Takovej větší Hradec

Přesně tak, jak říká nadpis, popsal kamarád a skorosoused Míra město Christchurch. Dalo by se říct, že to sedí. Odlišností je samozřejmě víc než dost, ale na to, že má tohle město skoro čtyřikrát tolik obyvatel, co soused Pardubic, tak se i přesto jeví s trochou nadsázky jako taková přerostlá vesnice. Všude samej rodinnej barák, spousta zeleně a ať už se vydáš na jakoukoliv světovou stranu, vždycky narazíš na nějakej přírodní park. Pár z nich jsem se ve volnym víkendovym čase vydal prozkoumat.

První na ráně byl Victoria Park, přes kterej směřovala cesta k místnímu vysílači. Když se z domu vyhrabeš až v pozdních odpoledních hodinách, tak se toho už moc stihnout nedá, ale pěkný počasí přímo svádělo k tomu najít nějaký místo pro sledování západu slunce. Přesně takovym místem byl onen vysílač, od kterýho nejenže můžeš vidět, jak slunce zapadá za horskou oblast na západním pobřeží, ale zároveň můžeš sledovat, jak se postupně rozsvěcí celý město. Vyšlo to na jedničku, a tak přišel na řadu i východ slunce u mola v části města New Brighton. Na Zélandu můžeš řídit s 0,25 promile alkoholu v krvi, takže jsme při čekání na východ slunce „zašli“ s bráchou na pivo. Já si dal Budvara v autě, on doma na gauči, a přes videohovor to bylo skoro jak u nás v hospodě. Chyběl tam už jen Červajs se svojí elektronickou cigaretou.

Další štací byl vychvalovanej Bottle Lake Forest, kterej se rozprostírá podél oceánu na severní straně města. Je v něm spousta stezek na procházky, běhání a třeba i pro jízdu na koni a na kole. Pro cyklisty jsou dokonce udělaný úzký stezky lesem lehce podobný českýmu Singltreku pod Smrkem. Podobný jsou ale opravdu jen lehce. Je to tady celý na rovině, takže tě to věčný šlapání za chvíli přestane bavit, a hlavně singltrek jako takovej by měl bejt jednosměrnej. Na prvních pár kilometrech to tak sice je, jenomže zhruba v půlce to skončí a zbytek je už obousměrnej. Problém je v tom, že trasy jsou často dost úzký, takže potkání jinýho cyklisty může bejt docela ošemetný. A to se i potvrdilo. I když v tomhle případě za to stezka až tak nemohla. V jednom celkem přehlednym místě se proti mně objevila cyklistka, a i když jsme oba jeli pomalu, ona se mě lekla, zaheftla přední brzdu a krásně se proletěla přes řídítka. Nic se jí naštěstí nestalo a po chvilce pokračovala dál. Vzhledem k tomu, že na sobě měla chrániče na loktech a na kolenou, se dá usoudit, že v podobnejch situacích má už nějakou praxi.

Třetím a zatím poslední parkem byl Godley Head , kterej začíná u vyhlášenýho surfařskýho zálivu Taylors Mistake a pokračuje k útesům s výhledem na Banks Peninsula a částečně i Diamond Harbour. Trasa podél pobřeží vede po bejvalym vojenskym území, kde si místní během 2. světový války postavili dělostřeleckou obranu. Němci sem nakonec nedopluli, takže z děl nevyšla jediná rána. Zbytky původních staveb tady však zůstaly a trocha tej historie na tebe dejchne. Při pohledu na oceán si ale spíš představíš dřevěný lodě s pirátskejma vlajkama než německý loďstvo. K mýmu překvapení žilo ještě před pár rokama ve městě spousta skinheadů. Tvořili jakejsi gang a samozřejmě moc dobrou pověst neměli. Dle slov spolubydlících ale většina z nich odešla hned po zemětřesení. Každej, kdo si v tej době platil pojištění, dostal při poškození domu 100 tisíc dolarů, aby si ho mohl opravit. Použití peněz nebylo definovaný, takže někdo si ty peníze vzal, prodal pozemek i s rozpadlym barákem, a se slušnym balíkem se odstěhoval jinam do světa. Jsou i případy, kdy barák byl sice poškozenej, ale stále obyvatelnej, takže lidi ty peníze použili třeba na splacení dluhů a do teď žijou v neopravenym domě. Ten, kdo si pojištění neplatil, se mohl jít klouzat. A pravděpodobně se klouže dodnes.

Špatně se tady lidi nemaj a vidět je to i na tom, kolik novejch domů a celejch čtvrtí se všude staví. Pracovně se pohybujem po celym městě a fakt skoro všude se něco buduje. Práce je pořád dost a když se ti nepodaří přes noc pořádně vyspat a odpočinout si, následující den je jako za trest. Únavu si sice nepřipouštíš nebo se o to aspoň snažíš, ale když ráno přijdeš do práce a první, co od kolegy slyšíš, je: „Vypadáš nějak unaveně..“, tak je to známka toho, že už to chce víkend. Když jsem po tomhle dni přišel večer domů, Claudia mě zpozorovala za oknem, smála se a říkala: „Vypadáš fakt unaveně, to bude chtít pořádnou večeři.“ Naštěstí to byl už čtvrtek, takže bylo více méně vyhráno. A navíc pozitivní nálada spolubydlících vždycky dokáže nabít baterky. Jeden večer jsme se společně pobavili pár slovíčkama ze svejch mateřskejch jazyků. I když maj cizinci problém vyslovovat některý český písmena a slova, tak to vždycky zvládnou aspoň tak, že se to správný výslovnosti přece jen trochu podobá. Ve chvíli, kdy na nás promluvil Ankush, jsme ale měli co dělat vůbec rozpoznat to, co právě řekl. Natož to zopakovat. Do příště se pokusim připravit takovej menší slovník, aby ses taky mohl(a) něco přiučit nebo se tomu alespoň zasmát. Rozmanitost češtiny je úžasná a o to vtipnější je, když se někdo snaží český výrazy doslovně překládat do angličtiny. Kolega v práci jednou zjistil, že mu dochází ve služebním autě nafta a šel to říct šéfovi Duncanovi. V tu chvíli ho nenapadlo říct nic jinýho než jen, že mu svítí „hungry eye“, neboli hladový oko. Duncan samozřejmě vůbec nechápal, o co jde, jelikož „hungry eye“ je název pro nabídku několika hamburgerů v místním fastfoodu. V návaznosti na to si kolega vzpomněl na historku z internetu, kde kluk holce vyznává lásku a krásnou angličtinou jí říká, že její oči září: “Your eyes September.” K tejhle dvojici překladů nemůže chybět už proflákej Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: “Christopher the Bastard from Afterspoons and Without Satellites.” Teď už ale dost angličtiny, příště se pokusíme přijít na kloub jazykům z Filipín a z Indie.

Doporučený místa k navštívení: New Brighton, Sugarloaf, Bottle Lake Forest, Godley Head