Všude samá meruňka

Meruňky, nektarinky, broskve, švestky, jablka, třešně a k tomu i víno. To všechno obklopuje centrum ovocnýho sběru na jižním ostrově – městečko Cromwell.

V Cromwellu žije kolem 5 tisíc obyvatel a přes léto je tohle číslo možná i dvojnásobný. Přijížděj sem za prací místní kiwáci a hlavně “backpackeři” ze všech možnejch koutů světa. Backpackeři jsou v doslovnym překladu baťůžkáři, čili lidi, který přijeli na Zéland většinou na pracovní dovolenou. A to jsme přesně i my na jednom rodinnym sadě na kraji města. Rodinnej rovnou neznamená malej, takže stromů jsou tu stovky a dělníků desítky. Číslo se hodně liší podle sezóny a během sběru, na kterej dojde v období prosince až ledna, by se tady mělo pohybovat až padesát lidí. Už teď je to všehosměs od Ugandy, přes Skotsko, až po Texas. Dokonce jsme tu i tři Češi a upřímně – je to fajn. Počáteční snaha se před půl rokem Čechům vyhejbat tak nějak plynule přešla ke stesku po češtině a po krajanech. Anglicky si sice s kýmkoliv popovídáš, ale nikdy se neubráníš dojmu, že se mezi sebou bavěj dva idioti. To je samozřejmě přehnaný, ale konverzace v angličtině prostě bude vždycky taková jednodušší v porovnání s tvým mateřským jazykem. I když se během tejdne vidíme minimálně, i tak není špatný občas prohodit pár českejch slov.  Navíc máme společnou zálibu nebo spíš recept na to, jak bez újmy na psychickym zdraví přežít monotónní práci na sadě. Je to vlastně takový zabíjení dvou much jednou ranou. Odpracuješ potřebný hodiny a zároveň si u toho “přečteš” nějakou tu knížku. Ptáš se jak? No přece se sluchátkama v uších. Spousta knih je namluvenejch a čas při nich náramně utíká. Má to ovšem i svý nevýhody. Při “smoko” pauzách je občas problém se z příběhu knihy vrátit do reality. Takový pauzy ale trvaj jen 10 minut, takže než se rozkoukáš, můžeš se zas ponořit do imaginárního světa. A odvíjí se od toho i tvoje nálada. Někdy potlačuješ slzy při poslouchání příběhu o holocaustu v knížce Hana, jindy se pak zas hlasitě směješ u příběhu zvanýho “Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel”, kde hlavní hrdina právě vypil dvě flašky tequily s americkým prezidentem Trumanem. Tahle knížka je k dispozici i na youtube, takže pokud máš chuť si poslechnout něco oddychovýho a vtipnýho, tohle je ta správná volba.

Počasí zatím blížící se léto moc nepřipomíná. Přes den nebejvá ani 15 stupňů a často fouká i prší. Během deště se nepracuje, takže o to víc máme volnýho času. Na ten ale v období sklizně můžeme zapomenout, takže je lepší si ho teď užít naplno. O prodlouženym víkendu, kdy na pondělí vycházel místní svátek práce, jsem se teda vydal do oblasti Mount Cook, nejvyšší hory Novýho Zélandu. Už z dálky je tahle hora vidět přes jezero Pukaki a čím víc se blížíš, tím víc propadáš údivu. Bůh ví jak starej ledovec tady kdysi zanechal ohromný údolí a do teď jsou vidět jeho nesmazatelný stopy. Obří koryto s pomalu vysychajícím jezerem nebo zbytky ledovce na kopci sousedícím s Mount Cookem. Během pochodu údolím k Hooker Lake, kde stále plavou kusy ledu, překračuješ hned tři visací mosty a držíš se, aby tě vichr nevzal s sebou. Po zdolání máš před sebou v plný svý kráse jak jezero, tak i nejvyšší horu. Většinou však platí, že ten nejlepší výhled je někde z vrchu. K tomu musíš například vyšlápnout cca 2200 schodů vedoucích do půlky trasy směrem k Mueller Hut. Odtamtud je výhled neskutečnej. A vidíš ho hned pod tímhle odstavcem včetně onoho koryta na spodní části fotky. Zbytek trasy byl kvůli lavinovýmu nebezpečí doporučenej jen zkušenejm lezcům s potřebným vybavením. A ne bezdůvodně. Během celýho dne bylo totiž slyšet hned několik padajících lavin. Všechny se ale bohužel schovávaly na protější straně hor. Po hodině strávený kocháním se výhledem nastal čas jít dolů. Cestou jsem zaslechl češtinu a čtveřici procházející opačným směrem jsem pozdravil větou: “Zdravím Českou republiku!” Od všech čtyřech se následně s nadšením ozvalo: “Ahoooj!” Je vidět, že svět je fakt malej.

