Není to tak dlouho, co pro mě byla představa cestování po Evropě autem taková lehce bláhová nebo dokonce bláznivá. Všechno je to tak daleko, že se ti ve finále nechce nikam potácet. Částečně to platí i pro jezdění po Čechách. Jenomže fakt je to všechno tak daleko?

Skalka je od Christchurch vzdálená něco málo přes 18 tisíc kilometrů, přičemž třeba do Lisabonu se od nás dostaneš vzdušnou čarou za nějakejch 2400 kilometrů. Jasně, je to letecká vzdálenost, která se autem ještě protáhne, ale samo o sobě to vypovídá o tom, jak je Evropa malá. Když Donutil říkal, že Česká republika je tak srandovně malá, že ji s trochou nadsázky přejedeš za jeden den tam a zpátky, tak úplně nekecal. Při představě, že Austrálie je odsud něco kolem 2 tisíc kilometrů daleko a nepočítaje malý ostrovy je to nejbližší pevnina, pak slovo „daleko“ lehce přehodnotíš. S tím souvisej i vzdálenosti mezi jednotlivejma městama a vesnicema tady na jižním ostrově. Ne jednou na benzínce uvidíš nápis „poslední zastávka na dalších 80km“ a přesně na něj jsem při dalším výletu narazil. Blížil se opět víkend se slibnou předpovědí počasí a přišlo na řadu rozhodování, jakym směrem se vydat tentokrát. Christchurch a jeho okolí mám už víceméně prošmejděný, takže to chtělo někam dál mimo město. Když už na mapě vybíráš nějaký takový místo, pod 100 kilometrů nejdeš. Takže proč nevyrazit rovnou pod hory, který nedávno pokryla drobná vrstva sněhu.


První sobotní zastávkou se stalo údolí Rakaia Gorge s trasou proti proudu řeky s výhledem na 2190 metrů vysokou horu Mount Hutt. Podzim nabírá na obrátkách, takže stromy začínaj hrát všema barvama, a když k tomu přidáš ještě modro-stříbrnou barvu vody a zbytky sněhu na vrcholcích kopců, připadáš si jako v pohádce. Zpátky do reality tě cestou podél břehu vrátí několik původních vstupů do uhelnejch dolů, kde v 19. století probíhala těžba pro potřeby místního obyvatelstva. Řeka Rakaia je oblíbeným místem rybářů a je i dostatečně široká a hluboká na to, aby se na ní mohlo jezdit na rychlostních člunech (nebo jak se jim česky říká). A zrovna v tenhle prosluněnej sobotní den se konaly závody New Zealand River Race Series. Na hladině se připravovalo víc než 20 člunů, který postupně jeden po druhym startovaly. Všechno to natáčely dva vrtulníky, na břehu stály desítky diváků, ze stanovišť se ozejvala hudba a šířila vůně grilovanýho masa. Jestli si říkáš, jestli tohle bylo součástí mýho cestovatelskýho plánu, tak na to zapomeň. Byla to shoda náhod jako blázen.


Neplánovaný zdržení znamenalo takovej menší časovej pres, jelikož po údolí Rakaia ještě následoval vejšlap na Peak Hill tyčící se nad jezerem Coleridge. Jako porovnání těhle dvou míst by asi sedělo „nebe a dudy“. Zatímco u řeky svítilo slunce, kolem jezera a kopců se proháněl jeden mrak za druhym. Cedule před trasou navíc ukazovala tří až čtyř hodinovou cestu na vrchol a zpět, což lehce nahrávalo návratu za tmy. Zdálo se, že všechno je proti a je asi čas to vzdát a odjet do kempu. Jedna jediná věc ale našeptávala: „Neboj se nic, jdi do toho.“ Tou věcí byla Klara. Ne sousedka z haďáku, ale česká aplikace pro předpověď počasí podobná Aladinovi – jen s tím rozdílem, že umožňuje sledování nejen ČR, ale celýho světa. Klara říkala, že do hodiny budou mraky pryč a bude pěkně. A vzhledem k tomu, že se s předpovědí většinou fakt trefuje, tak jsem se rozhodl vyrazit. S jídlem, pitím a čelovkou v batohu. Pro sichr.


