Zdravstvuyte

Uběhlo několik tejdnů, sezóna se přehoupla do svý druhý poloviny a pastviny v okolí farmy se zaplnily stovkama telat.

Celý tohle období by se dalo popsat jako maturitní zkouška na střední škole. Všichni tě pořád strašej, jak to bude náročný, a ve finále zjistíš, že to je docela pohoda. Každej den jsme tady totiž čekali, kdy ten mazec přijde, až jsme se najednou dozvěděli, že to nejhorší období je za náma. Díky tomu, že se nejvíc práce nakumulovalo jen do dvou tejdnů, tak to uteklo tak rychle, že jsme ani nepostřehli, že se něco extra změnilo. Samozřejmě ale ne vždycky to byla pohoda. Některý dny byly dlouhý a všichni jsme toho měli plný zuby. V jeden okamžik si v duchu říkáš, že krmíš poslední tele a konec šichty se blíží, a pár vteřin na to vidíš v dálce přijíždět auto s dvěma plnejma vozejkama telat. Krmením to navíc nikdy nekončí, protože musíš všechno umejt, uklidit chlív a naplnit nádrže s mlíkem na další den. Jeden den se nám protáhl až na 15 hodin a to si pak připadáš, že už tě celý tělo odmítá poslouchat. A když už si myslíš, že si od těch telat aspoň na chvíli přes noc odpočneš, stačí zavřít oči a vidíš je před sebou znova. A víš, co je nejhorší? Ani ne tak to, že se ti během spánku zdá, jak ve výběhu naháníš telata, ale spíš to, že jsou ty potvory vždycky rychlejší než ty a nikdy je nemůžeš chytit. Když totiž chtěj, tak je v skutečnosti fakt nemáš šanci chytit. No ale že i ve snech? To je hotová noční můra!

Se staršíma telatama je to na pastvinách zábava. Často běhaj dokola podél celýho výběhu a je na nich vidět, jakou radost z tej volnosti maj. Nejvíc blbnou, když je převezem ven z malýho prostoru ve chlívě. Mezi staršíma je i tele číslo 55, který přišlo na začátku sezóny slabý a promrzlý. V takovym stavu je většinou ponoříme do teplý vody a snažíme se je zahřát. Jalovice číslo 55 byla takovej malej špunt a na starosti jsem jí měl já. Brzo se z toho těžkýho začátku vzpamatovala a vedoucí Helen jí od tý doby začala říkat Josefína. Pojmenovanejch máme i několik dalších telat a z těch nejzajímavějších (a hlavně nejrychlejších) je Speedy Gonzales. Ve chlívech sice telata nemaj moc prostoru k pohybu, ale občas se dokážou zabavit plašením holubů. Těch je ve všech přístřešcích spousta a někdy ti ty zvuky, který vydávaj, lezou na nervy. Naštěstí tu máme jednoho kamaráda sokola, kterej čas od času do přístřešků zavítá. A to máš vidět, jak se v tu ránu veškerý ostatní ptáci bleskurychle zdekujou. Telata moc šancí uniknout ze svejch kotců nemaj, ale přece jen se jim to občas podaří. Expertkou je číslo 329, která několikrát podlezla bránu a v klidu se procházela po pastvině. Helen o ní vždycky říká, že šla na nákupy a že se vrátí. Jednou jsme jí takhle na nákupech načapali, a dokonce se při tom nechala i jako model vyfotit. A jelikož moc dobře věděla, kde dostane nažrat, tak se pak celkem bez protestů do kotce vrátila. Postupem času je víc práce venku než ve chlívech a mezi jednotlivejma pastvinama je potřeba rozvážet mlíko, slámu a další krmení. Když si to špatně naplánuješ a vydáš se do výběhu v době, kdy maj telata hlad, máš dost problém je odlákat od brány. Občas sem tam někdo proklouzne ven, ale, jak už bylo řečeno, stejně se nakonec vrátí. Krmení jinak dostává dokonce i naše desetičlenná parta. Dvakrát tejdně máme k dispozici oběd zdarma a to jako poděkování za naší práci. Je to takovej bonus, protože ve smlouvě o tom nepadla jediná zmínka. K tomu všemu se tam vždycky najde i jeden paleo oběd, což je naprosto skvělý. Fotek tu tentokrát najdeš jen pár a ještě navíc ne moc kvalitních. Většina je na rychlo a z mobilu. Kvůli zákazu focení nemá smysl nic víc riskovat.

