Na viděnou, Christchurch

Změna je život a po čtyřech měsících strávenejch v Christchurch přišel čas říct sbohem městu, práci a spolubydlícím. Příští článek už bude z Culverdenu, kam se stěhuju za prací na farmě.

Byla to doba plná převážně pozitivních zážitků a takovýho klidnýho seznámení s kulturou na druhym konci světa. Negativní zážitky se daj spočítat na prstech jedný ruky a všechny se týkaj pracovního procesu. Věci jako nekonečná a neuvěřitelně nudná práce na Summersetu, bolesti šlach na rukách a hrabání se v hlíně za studenýho deště, jsou něco, co v ten okamžik nenávidíš, ale s odstupem času na to s úsměvem vzpomínáš. I tahle část k tomu totiž patří a ten „sen na Zélandu“, o kterym spousta lidí mluví, není jen o pohodě, ale často i bolí. Jak už bylo dřív napsáno, něco je podobný Evropě a něco se zas podstatně liší. No a pak se najdou věci, který tě pořád nepřestávaj udivovat. To například platí pro náš pracovní „vejlet“ hodinu od města směrem k Oxfordu, kam jsme stavařům vezli materiál. Cestou se proti nám rozestoupily mraky a po několika tejdnech vykouklo slunce. To se hned opřelo do zasněženejch Alp a o pěknej výhled bylo postaráno. Když jsme dorazili na místo, stál tam na louce traktor a s horama v pozadí si doslova říkal o fotku. Po ruce byl v tu chvíli pochopitelně jen mobil, ale i ten je lepší než nic. Na několikrát jsem to teda vyfotil a jeden ze stavařů se hned ptal, co fotím. Na odpověď “hory” zareagoval překvapeně: “To u vás v Český republice nemáte hory?“ Výhled ho evidentně vůbec nezaujal a zájem ostatních kiwáků o jejich krajinu a přírodu je na podobný rovině. Většina z těch, který jsem měl možnost potkat a pobavit se s nima o Zélandu, třeba nikdy nebyla na severním ostrově a hodně lidí ani nebylo na West Coastu, což je turisticky opěvovaný západní pobřeží jižního ostrova. Víceméně platí, že většina cizinců, co sem přijela na Working Holiday víza toho viděla víc než kterejkoliv místní rodák. Jasně, když se tady narodíš, bereš to asi trochu jinak, ale ta příroda je fakt nádherná a nejsou to jen kecy v médiích, který se snažej nalákat co nejvíc turistů. Ty lidi ani nevědí, co za krásu kolem sebe maj.

Poslední dny v současný práci byly poměrně rušný a hodin jsme nadělali hromadu. Svojí roli v tom hrály i dvě zranění, kdy si kolega nasekl prostředníček o ostrou hranu betonu a Duncan si poranil rameno při vytahování kolíků ze vzpěr. Zbyla na něj tak práce jako uklízení bordelu a sbírání šroubů. Kromě toho i samozřejmě řídil a občas jen na stavbě zastavil a čekal na nás v autě, než vše doděláme. Při tom hrál různý hry a jedna z nich bylo jakýsi lítání s raketou a sestřelování pohyblivejch terčů. Když jsme nasedli zpátky do auta, tak on nereagoval a jen zažraně jezdil prstem po celym displeji telefonu. Div u toho nevyplazoval jazyk. Zhruba po půl minutě úspěšně dokončil rozehranou hru, jentak se pousmál a řekl: „Fascinující!“. Díky tomu bylo hned jasný, že má dobrou náladu a bude to pohodovej den. Naopak ne tak pohodovej den jsme zažili pár dní před tím při opravě křivýho betonu u garáže. Na jednom konci posuvnejch garážovejch vrat prosvítala zhruba půl metru široká a dva milimetry vysoká díra. Úkol teda zněl jasně – zbrousit zbytek betonu, aby vrata dosedly po celej svej šířce. „Easy peasy“, říkali jsme si. Jo, prdlajs. Celkem nám to trvalo zhruba deset hodin. Nejdřív to Duncan dělal sám, ale pak zavolal, ať vezmu vysavač a přijedu za ním. Když jsem na místo dorazil, tak přes ten betonovej prach nebylo vidět ani venku, ani uvnitř garáže. Trochu zarážející bylo, že uvnitř měli domácí spoustu věcí včetně motorky a archivních vín a po celej ploše byl nataženej koberec. Nebyla to totiž garáž jentak obyčejnýho domu. Majitelé jsou finančně trochu za vodou a Duncan si ne zrovna včas uvědomil, že ten prach se jim možná nebude líbit. Proto hned popadl vysavač a začal zběsile luxovat. No a co by čert nechtěl, tak za nedlouho přijel pán domu. Toho v tu chvíli naštěstí zajímal jen ten beton, takže si prachu moc nevšímal. Cestou do domu jen prošel kolem těch archivních vín a možná se mu zdálo, že jsou trochu víc „archivní“, než byly dřív. Jelikož se Duncanovi podařilo zbylou část betonu zbrousit až moc, začalo pod vratama prosvítat i na jinejch místech. Museli jsme se teda druhej den vrátit a tentokrát v plný polní – se dvěma vysavačema. Na místě bylo všechno oblepený páskou a schovaný pod vrstvu hader. Ještě večer si totiž paní domácí stihla stěžovat vedoucímu stavby na tu hromadu prachu a ten musel zajistit, aby se už nikam nedostalo ani zrnko. Bylo až vtipný sledovat, jak se to druhej den šíleně řeší. Kdyby jen viděli, jakej dým prachu se tam nesl předchozí den. Paní navíc měla obavy, aby jí do domu tou dvoumilimetrovou dírou neprolezly krysy, takže bruska se zas mohla roztočit na plný obrátky. Uběhla hodina, dvě, tři.. a výsledek furt žádnej. Po pěti hodinách broušení se Duncan na tu škvíru zoufale podíval a rozvážně prohlásil: „Musíme… já nevim… něco udělat.“ (v originále přesně řekl: „We have to… I don’t know… do something.“) V tu chvíli nešlo jinak než vybouchnout smíchy. No a jak to nakonec dopadlo? Zpoza garážovejch vrat se ozval zvuk vrtačky a Duncan převrtal díry, na kterejch držela gumová část vrat, která dosedala na beton. Pak na mě jen mrknul a řekl: „Problém vyřešen.“ Bylo to o to vtipnější, že o tomhle řešení mluvil už předchozí den. Doslova říkal: „Kdyby to byly moje vrata, prostě bych to převrtal. Tady si to ale nemůžeme dovolit.“ Trpělivost má však svoje hranice, a nakonec k tomu teda došlo.

