Každej jsme nějakej

Je jedno, jestli seš na Skalce, v Christchurch nebo v Edmontonu. Všude můžeš narazit na různý typy lidí a, i když je většina přátelská, usměvavá a vstřícná, vždycky se najde nějaká ta výjimka potvrzující pravidlo.

Pro uvedení příkladu není třeba chodit daleko. V práci se pohybujem převážně v kolektivu stejnejch lidí, ale během cest po městě občas narazíme i na někoho novýho. Jednou takhle v pondělí jsme měli doručit vozejk s materiálem. Naším úkolem bylo všechno vyložit a samozřejmě jako na potvoru začalo v tu dobu šíleně lejt. Než jsme si stačili nandat pršipláště, byli jsme durch, ale vyložit vozejk jsme museli tak i tak. Za neustávájacího lijáku jsme přes chodník postupně přenášeli věci na stavbu a za tu dobu kolem nás prošli nezávisle na sobě dva lidi. Jeden zahalenej v bundě s kapucí a druhej jentak na lehko v kraťasech a v mikině. Když kolem nás procházel ten první, s úsměvem na tváři pronesl klasický „How are you?“, neboli „Jak se máte?“. Nebylo to poprvé, co se nás na to někdo při dešti zeptal, a tak nešlo jinak, než se tomu jen začít smát. Pár minut na to procházel po chodníku druhej člověk a i přesto, že na sobě neměl žádný nepromokavý věci, zastavil a zeptal se, jestli nechceme pomoct. Nevěřícně jsme na sebe koukali a nakonec jsme jeho pomoc s poděkováním odmítli. No není to krásnej příklad toho, že každej jsme nějakej, každej jsme jinej?

Zajímavou situaci jsme zažili taky na Summersetu, o kterym je zmínka pár článků zpátky. Jen pro připomenutí je to místo, na kterym se postupně staví celkem 270 bytovejch jednotek a který zajišťuje práci různejm firmám na tři roky dopředu. Veškerý svačiny a obědy musíš trávit mimo staveniště ve společnejch prostorech a jednou jsme tam takhle seděli jen čtyři Češi a u vedlejšího stolu jeden dělník. Po pár minutách na nás promluvil a svým šílenym novozélandskym přízvukem se do nás začal navážet jako do imigrantů, co berou místním práci. V tej rychlosti jsme dokázali postřehnout sotva půlku toho, co řekl, ale mluvil o tom, jak je v zemi hrozně moc cizinců a jak se to vládě vymklo z rukou. Nejdřív jsme nevěděli, jestli si dělá srandu nebo jestli to myslí vážně, ale podle tónu jakym pokračoval, bylo jasný, že to sranda není. Snažili jsme se mu oponovat tím, že to přece není naše chyba, že nám vláda dovolila sem přijet, ale nemělo to smysl. On sice uznal, že my za to nemůžem, ale argumentoval zvesela dál. Nechtěli jsme dělat žádný problémy, tak jsme se radši zvedli a šli pokračovat v práci. Má sice pravdu, že cizinců je tady opravdu hodně, ale problém nebude tak úplně v tom, že bereme místním práci, ale spíš v tom, že mladý nechtěj jakoukoliv manuální práci dělat. To potvrdil i vedoucí Duncan, kterej říkal, že hledaj úmyslně Čechy, protože vědí, že budou makat. Nejdřív samozřejmě zkoušeli místní, ale mezi nima nikoho nenašli, nebo se jim na to za nedlouho vykašlali. Pak dali šanci ještě Indům a lidem z okolních ostrovů, avšak o nich Duncan jen prohodil „škoda slov“. Člověk pak (hlavně co se týče těch místních a manuální práce) vidí jistou paralelu se západní Evropou. I když je to druhej konec světa, situace tam není až tak odlišná.

Summerset je jinak mezi náma Čechama skoro už zakázaný slovo. Nikdo z nás tam nejezdí rád a dá se s klidem říct, že to místo všichni nenávidíme. Představ si nekonečnou řadu baráků a sám(sama) sebe, jak jeden barák doděláš a hned pokračuješ na dalším. Bez vidiny jakýkoliv změny a už vůbec ne s vidinou konce. Na budku, co? Kdyby ta práce aspoň utíkala, ale tam se vždycky čas spíš zastaví. Navíc čím víc trávíš se stavařema, začínáš všechny trochu víc poznávat. Jestli se u nás říká, že ženský jsou drbny, tak tady to platí dvojnásobně o chlapech. Normálně bys řekl(a), že během polední pauzy se bude u oběda řešit výsledek zápasu v rugby nebo nějaká jiná sportovní událost. Ne, tady se místo toho řeší, co kdo jak a proč. Každej je tady schopnej za zádama pomlouvat další chlapy z firmy. I když se napohled zdá, že se jedná o dobrý kamarády, tak se při každej příležitosti všichni navzájem pomlouvaj. Ten to dělá špatně, ten se flaká, ten zas jezdí služebním autem o víkendech a podobně. Neříkám, že všechny ty věci jsou vymyšlený, ale sakra proč se o nich neustále dokola bavit? Posledních pár dní jsem mezi stavařema byl jako jedinej Čech a upřímně mi z těch řečí bylo špatně. Chlapům je i jedno, že pomlouvaj tvýho vedoucího a ty je při tom slyšíš. To ti pak už přijde, že oni se snad o těch věcech bavěj tak nějak „nevědomky“, aby prostě zabili čas. Nebo nevim. Každopádně na cestě ze Skalky do světa přece jen nemohlo zůstat jen u pozitivních zážitků.

