavostí v týhle zemi. Platit musíš jen na místech, kam se autem nebo pěšky za jeden den nedostaneš. Zaplatit si teda můžeš loď nebo kajak na jinak nepřístupný ostrovy nebo třeba let helikoptérou na místní ledovce. No a když chceš podniknout populární „great walk“, neboli vícedenní pochod s přespáním v horskejch chatách, musíš si to nejenže rezervovat několik měsíců dopředu, ale zároveň to stojí mnohonásobně víc než přespání v sebelepším kempu. Nicméně pokud chceš lozit v útrobách starýho dolu nebo chceš vyjít na vyhlídku k ledovci, posluž si, je to bez poplatku.

I když se placenejm dobrodružstvím snažíš vyhejbat, cestování i tak vychází dost draho. Bez místní výše příjmů by sis jentak nemohl(a) dovolit se tady několik tejdnů či měsíců potulovat. Stačí jen základní kombinace jídlo+benzín+nocleh a seš na 350 dolarech tejdně, což je kolem 5 tisíc Kč. A to se jako nocleh počítá pouze přespání ve vlastním autě. Když pak máš zájem si dopřát nějakej placenej zážitek jako třeba sledování velryb nebo plavání s delfínama, tak to se částky pohybujou ve stovkách dolarů. Oblíbenou atrakcí na West Coastu je třeba zmiňovanej let helikoptérou na jeden z ledovců. Poznáš to podle toho, že ti při pěším výletu na vyhlídku lítá nad hlavou nepřetržitě hned několik vrtulníků. Ne vždycky ale takovej let vyjde, jelikož počasí je tady často proti. Platit zvlášť jinak musíš i za sprchu, ale tenhle problém se většinou vyřeší za tebe, protože v levnejch kempech žádný sprchy nejsou. Může se tak lehce stát, že se několik dní pořádně neumyješ. Když pak počítáš třeba pátej den bez sprchy a procházíš ráno kolem vodopádů, nenapadne tě nic jinýho než se do tej ledovej vody ponořit. Taková přírodní sprcha a zadarmo.

Ani velká pravděpodobnost dešťů turisty nezastaví a teď v říjnu se jich tu pohybuje požehnaně. Číňani dokonce tu moderní turistiku vypilovali k dokonalosti. Na jednom z odpočívadel podél pobřeží zastavila dodávka, z ní jich vyběhlo hned sedm, navzájem se všichni vyfotili a zas naskákali do auta. Když byl navíc někdo při tom vzájemnym focení plonkovej, tak si v mezičase dělal “selfíčka”. Tahle blesková akce byla na pokračování, protože na dalším odpočívadle po cca 200 metrech zastavili znova a všechno si zopakovali. Pohled na oceán to byl úžasnej, o tom žádná, ale proč ho furt kazit svym ksichtem? Samozřejmě občas se najdou výjimečný místa, kde na tej fotce chceš bejt, a jedno takový se jmenovalo Hokitika Gorge. Údolí s nádherně modrou barvou řeky si doslova říká o fotku, ovšem když se kolem tebe pohybujou desítky lidí, ztrácí to svoje kouzlo. Proto je vždycky lepší na tyhle snadno dostupný procházky dorazit brzo ráno nebo objevit něco ne tak známýho, ale přesto úžasnýho. A kolem města Hokitika je toho hned několik. Například takovej Blue Spur Bushwalk. Na tejhle stezce šmajdáš blátem, podlejzáš stromy, procházíš úzkejma šachtama bejvalýho dolu anebo přes velký pavučiny nahlížíš do jeskyní. A musíš si dát pozor, kam šlapeš, abys nezahučel(a) do nějaký hluboký jámy. Kdekdo by si připadal jako Indiana Jones, já si ale ve chvíli, kdy nad lesem prolítával vrtulník, připadal jak v džungli ve Vietnamu. Zblblej počítačovou hrou Vietcong jsem jen čekal, kdy v tom šumu větru a vrzajících větví někde zpoza stromu vyskočí Hočimin s kalašnikovem.