O pár řádků vejš padla zmínka o prosluněnym dni. Až na jednu výjimku vyšly poslední dva tejdny parádně a po většinu času svítilo slunce. Shodou okolností začalo svítit v době, kdy jsem otevřel dopis od bráchovejch dětí, ve kterym bylo keramický sluníčko s nápisem „Ať Ti sluníčko svítí“. Po těch deštivejch dvou měsících to rozhodně přišlo vhod, takže, Káťo a Fíďo, díky moc! Bez výjimky by to však samozřejmě nešlo, takže jeden den se přece jen nepovedl. A to nejenom počasím, ale dalo by se říct, že úplně vším. Byl to takovej klasickej den blbec. Když jsme dělali první podlahu, počasí se měnilo každejch pět minut. Nejdřív bylo jasno, pak v dálce padal déšť a objevila se duha a následně se zvedl silnej vítr a začaly padat kroupy. Říkáš si, že horší to už bejt nemůže, ale ono jo. Cestou na firmu už zase svítilo slunce a jelikož je teď v zimě pořád nízko, dokáže řízení docela znepříjemnit. To se i potvrdilo. S kolegou Pavlem jsme v autě žvanili a v jeden okamžik jsme tak dvě vteřiny nesledovali cestu. Kvůli slunci toho periferně moc nevidíš a snadno cokoliv přehlídneš. V tomhle případě jsme se podívali zpět a blízko před náma stálo odbočující auto. Pavel kolem něj stačil v poslední možný chvíli udělat myšku a vyhnout se mu, avšak reagovat na to nestačil náš naloženej vozejk. Kola u něj totiž vyčuhujou, takže to auto před náma pěkně nabraly. Nikomu se nic naštěstí nic nestalo, jen u vozejku prasklo kolo a hnula se náprava a auto mělo na maděru levej boj u zadního kola. Všechno se pořešilo po telefonu s pojišťovnou a my jsme bez vozejku jeli zpátky na firmu. Když jsme tam přijížděli, kluci ve skladu uklízeli a smáli se. Mysleli jsme si, že o našem karambolu vědí. Stáhl jsem okýnko a oni na kolegu vyhrkli: „Už si viděl svoje auto? Máš ho rozmlácený.“ S Pavlem jsme se na sebe podívali a nechápavě jsme odvětili: „Děláte si prdel, ne? Vždyť jsme zničili jen vozejk“. Oni ale o naší havárce nevěděli a furt říkali, ať se Pavel jde podívat na svoje auto, který stálo na parkovišti. Proběhlo nám hlavou něco jako „snad ho tam nešel šéf jako za trest rozmlátit baseballovou pálkou“. Přišli jsme k němu a viděli tu spoušť – zdemolovaný pravý přední světlo a urvanej nárazník. Do ulice pár minut před tím couvali stěhováci a normálně to narvali do stojícího auta na parkovišti. Pavel se tomu začal smát a říkal, že je snad jedinej, komu se kdy povedlo v jeden okamžik na dvou různejch místech zbořit dvě auta. Aby toho nebylo málo, tak jsme vzali jinej vozejk a jeli udělat ještě další podlahu. Kvůli tomu odpolednímu zdržení jsme ji dodělávali za tmy a při odjezdu jsme navíc zjistili, že nám na vozejku uchází zadní kolo. Stačilo ho ale dofouknout na benzínce a cestu na firmu už vydrželo. Ve skladu se nám podařilo všechno uklidit a zdálo se, že už se takhle v 8 večer nemůže nic podělat. Sklad má ale velký rolovací vrata a ty se při zavírání na jedný straně zasekly a šikmo visely dolů. Na posun nahoru ani dolů nereagovaly, ale po několika pokusech se přece jen nechaly ukecat, vyjely nahoru a tím se i srovnaly. Hurá, den blbec byl u konce. Karma s náma měla asi těžce nevyřízený účty, protože jinak se to snad ani vysvětlit nedá.