Náš vedoucí Duncan je taky drbna, ale zároveň je s ním občas i sranda. Náladu nicméně mění z hodiny na hodinu a někdy i z minuty na minutu, takže ideální to taky není. Tyhle stavy lehce připomínaj jeden možná už lehce profláknutej vtip o krtečkovi, kterej jsme pracovně nazvali jako pohádku o Duncanovi. Předem upozorňuju, že je dost sprostej, takže pokud to není nic pro tebe, klidně ho přeskoč.

Krtkovi se zlomí lopatka a tak si říká: „Půjdu za ježkem, on mi tu lopatku určitě půjčí.“ Je v polovině cesty a rozmýšlí se: „Co když mi ten ježek tu lopatku nepůjčí? Přece jen je trochu lakomej… Ale když už jsem v půlce cesty, půjdu dál.“ Je ve třičtvrtě cesty a říká si: „Ty vole! Co když mi ten ježek tu lopatku vážně nepůjčí?! No nevadí, když už jsem až tady, půjdu dál…“ Už je skoro u ježkova domu a říká si: „Kurva! Ten čurák mi tu lopatku určitě nepůjčí.“ Přijde k ježkovu domu, vezme šutr, hodí mu ho do okna a zařve: „Strč si tu zkurvenou lopatku do prdele ty buzerante!!“

Jentak pro zajímavost, během jednoho pracovního dne máš nárok na jednu placenou a na jednu neplacenou pauzu. Obě po půl hodině. Neplacená je podobně jako v Čechách určená pro oběd a ta placená pro dopolední svačinu. Obecně se jí říká „smoko“, takže něco jako přestávka na cigáro, neboli kouřová. Na smoko tady nikdo nedá dopustit a když je dobrej den, máme klidně dvě až tři. Ale pššt.. nikomu ani muk!

Práci si můžeš vysnít, ale ve finále můžeš zjistit, že to nakonec nebude to pravý ořechový. Tak nějak to dopadlo s mým původním plánem se dostat do lyžařskýho střediska na zimní sezónu. Když se z tej stovky zájemců dostaneš do užšího výběru, čeká tě video pohovor, kterej rozhodne, jestli práci dostaneš nebo ne. Před pohovorem ti přijdou instrukce, jak se na to připravit, co všechno bys měl(a) znát a na jaký otázky možná budeš muset odpovídat. V případě střediska The Remarkables je příprava naprosto zbytečná. Paní spíš popisuje práci jako takovou, ptá se, proč chceš trávit zimu na horách, jestli rád(a) lyžuješ, a podobně. K mýmu velkýmu nadšení o dva dny pozdějc přišel email s nabídkou pracovní smlouvy. Super! Nebo ne? The Remarkables se nachází kousek od města Queenstown, turisticky asi nejpopulárnějšího místa na jižním ostrově. S tím přichází ruku v ruce problém s cenou a dostupností ubytování. Pro páry se dá pokoj sehnat za relativně slušný peníze, ale pro jednotlivce se dostaneš s tejdenním nájmem klidně i na dvojnásobek toho, co platíš v Christchurch. Takže buď sehnat holku nebo sakra zvážit, jestli má smysl se vůbec stěhovat. I když většina věcí ukazovala jasně pro strávení zimy na horách, rozpočet mluvil jednoznačně proti. A jelikož na Zélandu nechceš strávit deset z dvanácti měsíců v práci, musíš občas od svejch přání upustit. Možná je to škoda, ale to už je jedno.

Teď už ale pryč od práce a zpátky do přírody. Dvě hodiny jihozápadně od města se nachází Peel Forest, kde je několik stezek, po nichž se dostaneš mezi obrovský stovky let starý stromy, k různejm vodopádům a samozřejmě na kopce střežící západní pobřeží od východního. Nejvejš můžeš vyšplhat na Little Mount Peel o nadmořský vejšce 1311 metrů nad mořem. Slovo vyšplhat je napsaný úmyslně, protože pokud se vydáš po South Ridge Track, čeká tě místama doslova lezení po čtyřech. A není se co divit, když od vodopádů Emily Falls musíš na třech kilometrech překonat převýšení přes 850 vejškovejch metrů. A to navíc v hustym porostu, blátě a sněhu. Když ještě k tomu vyrazíš až v odpoledních hodinách a víš, že slunce zapadá poměrně brzo, snažíš se plazit co nejrychlejc, protože tě pak čeká ještě cesta dolů. Ta už naštěstí vede druhou stranou mírnějším terénem, takže je to už taková odměna za ten prvotní vejšlap. Náročný převýšení se rozhodně vyplatí překonat, protože vidíš na kilometry daleko až k oceánu a na druhý straně na dvoutisícový hory. Název Little Mount Peel, kterej říká, že se jedná o malej Mount Peel, je vzhledem k náročnosti výstupu celkem zavádějící. Nicméně starší brácha Middle Mount Peel a samotnej táta Mount Peel jsou pak ještě o dalších pár desítek metrů vyšší – 1583 a 1743. Když lezeš na po South Ridge Track, tak při pohledu nahoru ti připadá až nemožný se až tam do dálky dostat. Avšak čím víc stoupáš a nestíháš lapat po dechu, tím víc je ti jasný, že tě ta špička v dáli nemine. Pochod po hřebenu, kdy máš sráz na obě strany a výhled všude okolo, za to ale fakt stojí. Na fotce nad tímhle odstavcem si všimni hřebene vedoucího dolů. Přesně po něm vede tahle stezka.

Doporučený místa k navštívení: Big Tree Walk, Peel Forest, South Ridge Track, Emily Falls, Little Mount Peel, Deer Spur Track