Ještě před prvníma krokama směrem vzhůru na hřeben kopce, bylo jasný, že jedna věc Klaře určitě nevyšla. Její zmiňovanej lehkej vánek totiž ve skutečnosti znamenal sakra silnejch vichr a nezbejvalo nic jinýho, než si oblíknout víc vrstev se zimní čepicí k tomu. Zbytek už ale vyšel na jedničku. Trasa byla celkově asi 3 kilometry dlouhá a převýšení se pohybovalo kolem 650 vejškovejch metrů. Každym krokem nabíráš vejšku a začíná se před tebou otevírat celý údolí. Mraky nenápadně mizej, z boku kopce na tebe vykoukává sytě modrá barva jezera a v dálce hory vyšší než Krkonoše. Nejenomže nemůžeš dejchat z toho náročnýho stoupání, ale dech ti zároveň bere i ten výhled kolem tebe. Jak Klara řekla, tak se i stalo, a ten drobnej risk se vyplatil. Vyčasilo se náramně. Na kopec se zpočátku drápeš kolmo ke hřebeni, po kterym pak pokračuješ až na samotnej vrchol. Výhledy jsou na všechny strany a vítr s tebou občas cloumá ze strany na stranu. S blížícím se západem slunce nastal čas se vrátit dolů, což se nakonec podařilo stihnout ještě za světla. Příjezd do kempu byl samozřejmě za tmy, a protože už je po sezóně, stálo v něm jedno jediný auto. Kdo to kdy může říct, že spal v kempu skoro sám. Navíc v takovym, kterej je zadarmo a přes léto praská ve švech. Přes noc padla rosa a teploty klesly odhadem k pěti stupňům. Když do kempu přijedeš za tmy, těžko si vybereš to nejlepší místo k zaparkování a ráno se to jen potvrdilo. Auto jsem zaparkoval tak dobře, že na něj nedosáhl ani jeden paprsek vycházejícího slunce a byla v něm kosa jako blázen. Pod peřinou bylo náramně, ale stejně jako se ti k ránu nechce na záchod ze stanu, tak to samý platí i pro auto. Prostě jednou stejně vypadnout musíš. Takže rychlá hygiena ve studený vodě a šupem pryč někam za teplem.


Mraky se předchozí večer rozloučily definitivně, a neděle tak přímo vybízela k dalšímu vejletování. Z kempu jsem se vydal ke skalnímu „městečku“ Castle Hill, kde příroda zanechala hromady kamenů a skal k obdivu turistům. A že se tady těch turistů přes den protočí. Procházení mezi kamenama má svoje kouzlo za předpokladu, že je ticho a nikde není ani živáčka. V tomhle případě se tam pohybovalo živáčků víc než dost, takže jsem se radši vydal na blízkej kopec, kam se málokomu chtělo škrábat, a tudíž tam byl klid. Zabiješ tak dvě mouchy jednou ranou. Máš super výhled a neslyšíš do toho partu hlasitejch Asiatů. Kousek od Castle Hill je nepříliš známá rezervace Cave Stream, která nabízí půlkilometrovou „procházku“ potokem v útrobách jeskyně. Aut u ní stálo spousta, avšak vypadalo to, že většina lidí se spíš přišla kochat projasněným okolím, než vstupovat do temnoty. Informační tabule hned u parkoviště varuje, že pokud se chceš vydat do jeskyně, musíš na to bejt řádně připravenej (připravená). Pevný boty, teplý oblečení, čepici, čelovku a náhradní baterky. Baterky byly jediný, co mi chybělo, takže jsem ještě v autě pro jistotu nabíjel čelovku a ve volnym čase pozoroval lidi kolem sebe. Nechtěl jsem mít zkaženej zážitek světýlkama před sebou a za sebou, takže jsem čekal na vhodnou chvíli, kdy do jeskyně nikdo nejde. Tabule taky varovala, že by voda na začátku neměla bejt vejš než po pás dospělýho člověka. V tuhle dobu sice byla vejš, ale furt to bylo bezpečný. Hned po vkročení do vody začneš klesat a voda stoupá nad kotníky, nad kolena a postupně až nad pupek. Přestáváš dejchat a půlka těla je z tej studenej vody docela v šoku. V tu chvíli jsem si začal říkat, jestli nahoře na sluníčku přece jen nebylo líp. Překonat tenhle úsek se nicméně vyplatí, protože pak až na výjimky pokračuješ ve vodě maximálně po kolena. Proud je místama dost silnej, takže někde je složitější se bez pomoci druhýho vyškrábat, ale dá se to. Sice máš pak mokrou i čepici, ale co už.. sranda musí bejt. Jeskyně je různě široká od jednoho metru až po tři a vysoká řekněme od dvou metrů do pěti. Rozhodně nic pro klaustrofobiky. Průchod trvá zhruba 40 minut a kvůli menší náročnosti je doporučovanej proti proudu potoka. Po půlce máš tendenci vyhledávat ostrůvky, abys mohl(a) aspoň na chvíli vylízt ze studený vody, a na závěr tě čeká několikametrovej vodopád, přes kterej se můžeš vyškrábat nahoru buď přímo v proudu vody nebo vedle něho po kramlích. Když se vydáš po kramlích, tak tě jako bonus čeká plazení se úzkym prostorem ven z jeskyně. Celkově to není nic pro otylejší a při vyšší hladině vody ani pro děti. Cestou jsem dvě rodiny s dětma předešel a podle toho tempa, jakym šly, tam chudáci musely pěkně promrznout. Mně samotnýmu se to líbilo natolik, že jsem ještě skočil do auta pro kameru a pár metrů jsem si prošel znova. Voda byla sice dost studená, ale zážitek to byl parádní.