Jelikož čteš tenhle článek, tak je evidentní, že k žádnýmu střetu nedošlo. Taková menší výměna názorů ale přece jen proběhla večer v kempu Woodstock Domain. Pokud si vaříš na zemi, musíš pořád dávat pozor, kdo nebo co se kolem tebe pohybuje. Všechny domorodý zvířata jsou vládou chráněný a patří mezi ně i Weka, neboli maorská slepice. Ta se tu volně pohybuje a nejenže furt šmejdí, co by kde ukradla, ale zjevně jí chutná i hovězí maso. Stačí se na pár vteřin otočit a hned toho využije. A říkat jí můžeš, co chceš.. stejně se vždycky vrátí. Tuhle hovězí scénu sledoval z povzdálí i místní páv, kterej to nepřetržitě komentoval jak fotbalový utkání. Svym pronikavym hlasem pak doprovázel slunce za horizont a ráno ho i s radostí vítal. Bez špuntů v uších to pro ostatní v kempu asi tak radostný už nebylo. Co však dokázalo vytvořit úžas ve tváři je jedna malá rokle nacházející se 15 minut pěšky od kempu. V ní se, podobně jako na x dalších místech po celý zemi, zabydlely glow-worms, resp. larvy světlušky. Nebo alespoň takhle to slovník překládá. Jelikož jsem nikdy v životě světlušku, ani její larvu, neviděl, vůbec jsem netušil, co od toho čekat. Když malym otvorem vlezeš do týhle rokle, připadá ti to jako kdybys právě vstoupil(a) do jiný dimenze. Otevře se před tebou pohled jako do lesního chrámu na obrysy vysokejch stromů, nad kterýma prosvítaj hvězdy, a když se otočíš, ohromí tě vstupní “brána” strážená stovkama světýlek. Úžasnej pohled. Něco málo se povedlo zachytit na foťák, ale je to jen zlomek z toho, jak to ve skutečnosti vypadalo.

Západní pobřeží propojuje jedna (a zároveň jediná) hlavní cesta a osídlenost je opravdu minimální. Celková populace je jen 32 tisíc obyvatel a z toho má největší město Greymouth necelejch 10 tisíc. Během sezóny se to mnohonásobně navyšuje, ale i tak je znát, že tu lidi maj těžší život. Bejvalý osady, kde se těžilo zlato a uhlí, teď vypadaj jak města duchů, na dvorcích rezavěj vraky starejch aut, místo poštovních schránek vidíš rozbitý mikrovlnky a podél hlavní cesty míjíš opuštěný a rozpadlý baráky. Hospody pak jen netrpělivě čekaj na nával turistů, aby se zas postavily na nohy. V jedný takový, která zároveň slouží jako kemp, jsem se na dvoře “ubytoval” a zašel dovnitř na pivo. Paní hospodská ráda poradila, kam se v okolí podívat, a místní štamgasti taky přidali pár tipů. Co se navíc jentak nevidí je, že při výběru piva ti na stůl přistanou dvě malý skleničky jako ochutnávka, abys měl(a) jednodušší rozhodování. No a jakmile si vybereš a poprosíš o větší sklenici než trojku, dostaneš pivo rovnou do džbánu. V takovejhle placenejch kempech v tuhle roční dobu nebejvá ani noha, ale to furt neznamená, že seš o samotě. Často s tebou jsou desítky i stovky mušek a komárů. A nebejt repelentu, tak se jich v životě nezbavíš. A rovnou můžeš zapomenout na to, že by sis venku něco uvařil(a). Jsou u řek, jezer i oceánu a přes léto je to prej drsný. Už teď to byl občas boj je nepustit do auta. Před odjezdem z farmy mě Geoff na tyhle potvory upozorňoval a já mu říkal, že si teda koupim repelent. On na to zareagoval vtipně, ale zároveň vážně: “Nekupuj jeden, kup si jich deset!” Moc dobře věděl, o čem mluví.

Počasí se poslední tejden tohohle měsíčního putování zhoršilo a trochu donutilo měnit plány. Dešti sice nikdy neporučíš, ale můžeš se alespoň pokusit nějak vykličkovat mezi kápkama. První klička se povedla tak na půl. Předpověď říkala, že do oběda bude polojasno, takže plán zněl jasně – dostat se na kopec Mount Robert u jezera Rotoiti zavčasu, aby bylo aspoň něco vidět. Samozřejmě čím víc se blížíš vrcholu (1421m), tím víc se obloha zatahuje. Při kontrolním pohledu na mapu si všimneš, že vedlejší kopec se jmenuje Mount Hopeless, což v překladu znamená zoufalej nebo beznadějnej, a přesně tak – zoufale – to cestou nahoru vypadalo. Nakonec se ale přece jen mraky umoudřily a umožnily aspoň částečnej výhled do okolí. Podobně se zadařilo i u ledovce Franze Josefa. Okolí bylo schovaný v mracích, ale na samotnej ledovej jazyk svítilo slunce. Pak už se tam nahoře doslova zbláznili a poslali na Zéland studenou frontu. Začalo pršet a sněžit. A to už si říkalo o pořádnou kličku. Následoval teda čtyřhodinovej přejezd přes hory směrem k městu Wanaka. Vzdálenosti jsou tu šílený a na ručičce ukazující stav benzínu vidíš, jak se pořád hejbe směrem dolů. Dobrý však je udržovat jí pořád nahoře pro případ, že bys u cesty přehlídl(a) značku říkající “další benzín za 190km”. Tahle dlouhá a nudná cesta lesem, kdy už jen míjíš cedule s nápisem “vodopády” a nezastavuješ, protože si jich za jeden měsíc viděl(a) víc než za celej život, tě nutí přemejšlet a říkat si, že už je to všechno na jedno brdo. A pak tě to najednou vyflusne u nádhernýho jezera Wanaka, který je obklopený zasněženejma horama, a v tu ránu se ocitneš zas jak v pohádce. Tohle místo je navíc hodinu autem od sadů, kde začne další pracovní štace, takže snad bude dost příležitostí to tady probádat.

