I tady se stejně jako u nás slaví Velikonoce a pátek a pondělí jsou státní svátky. Všechny obchody jsou navíc dle zákona v pátek a trochu netradičně v neděli zavřený a lidi si můžou v klidu užívat čtyřdenní volno. I já jsem toho využil, sbalil všechny potřebný věci a jídlo, naložil to společně s kolem do auta a vyrazil směr městečko Akaroa. Možná se ti teď zdá, že jsem pár zásadních věcí přeskočil, a zdá se ti to správně. Vrátíme se teda o tejden zpátky.

Po městě se autobusem dostaneš za relativně dobrý peníze kamkoliv, ale s cestama dál za město je to už horší. Vzhledem k blížícímu se prodlouženýmu víkendu pomalu nastával čas shánět auto, aby bylo možný podívat se za hranice města ještě před tím, než přijde zima. Když sháníš auto, můžeš sledovat k tomu určený skupiny na facebooku, místní „bazoš“ zvanej trademe nebo se dívat po autobazarech. Já měl to štěstí, že jsem se po příchodu z práce koukl na facebook, kde se jen pár hodin před tím objevila nabídka prodeje auta Toyota Estima Lucida. Prodával ji českej pár, kterej za dva dny odlítal ze Zélandu a potřeboval se jí zbavit. Hned jsem projevil zájem a společně jsme si domluvili schůzku. Ta se nakonec lehce protáhla, když jsme řešili nejen auto, ale i zážitky z cest. Lukáš s Káťou mi ještě dali takovej menší kurz autoškoly a já se rozhodl Lucinu, jak jí oba říkali, koupit. Je to model z roku 1997 a hlavně z venku je vidět, že už něco zažila, ale uvnitř je královská postel se spoustou úložnýho místa a kempingovýho vybavení. Vše šlape, jak má (ťukám na dřevo), a výhodou je, že na pohled by nemusela lákat případný lupiče. Tímto původním majitelům ještě jednou děkuju a přeju jim úspěšný cestování po Asii plný zážitků.

Přepis auta je tady o dost jednodušší než na českejch úřadech. Stačí jen, aby prodejce a kupec zašli na kteroukoliv pobočku pošty a vyplnili jednoduchej formulář. Výhodou je, že každej může přijít nezávisle na sobě, přičemž auto se přepíše na novýho majitele ve chvíli, kdy se oba formuláře sejdou v systému pošty. Jako kupující jen zaplatíš 9 dolarů a přepis auta je dokončen. U přepisu si můžeš všimnout, že místní píšou dvě číslice trochu jinak. Jedničku píšou jako rovnou čáru a sedmičku bez tý „pomlčky” uprostřed. Takže jednička vypadá jako tiskací „I“ a sedmička se hodně podobá naší jedničce. No kdo tohle vymyslel? Co se týče technický prohlídky, tak ta se musí u aut starších roku 2000 dělat každej 6 měsíců, u novějších aut pak stačí jednou za rok. K tomu je ještě potřeba hlídat si registrační licenci vozidla, která platí rok a dá se obnovit za cca 1700 Kč. Pak už jen zbejvá zařídit si pojištění, který vyjde zhruba na 3000 Kč za rok, a můžeš zvesela jezdit. Pojištění není povinný, ale rozhodně je lepší si ho pro případ nějakýho maléru zaplatit. Benzín se pohybuje lehce nad dvouma dolarama, což je cenově podobný jako na pumpách u nás. Když potřebuješ natankovat, tak je jedno, z jaký strany na benzínku přijedeš, protože na žádnej z nich není určenej směr jízdy. Občas to působí chaoticky, ale funguje to. Na cestách jinak platí přednost zprava, pak třeba zebry, na který bys u nás vůbec neměl(a) jezdit, tady občas sloužej jako pruhy k odbočení a u některejch přechodů jsou oranžový značky, který ti říkaj, že chodcům na těchto přechodech musíš vždycky zastavit. Když ne, dostaneš pokutu. Používá se to hlavně u škol, obchoďáků a jinejch frekventovanejch míst. Další zajímavostí jsou semafory na křižovatkách. Na nich skáče oranžová jen před červenou, samotná červená se pak mění rovnou na samotnou zelenou. Ten podstatnej rozdíl je ale v tom, že jsou semafory umístěný na začátku i na konci křižovatky. Takže když stojíš přímo pod světlama, nemusíš vyklánět hlavu, ale stačí se dívat před sebe na druhou stranu křižovatky. Je to šikovný a zároveň celkově bezpečnější. Mosty na okrskách jsou často stavěný úzký s jedním pruhem, tzn. z jedný strany je přednost a z druhý strany tu přednost dávat musíš. Oba se na most nevejdete. Na cestách se navíc kromě bílejch čar používaj ještě žlutý. Ty svojí barvou zdůrazňujou, že bys na tom místě neměl(a) předjíždět, parkovat, apod. Řízení na levý straně dá tak dva dny zvykání, ale jakmile se do toho vžiješ, nepřijde ti to už nijak zvláštní. Hroznou výhodou je pro začátek automatická převodovka, díky který se můžeš víc soustředit na samotnou jízdu a případně se i trochu koukat po okolí. Lucina automat má, takže paráda.