Good morning, zdravstvuyte, kamusta, dobré ráno, furt. To všechno tady můžeš při začátku pracovního dne zaslechnout. Údržbář Geoff pravidelně říká „dobré ráno“ nebo „dobré odpoledne“ a jelikož nezná slovo „poledne“, tak jednou kolem oběda trochu zaimprovizoval a řekl „dobré almost odpoledne“, což v překladu znamená „dobré skoro odpoledne“. Je to srandista a každej se s ním rád baví. Navíc má rád pivo a rugby, takže je pořád o čem se bavit a je možnost poznat tenhle sport trochu víc. Jednou večer mě pozval k sobě domů do Rotherhamu na zápas mezi Zélandem a Austrálií, kterej All Blacks s přehledem vyhráli 38:13. Po prvním poločase sice prohrávali 5:6, ale pak to v klidu otočili. Během zápasu Geoff ochutnal Budvara a poslední zbytek naší domácí slivovice. Z ní byl naprosto nadšenej a s radostí dopil i panáka po jeho paní. Když se k tomu ještě dozvěděl, že točený pivo se dá v Čechách sehnat v přepočtu i za 1,5 dolaru, vykulil oči a řekl: „Tak to bych měl problém..“ Dopřát by si jich totiž mohl o dost víc, protože točený pivo do třetinky stojí v místní vesnický restauraci 7 dolarů. Jednou jsem tam u příležitosti finále Super Rugby, ve kterym proti sobě stáli Crusaders z Christchurch a Lions z Jihoafrický republiky z Johannesburgu, na dvě zašel. První, co tě tam zaujme, je slogan „nejlepší (a jediná) hospoda v Culverdenu“. Pak si hned všimneš čtyřech velkejch televizí a pěti nebo šesti píp. Hospoda byla víceméně plná a většina lidí pochopitelně fandila místním Crusaders. Bylo to spíš ale jen zatleskáním při získaní bodů. Žádný hlasitý fandění, nadávání a podobný věci, který se třeba u nás v knajpě běžně dějou, se nekonaly. I na stadionech lidi spíš jen tiše koukaj a nefanděj. Je to obrovskej rozdíl oproti fotbalu v Anglii. Za to sport jako takovej je to parádní a dost vostrej. Naprostej opak toho, co poslední dobou předvádí například Manchester United. V hospodě byly jinak lidi milý a ochotný si povídat. A zdálo se, že se mezi sebou všichni dobře znaj. Přece jen to tady není o moc větší než na Skalce.

Na téma fotbalu se i při práci občas najde chvilka. Během prvních dnů jsme projížděli všechny okolní farmy a Helen nás představovala místním zaměstnancům. Jedním z nich je i Vitalij, u kterýho nejde přehlídnout jeho silnej přízvuk. Zeptal jsem se ho proto, jestli není z Ruska. On se zamračeně podíval a řekl: „Ne, jsem z Ukrajiny!“ Moji omluvu následně s úsměvem přijal a doplnil k tomu, že Rusáky nesnáší. Na Zélandu žije už několik let, ale pořád sleduje svůj oblíbenej tým Dynamo Kyjev, kterej nedávno vyřadil Slávii z předkola Ligy Mistrů. Tipovali jsme vzájemně výsledek druhýho zápasu a po prohře našich jsem mu řekl, že vlastně stejně fandíme stejnýmu týmu – Dynamu. Jen s tím rozdílem, že on Kyjevu a já Pardubicím. Mimo Ukrajinců a Filipínců jsou tu i lidi z Indie a Nepálu, takže o rozmanitost cizích jazyků není nouze. Jednou jsme se s Joonasem bavili o tom, jakej jazyk bychom jednou chtěli umět a padaly názory jako španělština nebo japonština. Tak trochu krkolomně jsme se snažili vysvětlit důvody, proč vybíráme zrovna tyhle jazyky a během toho jsme marně hledali správný anglický slova. Rozhovor teda Joonas zakončil konstatováním: „Asi bychom se nejdřív měli pořádně naučit anglicky.“ Najdou se i momenty, kdy žádná řeč není potřeba a mluvěj za tebe karty. Když se výjimečně stane, že se večer doma sejdeme všichni u stolu a máme chvíli času, hrajeme karetní hru zvanou zlodějina. Pro znalý – nejvyšší skóre během jedný hry se zatím vyšplhalo na rovnejch 600 bodů. No a jelikož se taková hra neobejde bez piva nebo slivovice, tak teda na dálku ve čtyřech verzích – na zdraví / cheers / kippis / prost. Nebo prostě voči pičo!

Doporučený místa k navštívení: Culverden Hotel & Cafe (je to svym způsobem taky turisticky zajímavý místo)