Úprk před sněhovou vánicí se nezdařil, protože de facto celá jižní půlka ostrova byla pod sněhem a už nebylo kam kličkovat. Nezbejvalo tak nic jinýho než vyčkat v autě, dokud se to venku neumoudří. Čekání trvalo dva dny a teplota zatím moc nestoupala. V autě pod peřinou zimu moc nevnímáš, ale když si ráno chceš polejt salát olivovym olejem a zjistíš, že je ztuhlej jak domácí máslo, je ti hned jasný, že teplo zrovna není. V době, kdy ležíš v autě a zabíjíš čas čtením knížky, tak nějak vypouštíš dění v okolním světě. Nicméně když se ozve zaťukání na okno tvýho auta, okamžitě zbystříš. Při vykouknutí ven tě nejdřív oslní zářívá barva sněhu a pak zaostříš a vidíš známou osobu. Přesně takhle jsme v kempu potkali s kamarádem Kubou, se kterym jsme společně pracovali v Christchurch. Říkal, že mu moje auto bylo povědomý, a tak zkusil zaťukat. S přítelkyní měli taky namířeno do národního parku Fiordland a kvůli počasí vyčkávali jako spousta dalších. V tomhle parku se nachází nejznámější místo na Zélandu – Milford Sound. A tam je opravdu zázrak chytnout pěkný počasí. A pokud si to vysníš ještě v kombinaci s minimem turistů, je to téměř nereálná mise. Ale i nereálný mise je občas možný zrealizovat. Na jeden jedinej den z celýho tejdne hlásili jasnou oblohu, takže bylo potřeba chytnout příležitost za pačesy a vyrazit. Říká se, že štěstí přeje připraveným, a v tomhle případě to celkem sedlo. V cílový destinaci Milford Sound nebyla k ránu ani noha a molo s výhledem na okolní hory zelo prázdnotou. Pecka. Ne všechno je samozřejmě zadarmo, takže na nějaký výhledy si musíš vydupat nějakej ten kopec. A vzhledem k tomu, že se toho snažíš stihnout za ten pěknej den co nejvíc, tak jdeš rychlym tempem a při stoupání soustředěně čumíš do země. Zhruba v půli kopce jsme se míjeli se třema lidma a s prvníma dvěma jsme se anglicky pozdravili: „Hi.“ Ten třetí se zadíval a prohlásil: „No tyvole nazdar!“ Byl to jeden Čecháček, se kterym jsme kecali v kempu u parku Abel Tasman. Teď jsme se na úplně druhý straně ostrova o čtrnáct dní pozdějc potkali náhodou znova. Pozdrav jsem teda opětoval a on se podíval na ty další dva a řekl: „Jim taky můžeš říct čau.“ Byli to taky Češi a seznámili se až tady na tomhle kopci. Chvíli jsme si povídali a pak se naše cesty rozešly opačnym směrem. Už se pravděpodobně nikdy v životě neuvidíme, ale i tak bylo tohle shledání příjemným zpestřením. Teď už jen zbejvalo dojít nahoru, pak se vrátit k autu a odjet do kempu. Zní to jednoduše, ale šlo to sakra ztuha. Všechny nynější cíle ve Fiordlandu se podařilo splnit (včetně Mount Luxmore předcházející den, kde bylo na stezce místama i půl metru sněhu), ovšem znamenalo to jediný – ve dvou dnech ujít 56 kilometrů a nastoupat (často i po čtyřech) celkem 2136 metrů. Takže jak to teda dopadlo? Z posledního kopce Key Summit jsem se s bolestí snad všeho od pasu dolů doslova dobelhal do auta a odjel jsem do háje.

Následující den slunce opět zalezlo za mraky a byl čas vrátit se „domů“. Během dopoledne projelo směrem k Milford Sound zhruba pětadvacet autobusů plnejch turistů a tím se tak potvrdilo, že čím dřív na známý místo dorazíš, tím líp. Měsíční cestování je u konce a začíná další etapa – práce na sadech. O tom až někdy příště..

Doporučený místa k navštívení: Dun Mountain Trail, Mount Robert, Lake Rotoiti, Maruia Falls, Millerton Track, Charming Creek Walkway, Tauranga Bay, Truman Track, Pancake Rocks, Coal Creek Falls, Tunnel Terrace Walk, Blue Spur Bushwalk, Woodstock Glow Worm Dell, Dorothy Falls, Hokitika Gorge, Franz Josef Glacier, Kepler Track / Mount Luxmore, Eglinton Valley, Milford Sound, Lake Marian, Key Summit