Další kroky směřovaly o kousek vedle k městu a jezeru Tekapo. To je známý svou ledovcovou barvou vody a jednou z nejčistších nočních obloh na světě. Z toho důvodu je na kopci i hvězdárna. Nocí ale vládly mraky, takže z pozorování hvězd bylo kulový. Přes den se však postupně projasňovalo a barva jezera s každým mizejícím mrakem dostávala svýho renomé. Nicméně i tak to byl slabej odvar toho, co předvádělo na zpáteční cestě jezero Pukaki. Zrcadlově čistá voda v sobě odrážela pohoří v čele s Mount Cook a brala dech všem kolemjdoucím. Z určitýho úhlu pak zas byla vidět sytě modrá na pohled až nereálná barva tekoucí umělým korytem dál do vnitrozemí. Bejt ta barva zelená místo modrý, nejeden by řekl, že je snad radioaktivní. Při pohledu na fotky a videa bych jim ani sám nevěřil, kdybych tam před pár tejdnama nestál s pusou otevřenou dokořán. Tohle bylo, společně s Mount Cook a Lake Marian (z minulýho článku), zatím to nejhezčí ze všeho.

Prodlouženej víkend skončil a nastal čas pustit do sluchátek další knížku. Aktuálně děláme tzv. protrhávání, což je jednoduchá monotónní činnost, jejímž výsledkem jsou tisíce zelenejch meruněk a nektarinek válejících se po zemi. Primárním úkolem je ale samozřejmě nechat jich pár na stromě, ať můžou z vesela růst. Stromy jsou vedený po konstrukci a drátech do tvaru písmene V a mezi jednotlivejma řadama se jezdí s plošinama. Ty jsou na pohled vtipně přidělaný ke starejm traktorům, který jsou pomocí dlouhejch pák a páček ovládaný z vrchu plošiny. Když někdo tenhle stroj řídí, vypadá to, jakoby seděl na vysokym bicyklu. To si pak představ, že před pár rokama si na jedný takový plošině vyrazili místní backpackeři do města na pivo. Sedělo jich na ní víc než dvacet a nejen řidiči na hlavní cestě koukali, co to sakra je. Člen cromwellskýho policejního sboru se druhej den majitele sadu ptal, co jeho vehikl dělal ve městě u hospody. A tím tak bohužel vznikl zákaz řízení strojů mimo území farmy. Teď nám nezbejvá nic jinýho, než jen postupně popojíždět v řadách a protrhávat stromy. Jedna taková čtyřicetimetrová řada může trvat i několik dní, což v překladu znamená dvě až tři knížky. Záleží teda na tom, jak starej strom a jakou odrůdu zrovna protrháváš. Některý meruňky potřebujou víc místa, aby vyrostly do krásy, některý jsou zas menší a pěstovaný spíš na chuť. Dle slov jednoho z dlouhodobejch zaměstnanců, kterej dělá na sadech od svejch šestnácti už přes 30 let, se teď většina ovoce pěstuje pro vzhled. Odrůdy jsou vyšlechtěný do velikosti a krásy a už je pak jedno že chutnaj hrozně. Lidi kupujou očima. A takovýhle zboží jde hlavně do Ameriky a celkově na export do ciziny. To druhořadý (a často chuťově lepší) ovoce míří na místní trhy. Člověk by neřekl, že obyčejný pěstování ovoce může bejt taková věda.

Doporučený místa k navštívení: Lake Pukaki, Lake Tekapo, Mount Cook, Hooker Lake, Kea Point, Sealy Tarns, Mount John Summit Track, Church of the Good Shepard, Lindis Pass