Třešničkou na dortu, nebo v tomhle případě spíš koblihou na závěr, bylo městečko Springfield. Bydliště rodiny Simpsonovejch není jenom v Americe, ale i na Zélandu, a místní si tady pro shodu jména města s tím seriálovym postavili velkou růžovou koblihu, kterou má v oblibě ze všeho nejvíc Homer. Ulice Evergreen Terrace tady bohužel k nalezení není. V okolí Springfieldu jsou další města, který zas pro změnu připomínaj Anglii. V Sheffieldu se například můžeš stavit na populární masový a ovocný koláče v obchodě trefně nazvanym „The Famous Sheffield Pie Shop“ nebo se můžeš zajet podívat do Oxfordu. Na univerzitu tam však nenarazíš. No a když už je řeč o univerzitě, tak výuku jazyků nakonec necháme na jindy. Jdu k Vočkovi.. 😀

Doporučený místa k navštívení: Rakaia Gorge, Lake Coleridge, free kemp Whitecliffs Domain, Castle Hill, Cave Stream

 


 


 

Vždyť je to kousek

10 komentářů u „Vždyť je to kousek

  • 1.5.2018 (11:43)
    Trvalý odkaz

    hezký…, vypadá to až jak namalovaný 🙂 Jak rychlou máš samospoušť, že si to stihnul se vyfotit 🙂

    Reagovat
    • 2.5.2018 (9:03)
      Trvalý odkaz

      Jo viď.. vypadá to až nereálně. Hlavně u toho jezera to byla fakt nádhera. Zatím to bylo nejhezčí místo ze všech. Samospoušť je myslimže 12 vteřin, takže to byl docela fofr doběhnout a vyšplhat nahoru 🙂

      Reagovat
  • 1.5.2018 (13:10)
    Trvalý odkaz

    No fotky paráda a při čtení o procházce jeskynním potokem mě běhal mráz po zádech. Taková přírodní atrakce teda u nás není, přestože toho tady máme také dost na tak malou zemičku (kromě moře 🙂 )

    Reagovat
    • 2.5.2018 (9:06)
      Trvalý odkaz

      Je až zvláštní, že to tam nikdo nemá na starosti (nějakej průvodce třeba) a že za to nechtěj žádný peníze. U nás by z toho hned rejžovali 🙂

      Reagovat
  • 1.5.2018 (14:52)
    Trvalý odkaz

    Moc pěkný,fotky super a taky dobrodružný výlet,to tady byl jen májový výjezd na alegorických vozech.

    Reagovat
    • 2.5.2018 (9:10)
      Trvalý odkaz

      Úklid polínek je svym způsobem taky dobrodrůžo 🙂

      Reagovat
  • 1.5.2018 (18:06)
    Trvalý odkaz

    Vzpomněl jsem si na článek Nejnudnější část Zélandu – tohle bylo opravdu ještě krásnější. Prostě paráda.

    Reagovat
    • 2.5.2018 (9:16)
      Trvalý odkaz

      Jj, tohle byla fakt pecka. Úžasná je ta rozmanitost – vidíš před sebou jezero, za ním kilometry pastvin a najednou obrovský hory. Nemá to chybu.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.