Ruch města je minulostí. Beton nahradily pastviny a auta vystřídaly krávy. I tak by se ve zkratce dala popsat změna prostředí z bejvalýho domova v Christchurch na venkov do městečka zvanýho Culverden. Tyhle dvě místa spojuje přesně 102 kilometrů a odlišností je mezi nima nespočet. Tím hlavním rozdílem je ale nová práce na farmě.

Člověk by čekal, že na zélandskym venkově budou běhat mraky ovcí, avšak v okolí Culverdenu tomu tak není. Těžkou převahu tady maj krávy a jen naše farma jich má přes pět tisíc. Tohle číslo navíc není konečný (zdravím do Újezda) a každym rokem stoupá. Přesně z toho důvodu jsme tady i my – pracovníci z Evropy a jinejch částí světa. Přes zimní měsíce probíhá „telecí“ sezóna, kdy se ve velkym roděj telata, a pro místní farmy je to nejnáročnější období v roce. V době psaní tohohle článku se staráme o cca 200 telat, nicméně číslo se během srpna a začátku září vyšplhá až na čtyři tisíce. A všechny tyhle kusy nám projdou rukama. Jak to teda celý probíhá? Krávy jsou podle stáří rozdělený do různejch výběhů a několikrát denně je kontrolujou určený skupiny lidí. Ty se v době hlavní sezóny střídaj na denní a noční směny a postupně „sbíraj“ narozený telata. Vzhledem k ročnímu období se telata často dostávaj na svět do zimy a do bláta, takže je nutný, aby byly co nejdřív dopravený k nám na farmu. Někdy se i stane, že je máma sotva porodí a už se vezou na vozejku pryč z pastviny. Na starost to má většinou skupina Filipínců, kterejch tady pracuje poměrně dost. Několikrát jsem měl možnost s jedním z nich vyrazit do terénu a byl to rozhodně zážitek. Nejen s krávama, ale i s ním samotným. Jeho jméno je Noi a mimo jiné má rád whisky. Naše první vyjížďka směřovala k pastvině na východě, Noi se ale k mýmu údivu vydal na sever. Lišácky k tomu řekl, že to bere oklikou, protože nemáme kam spěchat. Doplnil to větou „let’s go kill some time“, což doslova znamená „pojďme zabít nějakej čas“. Pozdějc z něho vypadlo, že to dělá pro nás, jelikož on na rozdíl od nás není placenej hodinově. Byl to srandista a jeho angličtina a přízvuk tomu dodávaly šmrnc. Jeho oblíbenym tématem byl alkohol a dostali jsme se i k tomu, že se na Filipínách může řídit pod vlivem. Překvapilo mě to a radši jsem se znova zeptal: „To jako vážně můžeš řídit nalitej?“. A on na to: „Jasně že můžeš, ale nesměj tě při tom chytit.“ Dovršil to pak konstatováním, že pije jen whisky, protože po pivu má člověk „high blood“, neboli vysokou krev.