Ještě před autem bylo prioritou sehnání kola. Závidět se nemá, ale když jdeš jak magor z kopce 2 hodiny dolů a kolem tebe si to pěknym sjezdem s úžasnym výhledem prosviští cyklista, nezbejvá ti nic jinýho než fakt závidět. Dlouho jsem sledoval bazary na internetu i ve městě, ale nabídky celoodpruženejch kol byly mizerný. A když už to vypadalo slibně, tak zas cena lítala na jetý kolo hrozně vysoko. Rozhodl jsem se proto poohlídnout po novejch kolech a do oka mi padla kanadská značka Norco, kterou tady v místním krámě měli se slevou 500 dolarů oproti doporučený ceně. Vyrazil jsem tam teda s tím, že si ho včetně dalšího potřebnýho vybavení koupím a nechám tam holt ranec. Kolo během chvilky připravili na testovací jízdu a po odsouhlasení koupení mi i prohodili brzdy. Všechny kola totiž maj zadní brzdu nalevo a přední brzdu napravo a to rozhodně není něco, na co si chceš zvykat. Na prvním kopci by to stoprocentně znamenalo parádní let přes řídítka. S přehozením neměli problém a hned se vyptávali, odkud jsem. Dali jsme se trochu do řeči a já se pro jistotu ještě zeptal, jestli ta cena kola na netu platí. Zeptal jsem se jen na (dolů) zakrouhlenou částku a prodavač to odsouhlasil. Vybral jsem si k tomu ještě další věci v hodnotě asi 150 dolarů (duše, pumpička, rukavice, atd.) a když to šel prodavač k pokladně namarkovat, zeptal se mě, na jakouže částku jsem se před chvílej ptal. Když jsem mu jí zopakoval, tak řekl: „Okej, píšu tuhle částku a všechny ty věci, který sis k tomu vybral, máš gratis.“ V tu chvíli jsem neveřil vlastním uším, ale bylo to tak. Po zaplacení a předání kola mi pak ještě řekl, ať si to kolo užiju a kdyby něco, ať kdykoliv přijdu. Servis je totiž první rok taky zdarma. To bys neřekl(a), jak se z obyčejnýho nákupu kola stane neobyčenej zážitek.

Kolo si našlo svoje místo v garáži u Filipínců, čímž se dostáváme k části slibovaný v minulym článku. Stěhování ze čtvrti Sockburn do Hei Hei je vzdáleností jak přejet ze Skalky do Újezda, takže rozdíl v prostředí není až takovej, ale to podstatný je uvnitř. Spolubydlících je tu celkem pět: zmiňovaná Filipínská rodina (manželé Marlon a Claudia a dva jejich synové) a Ind se jménem Ankush. Všichni jsou to pohodový a usměvavý lidi, je tu klid a pořádek. Taková idylka. První den po Velikonocích jsme se v práci zdrželi skoro do 8 večer a já už měl hroznej hlad. Kolem sedmý hodiny přišla zničehonic zpráva od Marlona, že doma chystaj jehněčí s restovanou zeleninou a že nemusím mít starosti s přípravou vlastní večeře. Problém s hladem byl vyřešen a to ještě takovou luxusní hostinou. Marlon s rodinou zde žije už přes 10 let a Ankush je na Zélandu 2 roky, nicméně sem do města se přestěhoval teprve před měsícem. Hned první den se mě Claudia ptala, jestli jím maso. Ona totiž miluje vaření a různý druhy masa a kladná odpověď jí udělala radost, protože Ankush je vegetarián, kterej nejí nejen maso, ale ani vejce. A vaření bez těhle surovin si jde jen těžko představit. Neříkám, že to nejde, ale kus steaku je prostě kus steaku. Každej má ale jiný přesvědčení a tady to všichni respektujou. Máme tady všichni svůj vlastní pokoj a zbytek místností je sdílenej. A že bychom si nějak překáželi, to se v žádnym případě říct nedá.