Pracovní tejden jsme zakončili cestou do nedalekýho Lincolnu, kde jsme u jednoho ze stavařů potřebovali vyzvednout nástavec na sbíječku. Lincoln je pěkný městečko plný luxusních rodinnejch domů a svoji haciendu tady má i majitel naší firmy. Takže už to napovídalo, že i ten stavař se asi nemá špatně. U příjezdový cesty nás překvapilo hned několik věcí. V první řadě byl přístup k dalším barákům po soukromej cestě se zakázanym vjezdem a co víc, tahle část města ani není zakreslená v mapách. U domu nám pak nadobro spadla brada. Ohromnej pozemek, Jaguár v garáži a loď zaparkovaná hned vedle. Člověk by řekl, že tam bydlí nějakej milionář. A ono jo.. stavař a milionář. Podle slov Duncana se některý z nich fakt nemaj špatně a to prakticky stavěj jen základy domů. Většina z nich je placená za čtverečnej metr podlahy a tenhle člověk je při konstrukci bednění jeden z nejrychlejších. A zjevně mu to díky tomu pěkně sype. Celkově se tady ve stavebnictví musej točit šílený peníze. Člověk si totiž sám nesmí barák postavit. Vše musí udělat firma dle platnejch norem. Staví se všude, ale i přesto jsou v centru města pořád vidět pozůstatky velkýho zemětřesení z roku 2011. Na fotkách můžeš vidět třeba poničenou katedrálu nebo stále opuštěnej dům uprostřed města. Na počest obětím týhle katastrofy je u řeky Avon postavenej památník s vyrytejma jménama všech obětí. Podobnou poctou obětem je i „185 bílejch židlí“, který nejenže sloužej jako vzpomínkovej památník, ale konaj se na nich i nedělní mše pod otevřenou oblohou. Před odjezdem z města jsem se přece jen rozhoupal k navštívení několika dalších míst, který jsme dosud míjeli jen v autě při pracovních cestách. Centrum města působí jako kombinace moderního a historickýho. Prosklený budovy střídaj kamenný stavby a moc dobrej dojem to nedělá. Všude jsou totiž různý poutače a reklamy a hodně historických budov slouží jako restaurace nebo kavárny. Je to asi běžná věc, ale ten dojem to prostě kazí. I z toho důvodu hodně lidí říká, že původní Christchurch byl před zemětřesením hezčí a měl svoje kouzlo. I tak se ale vyplatí si to projít. A aby ta procházka byla kompletní, vzal jsem to i k oceánu a jednou časně za mrazivýho rána i na východ slunce z místních Port Hills. Deset minut od domu navíc máme letiště, kde celkem z blízka můžeš sledovat odlet a přistání letadel. Rachot je to slušnej a kromě menších letadel se tady občas ukážou i takový hovádka, jaký vidíš nad odstavcem. Konkrétně se jedná o Airbus A380 lítající trasu Sydney-Christchurch. Další kousky najdeš v galerii.

Doporučený místa k navštívení: Sign of the Bellbird, Cave Rock, Christchurch Botanic Gardens, Canterbury Earthquake National Memorial, Bridge of Remembrance, 185 White Chairs, Christchurch Transitional Cathedral, Christchurch Cathedral, Pound Road (Christchurch International Airport)