Jakmile se telata dostanou z bláta do přístřešku, přichází na řadu naše devítičlenná tlupa. Čtyři Filipínky a pak moji spolubydlící, o kterejch bude řeč pozdějc. Naším úkolem je ty malý prcky očistit a co nejdřív nakrmit. Pokud maj dost sil a jsou schopný stát na svejch, tak je učíme pít z umělejch cecek, a pokud sílu nebo chuť nemaj, pak jim musíme do tlamy strčit zhruba 40 cm dlouhou trubku a mlíko jim pustit rovnou do žaludku. Vždycky je dobrý si to ještě zkontrolovat, protože se může stát, že jim to pustíš do plic a to by byl malér. Naštěstí se to nikomu z nás dosud nepovedlo. Může se to zdát krutý, ale do 12 hodin od narození musej mít první dávku kvalitního mlíka, aby si tělo dokázalo vytvořit protilátky a posílilo imunitní systém. Normálně by se tele napilo od mámy, ale kdybychom je nechávali napospas přírodě, tak by výrazně stoupla úmrtnost (podchlazení, nezájem matky, apod) a to pro farmu není dobrý. Přece jen je to furt hlavně byznys. Ze začátku jsme toho kvalitního mlíka neměli tolik a rozšířil se nám tady průjmovej virus. Každej den teda všechno čistíme a dezinfikujeme, ale i tak si to pár obětí už našlo. Větší úmrtnost je hlavně mezi bejkama, protože ty nesmíme léčit antibiotikama. Bejčci totiž po čtyřech dnech ve chlívě napochodujou do náklaďáku a už je nikdo nikdy neuvidí. Farmy nemaj prostředky ani lidi na to, aby by je dál vykrmovaly, takže tím je jejich krátká životní cesta u konce. Je to trochu drsný, nicméně takovej je život. Naše vedoucí Helen tyhle zvířata miluje, ale zároveň je taky bere jako stravu v jídelníčku. Jednou od farmy dostala malýho bejka, kterýho si vzala domů s tím, že ho vykrmí. Pojmenovala ho trefně „Steak“ a asi tušíš, jak to s ním dopadlo. Na druhou stranu zas popisovala, jak si vloni všichni oblíbili jedno konkrétní tele, který mělo na čele takový nedokončený kolečko připomínající koblihu. Podle toho tuhle jalovici pojmenovali „Doughnut“ (kobliha) a teď po roce jsme měli možnost se na ní podívat. Je už velká a normálně bys řekl(a), že si tu speciální péči, kterou po narození dostávala, nebude pamatovat, ale opak je pravdou. Přišli jsme do výběhu, kde bylo odhadem tak sto krav, a netrvalo dlouho a Kobliha přišla přímo k Helen, div jí nezačala oblizovat. Nebála se nikoho z nás a celkově je už od loňska známym a oblíbenym pojmem na celý farmě. Naší společnou fotku najdeš tady. V galerii ji ovšem nehledej. Focení máme dle smlouvy zakázaný, a tak nemá smysl pokoušet štěstí a zveřejňovat ji nějak viditelně. Zéland se už nějakou dobu snaží stát se světovou jedničkou v mléčnym průmyslu a jedna věc, co jim podráží nohy, je špatná publicita. Jakmile se podělá byť jen jedna věc, novináři to hnedka rozmáznou v médiích. Proto je zavedený takový opatření. Když už nějaký fotky uděláme, musej nejdřív projít schválením (případně úpravou) od sekretářky. Fotky s bláznivou oblohou při východu slunce sice zachycujou pár budov a sem tam ve tmě i nějakýho toho čtyřnohýho kamaráda, ale budem předstírat, že to s farmou nemá nic společnýho.

Od začátku se všichni postupně učíme, jak se o telata správně a rychle starat, abychom byli připravený na to nejhorší – na hlavní sezónu. Ta se pomalu a jistě blíží a ve svým nejhorším okamžiku nám bude chrlit přes sto telat denně. Zúčastnili jsme se i jakýhosi poučnýho kurzu, kde jsme se dozvěděli i věci ohledně samotnýho porodu a celkově o mléčnym průmyslu v zemi. Například jako hlavní důvod, proč je telecí sezóna v zimě, uvedli to, že z jara nejvíc roste tráva, a tudíž maj krávy dostatek kvalitní a čerstvý stravy. Část tohohle kurzu se konala v prostorech základní školy, kde mě zaujala jedna věc. Na obou stranách vedle tabule visely dvě dřevěný desky s vypsanejma jménama vojáků pocházejících z Culverdenu, který sloužili v první a druhý světový válce. Když si pak vezmeš to, že český děti koukaj ve třídě na fotku Zemana, tak je asi někde něco špatně. Co je ale zas naopak trochu na hlavu, jsou některý věci v místních barácích. Izolace je taková skoro nijaká, takže si při probuzení můžeš všimnout, jak se ti kouří od pusy. Venku bylo lehce pod nulou a v pokojích jsme měli 5 stupňů nad nulou. Dá se na to zvyknout, ale bez dvou peřin nemáš šanci. Když navíc jdeš na záchod, tak ani tam tě nečeká nic příjemnýho. Okno na něm totiž nejde otevřít, ani zavřít. Je to prostě jakási mřížka, která zabraňuje tomu, aby se déšť dostal dovnitř. Zima tím pádem má cestu naprosto volnou. No a když se pak v koupelně chceš podívat do zrcadla, musíš se u umyvadla otočit o 90 stupňů doleva, jelikož zrcadlo je na vedlejší stěně. To je „super“ hlavně momentě, kdy se chceš nad umyvadlem oholit. Rozdělený kohoutky zvlášť na teplou a studenou vodu snad ani nemá smysl zmiňovat. To je zas úlet po vzoru anglánů. Naštěstí to tak máme jen u vany, takže nás to nějak extra netrápí. No a aby toho nebylo málo, tak ani jedny dveře nemaj zámek. Záchod a koupelna je teda vyřešená cedulkama jako v krámě – otevřeno/zavřeno. Co se počasí týče, tak v červenci bylo přes noc dost často pod nulou, nicméně přes den se většinou hodně oteplí. Například 18. července, což je u nás jakoby 18. ledna, jsem za mrazu fotil východ slunce a odpoledne bylo v klidu možný chodit v kraťasech a tričku. Až to svádělo k tomu vyrazit na kolo. Času je ale žalostně málo, protože máme jen jeden volnej den v tejdnu a jinak denně pracujem někdy i 13 hodin. Začátek byl vůbec výživnej. To jsme byli v práci 14 dní v kuse. Oproti stavebnictví v Christchurch to ale není tak fyzicky náročný. Občas je to spíš náročný psychicky, protože ne všechny telata chtěj bez problému pít, takže je to dost často boj s trpělivostí. Občas se nevyhneš slovům jako „ty krávo“ nebo „ty seš tele“. Každopádně když pak vidíš, jak ty starší telata běhaj venku jako splašený a společně blbnou, říkáš si, že to za tu snahu stálo. A nejlepší moment nastává ve chvíli, když je jdeš krmit. To jich takhle po ránu leží zhruba padesát pod přístřeškem a vyhlížej, co se bude dít. Jakmile viděj, že se blížíš nebo že už dokonce vezeš mlíko, všichni se na tebe okamžitě sesypou. Nejdřív tě doprovázej kolem plotu a když otevřeš bránu, máš co dělat, aby tě nepovalili na zem.