Stěhování teda na třetí pokus vyšlo a přišel čas na onen výlet do Akaroy. Tohle přístavní město se nachází v oblasti zvaný „Banks Peninsula“, kde je příroda díky sopečnýmu původu hodně rozmanitá. Překonávat musíš často až 800 metrový převýšení a navštívit tady můžeš spoustu menších i větších zálivů. Jakmile se dostaneš za hřebeny na východní stranu odvrácenou od města, ztratíš se z dosahu okolního světa. V zálivech není ani čárka signálu a dovoláš se tak maximálně na čísla tísňový linky. Převýšení znamená nejen záhul pro auto, ale i pro tvoje nohy a fyzičku. První vyjížďka na novym kole směřovala po Lighthouse Road ke kopci Flag Peak vysokýmu 809 metrů. Od oceánu to ani nevypadá zas tak vysoko, ale převýšení je to takový, že z cyklovýletu máš na půl pěší túru. Ale i když ti přijde, že každou chvíli vyčerpáním vypustíš duši (tu svoji, ne pod pláštěm kola), tak se stačí rozhlídnout kolem sebe a všechen zmar jde stranou. Krajina je tady nádherná a slunce s mrakama to pěkně doplňuje. Akaroa je od Christuchurch sice jen hodinu a půl cesty autem, ale kvůli převýšení se ti fakt nechce potácet domů a plácat při tom benzín. Navíc když máš vzadu v autě ložnici. Kempovat jen tak, kde se ti zachce, je teď už pár let bohužel zakázaný. Po turistech zůstával akorát bordel, takže musíš vyrazit na oficiální místa určený k přespání. Kempů je na tomhle poloostrově několik a záleží jen na tom, kolik chceš za noc utratit. Můžeš kempovat hned u břehu ve městě, kde tě noc vyjde na víc než jinde v motelu, nebo přejedeš kousek dál na samotu. Zvolil jsem levnější kemp v Okains Bay, kam se dostaneš po cca 13 kilometrech přes kopec. Kemp je tady rozprostřenej na pobřeží zálivu a stanovat nebo parkovat můžeš prakticky kdekoliv. Někdo si stan postavil pár kroků od písečný pláže, někdo naopak o kousek dál pod stínem stromů. Západ slunce tady nemáš šanci vidět, ale za to východ slunce stojí za to. Není sice vidět přímo nad oceánem, ale i tak je zajímavej a pokaždý jinej. Jednou rudej, jako kdyby slunce spíš zapadalo, než vycházelo, a podruhý zas zářivej, jakoby slunce spíš jen během dne vylejzalo zpoza mraků.

