První dny v Christchurch

Člověk se ani nestačí rozkoukat a je konec tejdne. Jestli ti někdy přijde, že ten čas letí, pak si to představ ještě dvakrát rychlejc. Asi tak nějak to teď vnímám já. Spálený ramena dávaj najevo, že nebude od věci se dneska vyhnout slunci, takže nedělní pohodu trávím v pokoji a snažím se přes net hledat nabídky práce a ubytování. Během toho je tady z obýváku slyšet indická hudba a rozhovory, kterejm fakt není rozumět. A není to tím, že by místní kiwáci měli jinej přízvuk, ale spíš tím, že to angličtina fakt není. Domácí se mezi sebou totiž bavěj nějak „po indicku“ a je to občas sranda poslouchat. Spolu se samozřejmě bavíme anglicky, ale svůj rodilej přízvuk nikdo nezapře, takže kdybys zavřel(a) oči, pak by slyšel(a), jak mluví jedna z postav seriálu The Big Bang Theory – Rajesh Koothrappali.

Při porovnání s životem v Čechách se toho zas tak moc nezměnilo. To hlavní, co jsem musel po příjezdu udělat, bylo posunout číselník dnů na hodinkách o jeden den dopředu. Kromě toho, že se tady jezdí vlevo, teplotní rozdíl je asi čtyřicet stupňů a díky časovýmu posunu tady oproti tobě prakticky žijem v budoucnosti, je jinak všechno ostatní víceméně podobný, ne-li úplně stejný. Co tě však na první pohled zaujme, je velikost baráků. Všechno to jsou malý rodinný přízemní domky, díky čemuž si pořád připadáš, jako bys žil v takový větší vesnici. V centru města jsou sice patrový budovy, ale ty patřej institucím a průmyslovýmu sektoru. Ono se stačí podívat na mapu a už na ní je vidět, že je to jeden rodinnej domek vedle druhýho. I když pak bydlíš třeba jen 5 minut od hlavní dvouproudový silnice, cejtíš se s trochou nadsázky jak na samotě u lesa. Jsou tady pochopitelně i další rozdíly a i na ty sebemenší si musíš zvyknout a přizpůsobit se jim. První složitější zkušenost přišla hned po vystoupení z autobusu. I když si třeba říkáš, že na levostrannym řízení nebude nic tak zvláštního, nebyla to první dva dny tak úplně hračka. Při každym přecházení silnice jsem se musel maximálně soustředit na to, z jaký strany se maj ty auta objevit. Banalita, co? A jak dala zabrat. I když si na to pak za čas zvykneš, stejně při situacích, kdy musíš reflexivně zareagovat, automaticky koukáš na silnici doleva, případně na chodníku uhejbáš doprava. Jeden cyklista by o našem setkání na chodníku mohl vyprávět. Potkali jsme se totiž v zatáčce a já se mu dle zvyku snažil uhnout rychlym pohybem doprava. Stejně jako jsem ho já nečekal v tej zatážce, tak on nečekal ten pohyb na druhou stranu a narval to do keře u vedlejšího baráku. Nic se ale nestalo a po vzájemný omluvě jsme v klidu pokračovali dál.

Jelikož si na Zéland můžeš vzít jen omezený množství jídla, tak hned první den přišla na řadu návštěva obchoďáku. První věc, která tě překvapí, je to, že nákupní vozejky jsou k dispozici naprosto volně bez nutnosti házet do nich mince. Asi není důvod si je takhle zajišťovat, protože co by s nima kdo doma dělal. Nicméně během bloudění po městě sem tam potkáš nákupní vozejk stojící jentak na ulici třeba půl hodiny cesty od obchoďáku. V tom ale asi nebudou mít prsty zrovna střízlivý novozélanďani. Ceny jsou tady teď během letní sezóny docela přívětivý a třeba zelenina je v přepočtu „jen“ dvakrát dražší než u nás. Co se týče oblečení, tak pokud nejdeš do značkovýho obchodu, pak seženeš v pohodě slušný věci za srovnatelný peníze, co v ČR. Já si například v akci pořídil běžecký boty a karimatku na cvičení celkem za zhruba osm stovek. Korun samozřejmě! Když si navíc nejseš s čímkoliv jistej, stačí se zeptat místních a oni vždycky rádi poraděj. Co jsem tak zatím měl možnost potkat, tak to byli všechno milý a hodný lidi. S tím souvisí i fráze „hi, how are you doing?“, která je hlavně od prodavaček na pokladně slyšet dost často. Ze začátku tě to zaskočí, ale pak si zvykneš a občas z toho vyplyne i delší konverzace. Další perličkou je děkování za svezení řidičovi autobusu. Téměř každej ještě před tím, než na zastávce vystoupí, řekne nahlas „thank you“. Já si hned druhej den po příletu pořídil lítačku na mhd, takže jsem řidičům za těch pár dní poděkoval víckrát než za celej život v Čechách.