Mlíko jim rozvážíme na vozejku za autem nebo za čtyřkolkou. Vozejk to však není ledajakej. Už samotnej název „Milkbar“ napovídá něco speciálního. Uprostřed je velká tisícilitrová nádrž, okolo který je po celym obvodu jakejsi žlab s dírama pro cecky. Těch je tam hned šedesát, takže v jednu chvíli se u baru může sejít přesně tolik štamgastů. Jen si místo piva dávaj kravský mlíko. A to je teprve pohled, když všichni sajou jako o život. Do dojírny jinak jezdíme pětačtyřicet let starym traktorem značky Ford a mezi chlívama používáme převážně čtyřkolku. Na všech strojích nás naučil místní všeuměl Geoff. Ten se stará o veškerou údržbu na farmě a když někomu něco nefunguje, on je ten, kdo to spraví. Má toho hodně a občas se mu hodí pomocná ruka. Když se stíhá krmení, tak mám to štěstí, že s ním můžu vždycky třeba půl dne strávit. Hodně mluví a rád vypráví historky, takže je o zábavu postaráno. Navíc je jeho činnost rozmanitá a díky tomu je možnost se podívat na různý místa i za hranice farmy. Většinou se dílo zdaří, ale neplatí to stoprocentně. Jednou jsme měli za úkol opravit dvě motorky – u jedný zlobila spojka, u druhý zas brzdy. Geoff dostal do telefonu instrukce, která motorka je která, a mohli jsme tak začít dělat. Když po opravě došlo na zkušební jízdu, zjistili jsme, že motorka se špatnou spojkou má nový brzdy a motorka se špatnejma brzdama má novou spojku. Jo, tohle se zrovna nepovedlo. Jednu pozitivní věc to ovšem přineslo. Kousek od místa opravy jsou na dvoře zaparkovaný zemědělský stroje a už v dálce bylo vidět jednu žlutou konstrukci. V duchu jsem si tak říkal, jestli to náhodou není česká Bednářovic výroba. A to víš, že jo! Mulcher jako vyšitej. Vedoucí farmy mi dovolil fotku s jednou podmínkou – ať to nefotíme moc z blízka, aby nebylo vidět, jak je to neudržovaný. Na oplátku jsem mu řekl, že když bude chtít, tak nějak zkusíme doladit slevu na náhradní díly. Třeba na to kolegové z bejvalý práce kejvnou, pokud k tomu někdy dojde.