Nejsou tady jen zálivy, ale i chráněný přírodní rezervace. Jednou z nich je Hinewai Reserve. Tohle místo bylo ještě před několika desítkama let kvůli pastvinám vykácený a lesní život byl zničenej, ale všechno se daří vracet do původního stavu a dnes je to velká zalesněná plocha plná života a skrytejch vodopádů. O celou oblast se stará správce Hugh, kterej to má nejenom jako práci, ale i životní poslání. Dům má na kopci s výhledem na celou rezervaci včetně zálivu Otanerito Bay a tráví tady většinu svýho času. V neděli ráno jsem se do Hinewai vydal a před túrou jsem ho chtěl alespoň pozdravit. Přišel jsem k velký prosklený terase, zaťukal na okno a za chvíli otevřel starší šedovlasej pán. Přesně takovej, jakýho by sis jako správce představoval(a). Zrovna pracoval na dalším značení pro pěší trasy procházející skrz celou rezervaci. Na výběr je jich několik – můžeš jít okruh hodinu, dvě nebo klidně i čtyři. Všechny rozcestí jsou značený ručně vyráběnejma ukazatelema, který na hodně místech sloužej i jako informační tabule s popiskem druhu stromů, živočichů, apod. Hugh všechny ukazatele včetně textu ručně vyřezává a dokresluje tím tu člověkem téměř nedotčenou přírodu. Jakmile se dozvěděl, že jsem z Český republiky, řekl česky: „Ahoj, jak se máš?“ Uměl ještě pár dalších slov a říkal, že se tady čas od času nějakej Čech objeví. Dal mi mapu a doporučil směr trasy, kterym bych se mohl vydat. Rozloučili jsme se a já si ještě asi 30 metrů od jeho domu fotil záliv. On za chvíli vyběhl v pantoflích a volal: „Josefe, počkej! Ještě ti musím něco říct.“ Vzal mapu a ptal se, kolik mám dnes času. Vyhrazenej jsem na to měl celej den, takže on hned s radostí začal na mapě ukazovat místa, který bych neměl minout. Nakonec z toho vzešla ta nejdelší varianta, která se všema různejma zastávkáma a odbočkama vyšla na skoro 21 kilometrů a 6 hodin času. Chvíli jdeš temnym skoro neprůstupnym lesem, chvíli procházíš mezi stovkama buků a pak se objevíš na trávou zarostlý vyhlídce obklopený nízkejma keřema. Je tu od všeho něco. Všechno to doplňuje zhruba šest vodopadů přistupnejch občas i celkem složitym terénem a celou cestu tě doprovází zpěv ptáků. Dobrou půl hodinu mě i jeden ptáček s výraznym černobílym peřím doprovázel. Všimnout si ho můžeš na fotkách nebo pozdějc i na videu, kde před kamerou přelítává tam a zpátky, jako by se předváděl. Hugh věděl, proč doporučit směr trasy se závěrem plnym vodopádů. To nejlepší má bejt na konec. A taky bylo. Ghost Falls byly poslední a zároveň nejhezčí vodopády z celý týhle túry. Když jsem se vrátil do auta, nedalo mi to, vyhrabal jsem z báglu pohlednici Podbřezí a napsal jsem Hughovi vzkaz a poděkování. K tomu nesměla v závorce chybět informace, co název naší vesnice v překladu znamená. Vstup na Hinewai Reserve je zdarma a na údržbu se vybíraj jen dobrovolný příspěvky, takže jsem do dřevěný pokladny pár dolarů taky hodil a po vložení pohlednice do poštovní schránky u vstupní brány jsem se s tímhle kouzelnym místem rozloučil. Nohy bolely, ale stálo to za to.

Posledním místem a takovou třešničkou na dortu byla chráněná oblast Akaroa Marine Reserve. K ní je přístup jak jinak než přes kopec, takže opět musíš přes Lighthouse Road do 800 metrů a pak zase dolů až k oceánu. Tentokrát jsem se na kopec vyvezl autem a na kole sjel dolů. Ta samotná cesta zpátky nahoru k autu i tak stačila. Opět to byla víc chůze s kolem než jízda na kole. Ale odměnou za to všechno je možnost vidět tučňáky a tuleně ve volný přírodě. Z počátku to vypadalo, že jsou všichni schovaný a nebude z toho nic, ale stačila chvilka trpělivosti a hned bylo co pozorovat. Tuleni se buď vyhřívali na skalách nebo blbli v takovym malym “bazénku” a tučňáci jentak stáli a koukali do blba. Přístup k nim nějak blíž není možnej, aby lidi nenarušovali život zvířat svojí přítomností, nicméně i na tu dálku to stačilo. Vydržel jsem tam sedět a fotit zhruba hodinu. Fotek je celkově za tenhle prodlouženej víkend spousta, takže jsou níže rozdělený do čtyř různejch alb. I videí bude víc.

Doporučený místa k navštívení: Akaroa, Flag Peak, Okains Bay, Otepatotu Reserve, Hinewai Reserve, Mount Bossu, Onawe, Akaroa Marine Reserve

 


 


 


 

Velikonoce na cestách

8 komentářů u „Velikonoce na cestách

    • 9.4.2018 (23:27)
      Trvalý odkaz

      Nn, to ten Zéland je prostě dobrej 🙂

      Reagovat
  • 8.4.2018 (20:39)
    Trvalý odkaz

    Nádhera, ta rezervace musela být úžasná. Auto nemá chybu!

    Reagovat
    • 9.4.2018 (23:38)
      Trvalý odkaz

      Byla parádní. A hlavně nikde ani živáčka.. za celej den jsem potkal jen 3 lidi. Auto potřebuje ještě trochu vychytat, aby se i s kolem uvnitř dalo třeba za deště nějak rozumně fungovat (hlavně vařit), ale jinak je super.

      Reagovat
    • 9.4.2018 (23:41)
      Trvalý odkaz

      Asi rybí “farma”.. říká teď v autě Duncan 🙂

      Reagovat
    • 9.4.2018 (23:55)
      Trvalý odkaz

      Vypadá to jako západ, ale byl to východ. A nádhernej.. víc než 20 lidí donutil vylízt ze spacáků na pláž.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.