Vedra tady neustávaj a létu dech zatím evidentně nedochází. Lidi tady trávěj hodně volnýho času hraním kriketu a když se o víkendu procházíš nějakým parkem, tak na každym volným trávníku uvidíš zápas dětí nebo dospělejch. Tohohle nádhernýho počasí jsem využil na menší výlet k oceánu k vyhlášenýmu molu v části města zvaný New Brighton. Nejenže si tam připadáš skoro jak v jinym městě, ale i jako v jinym světě – při představě patnáctistupňovejch mrazů na Skalce. Molo je bohužel momentálně v rekonstrukci, takže jeho nejvzdálenější část je veřejnosti nepřístupná. I tak ale bylo na co koukat a ještě když se ti do záběru sem tam připlete nějakej racek (a že jich tam bylo), tak je o zábavu postaráno. Cestou autobusem zpátky na pokoj jsem dokonce zahlédl i dva dalmatiny. Kdyby to šlo, hned vyskočím ze dveří a běžím za nima. Snad teda příště.

Sejde se takhle Čech, Číňan, Filipínka a Novozélanďanka. Ne, to nezačíná další z vtipů, ale večeře u místních couchsurferů (=lidí, který nabízej ubytování zadarmo jen proto, aby mohli poznat nový lidi, dozvědět se něco o jejich kultuře, apod). Už před příletem mi Phillip nabídl možnost přespání na sedm nocí, jenže tehdy jsem ho musel odmítnout z důvodu již zaplacenýho ubytování přes airbnb. I přesto jsme zůstali v kontaktu a netrvalo dlouho a přišlo od něj pozvání na společnou večeři s jeho spolubydlícíma. Absolutně jsem netušil, do čeho jdu, nicméně byl to nakonec super večer, kdy jsme se doslova přežrali a probrali všechno od muslimů v Německu až po závislost Rusů na vodce. K jídlu jsme měli mimo kuřete a pečený ryby i mušle a jako dezert zmrzlinu s broskvema. Jojo, paleo hadr. Nebejt pracovních povinností, tak by s náma večeřel ještě kluk z Bangladéše, ale i tak to bylo slušný multikulti. Všichni zmíněný zde žijou už několik let a jejich angličtina byla fakt výborná. Já než jsem se vykoktal, tak bylo po všem. Když nepočítáš tu Novozélanďanku, tak ostatním bylo rozumět výborně, ale ona tady žije od malička a má ten správnej místní přízvuk. Na některý věci jsem se musel i dvakrát ptát, protože jí prostě nebylo rozumět. Ani ona ale není čistě odsud. Sice se tady narodila, ale její táta je Rusák a některý vzdálený příbuzný jsou i někde z Balkánu. Ruskou půlku rodiny nikdy neviděla a stejně jako ostatní by se chtěla jednou do Evropy podívat. Ještě před večeří jsem se v krámě snažil sehnat český pivo, ale neúspěšně. Vystačit jsme si museli s Carlsbergem, kterej vyšel zhruba na 60Kč za jednu 400ml plechovku. Na památku jsem Phillipoj a spol. přinesl obecní pohlednici s nápisem „Podbřezí“ a výuka češtiny mohla začít. Některý slova zvládli parádně, ale u názvu vesnice jsme z toho víc než „Podbžesí“ nedostali. To naše „ř“ dá holt jen málokdo.