Majitel farmy má na pozemcích v Culverdenu a jeho okolí rozesetý rodinný domy, ve kterejch žijou jeho zaměstnanci. Nájem je směšnej a dřevo na vytápění je zadarmo. Mezi tyhle dělníky se počítáme i my a máme díky domu takovej evropskej domov. Bydlí tady německej pár, finsko-českej pár a pak česko-kanadská dvojice, resp. já se svym kolem kanadský značky. S finskym kolegou, Joonasem, jsme si padli do noty ve sportu a hned třetí den jsme rozjeli tipovačku na mistrovství světa ve fotbale konanýho v Rusku. Dokonce i holky se částečně přidaly. Němec Max moc fotbal nesleduje, ale když se dozvěděl o tom, že Německo vypadlo, okomentoval to slovama: „No, není to poprvé, kdy Němci vyrazili do Ruska nepřipravený.“ Většinu dne všichni mluvíme anglicky, ale občas je slyšet němčina nebo i naše čeština. Joonas žil dva roky se svojí přítelkyní Nikolou v Praze, takže umí trochu česky. Výslovnost je pro jakýhokoliv cizince těžká, takže i jeho přízvuk je originální a nezaměnitelnej. Jednou takhle při večeři pronesl větu: „Tak a teď žereme..“ V práci zas pro změnu na mojí anglicky položenou otázku „jak to jde“ odpověděl česky: „Všechno je na hovno.“ Korunu tomu ale dal, když jsme se jednou na chodbě bavili s Nikolou anglicky. On to zaslechl a prohlásil: „Můžete mluvit česky, volové.“ Takže jo, rozhodně se nenudíme ani doma, ani v práci. A víš, co je na tomhle venkově vůbec nejlepší? Lidi ti ráno řeknou normálně „ahoj“ nebo „dobré ráno“. Bez dovětku “jak se máš“ dvacetkrát za den. A to je fakt příjemná změna. Nebejt těch zasněženejch hor v dohledu a oceánu za hřebenem, člověk by si tu připadal skoro jako doma.

Doporučený místa k navštívení: Culverden, Hanmer Springs

 


 

Ty krávo

8 komentářů u „Ty krávo

  • 26.7.2018 (14:23)
    Trvalý odkaz

    Nazdáááár, no konečně si dal zase osobě vědět!!! 🙂 No vypadá to teda kouzelně, ty zasněžený hory v dálce!! Pomalu se to tam ani nehodí :)))) Ten mulcher od Bednáře, to je teda masakr, takhle až u protinožců. Ta poznámka od němce Maxe, ta má hloubku :))))) Bavte se česky, volové, mně teda taky rozsekala :)))) Díky, super počteníčko a pěkný fotečky!!!!

    Reagovat
    • 27.7.2018 (10:25)
      Trvalý odkaz

      Tyvole nazdáár :)), ty zasněžený hory v dálce jsou fakt boží.. každej den na ně koukám. Něco takovýho se jentak neomrzí.. navíc když každej den vidíš východ i západ slunce. Hlášky se klukům povedly.. Joonas taky jednou při krmení, když jeho tele nechtělo pít, řekl: “Naser si..” 😀 Základní slovní zásobu má zmáklou. Strojů od Bednáře tady jezdí určitě povícero, byla to jen otázka času na jeden narazit 🙂 Taky díky, brácha!

      Reagovat
  • 26.7.2018 (17:07)
    Trvalý odkaz

    Nazdarek,
    jo, taky si me taky rozesmal tema hlaskama. Podobnou jsem zaslechl na tema Nemcu uz pri mistrovstvi “Tak Nemci nedobijou Moskvu ani v lete!” -:)

    Fotky jsou opet vyborny. P71800032 a 34 mi pripominaj to, co mam nad televizi a tohle bych si tam klidne taky dal.

    Reagovat
    • 27.7.2018 (10:33)
      Trvalý odkaz

      Čau Oťas, taky povedená, Němci si holt svejma výkonama o takový hlášky nahlas řekli :). Jinak díky! Ty fotky ani nedaj takovou námahu.. mít foťák v práci, tak by se dalo fotit furt.

      Reagovat
  • 29.7.2018 (21:15)
    Trvalý odkaz

    ahoj, tak někdy i zvíře (viz kobliha) dokáže být vděčnější než člověk. Tak víc takových příběhů a hodně vděčných strávníků :). Měj se.

    Reagovat
    • 30.7.2018 (4:32)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, jojo, zlatě pracovat se zvířatama než s lidma. Už se blížíme k první tisícovce a každý další tele je příběh sám o sobě :). Díky.

      Reagovat
  • 30.7.2018 (17:19)
    Trvalý odkaz

    tak přeci tě práce dohnala i na cestách 😀 😀

    Reagovat
    • 1.8.2018 (20:12)
      Trvalý odkaz

      Asi není úniku, když se ani na druhym konci světa neschováš 😀

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.