Nejsme stromy

Znáš ten pocit, když se po pár letech vrátíš na místo, kde jsi dřív strávil(a) třeba dovolenou a který dobře znáš, a připadá ti to, jako by ses vracel(a) svým způsobem domů? Zhruba tak nějak jsme se cejtili po letošním návratu do městečka Clearwater v Britský Kolumbii. Ale všechno popořadě.

Začínat pořád někde od nuly není jednoduchý a po několika takovejch začátcích se to omrzí a možná i zprotivý, ale když se vracíš na místo, kde jsi už nějakej čas žil(a), je to trochu jinej pocit. A, jak říká nadpis, nejsme stromy, abychom byli pořád na jednom místě. Samozřejmě člověk by se jednou měl usadit, ale když tomu okolnosti chtějí, tak proč se nevydat na další dobrodružství.

Cesta za velkou louži vždycky přinese něco novýho a neočekávanýho a to platí dvojnásob v případě, kdy se mezi tvý zavazadla počítaj dva kotce se psama. Málokterej pes toho procestoval tolik, co Nahla s Odinem, a tihle dva si do svýho pasu připsali další přelet přes oceán. Tentokrát se to nepotkalo s větrnou bouří v Amsterdamu, takže přelet se obešel bez pauzy ve zvířecím hotelu a proběhl hladce. O to komplikovanější byla cesta z letiště ven na svobodu. Když drahá polovička letí jako předvoj, aby na místě s předstihem zařídila vše potřebný a hlavně aby sehnala auto, nezbejvá ti nic jinýho, než si na letišti sám převzít všechnu bagáž a k tomu ty dva kotce s psama. Ve chvíli, kdy Odin s Nahlou dorazili společně s nadrozměrnejma zavazadlama do letištní haly, věděl o tom hnedka každej cestující i zaměstnanec letiště. Odin totiž zahlédl, jak se k němu blížím, a začal radostí kňourat na celou halu. Radost to byla taková, že se za ním otáčeli opravdu skoro všichni.

Když máš v ruce a na zádech 3 zavazadla a před sebou dva obrovský kotce se psama, připadáš si skoro jak v deskový hře. Kladeš si otázku, jak to co nejlíp vykombit, aby ses z toho bludiště dostal(a) ven. Jedna ze strategií byla vzít sí psy na vodítko a kotce složit do sebe, aby se vešly na jeden ruční vozejk. U týhle strategie se zpočátku zdálo, že by mohla přinýst hodně vítěznejch bodů, ale pak do toho hodil vidle bezpečák, kterej velmi důrazným tónem řekl, že psi musej zůstat v kotcích. Dobře tedy, říkáš si. A po tom, co kotce zase smontuješ a psy do nich úspěšně vrátíš, se kolem tebe projde jinej cestující se psem na vodítku. No nic, pravidla týhle hry asi platěj pro každýho jinak.

Co teda dál? Po několika minutách bádání tě napadne další cesta k vítězství a k tomu ti do ruky přijde i karta s žolíkem. Ten žolík má modrej oblek s modrym kloboukem a česky by se mu asi dalo říct něco jako letištní pohunek. Několik takovejch pohunků pomáhalo cestujícím s převozem bagáže na parkoviště a dva z nich naštěstí kejvli na to, že pomůžou i s převozem týhle živý bagáže. Vítězný body většinou nejsou úplně zadarmo, takže výměnou za čtyřicet dolarů jsme se úspěšně dostali skrz tohle bludiště přes imigrační kontrolu až na parkoviště, a tam už na nás s radostí čekala druhá polovička s novým autem.

I takovej může bejt návrat do Kanady. V danou chvíli to byly v kombinaci s velkou únavou docela nervy, ale zpětně se nad tím člověk může v klidu zasmát. Vždyť život je (s velkou nadsázkou) jedna velká deskovka.

Doporučený místa k navštívení: Deer Lake, Pendleton Creek, Mara Loop, Fishtrap Creek