V zemi javorovýho listu

A je to zase tady. Léto uteklo asi tak rychle, jako když do sebe hodíš točený pivko během parnýho srpnovýho dne a báječná pracovní dovolená v Čechách je u konce. V nechvalně známej datum 11. září přistálo letadlo společnosti WestJet za velkou louží ve městě Calgary, a tím tak začala další kapitola cesty za poznáním. Pokud tě zajímá, jak proběhl přesun a jaký jsou začátky života v Kanadě, pak můžeš číst dál. Vzhledem k odlišnýmu stylu života bude četnost příspěvků, fotek a videí z Kanady podstatně nižší, než byla ze Zélandu, nicméně o nic podstatnýho i tak nepřijdeš.

Co dělat, když máš volný místo v báglu a do váhovýho limitu se ti pořád vejde téměř 6kg? Je to jednoduchý – přihodíš druhý kalhoty, zimní bundu, druhou flašku slivovice, no a když je to furt málo, tak proč ne třeba i kruhy na cvičení? Pak už ti jen zbejvá se přes Prahu a Londýn dostat za oceán. Celá trasa byla plánovaná se zhruba 14ti hodinovym čekáním na letišti Gattwick v Londýně, nicméně plány jsou od toho, aby se mohly měnit, takže už v Praze se všechno začalo lehce zadrhávat. Letadlo mělo nejenže 2 hodiny zpoždění, ale zároveň do něj nastoupilo pár výrazně nalitejch jedinců (dle oblečení to vypadalo na fotbalový fanoušky londýnskýho West Hamu United) a pilot si pro jednoho z nich osobně došel, vyvedl ho ven a ostatním cestujícím oznámil, že se omlouvá za další téměř půlhodinový zpoždění, ale že z paluby musel bejt vyveden jeden pasažér, kterej nebyl schopnej letu. Ostatní měli kliku, že nebyli tak nápadný a prošli uličkou celkem rovně. Jeden z nich se pak po hlášení pilota ohlídl dozadu do letadla a když zjistil, že vyvedli zrovna jednoho z jeho kolegů, tak jen potichu prohlásil: „Oh, shit!“ Po příletu do Londýna následovalo ono zmiňovaný čekání na podlaze odletový haly s tím, že se možná část podaří prospat. To sice (dost mizerně) vyšlo, ale čekání se tím o moc nezkrátilo. Odlet do Calgary se totiž na cedulích neustále po půlhodinách posouval a nikdo nevěděl, co se děje. Po dlouhý době nakonec v reproduktorech zazněla zpráva, že předchozí let společnosti WestJet do Vancouveru byl z neurčitejch důvodů zrušen a že se společnost snaží dostat nějaký cestující naším letem aspoň do Calgary. To teda ve finále vedlo k celkově skoro tří hodinovýmu posunu odletu. Avšak problém to zas až takovej nebyl, protože naše basketbalová repre hrála tou dobou čtvrtfinále mistrovství světa, takže bylo o zábavu postaráno. Devíti hodinovej let byl už poměrně brnkačka a zbejval poslední krok ke vstupu do nový země – rozhovor s imigračním úředníkem. Když se jmenuješ Cvejn, málokdy za hranicema uslyšíš svoje jméno. Nikdo ho totiž není schopnej vyslovit. Proto většinou uslyšíš jen Josef nebo anglicky Joseph. Tou první variantou si mě úředník přivolal a začal se vyptávat na různý formality – kam, co, jak, na jak dlouho, apod. Po přistání v Kanadě musíš vždycky vyplnit formulář, kde uvádíš, jestli nevezeš větší množství alkoholu, marihuany (která je mimochodem v Kanadě legální), drahejch věcí, apod. Ve chvíli, kdy vidíš kolonku s povolenym množsvím alkoholu něco kolem 1,1 litru, tak se při pomyšlení na ty 2 litry slivovice v báglu trochu zarazíš. Ale co už, změnit to nejde, takže nezbejvá, než to přiznat. Úředník se na to pak pochopitelně zeptal, nicméně když se dozvěděl, že se jedná jen o domácí alkohol, tak se jen usmál a mávnul rukou. Mávnutí rukou zároveň následoval pohyb s razítkem, který potvrdilo pracovní povolení na rok pobytu v zemi, a dveře z letiště se otevřely.

Venku už čekala kamarádka Inka, a tak nebyl problém se z letiště během chvilky dostat. Záměrně píšu kamarádka, protože i přes to, že jsme se před setkáním v Calgary vůbec neznali a domluvili si jen přes facebook přespání na pár nocí, tak po dvou dnech mi připadalo, jako bychom se znali už spoustu let. Čechy spojuje pivo, a ne jinak je tomu i v zahraničí. První večer jsme si teda jedno dali a pak začal několikadenní boj s jetlagem, neboli s časovym posunem. Abys mohl(a) začít v Kanadě pracovat, musíš si zařídit číslo sociálního pojištění, bankovní účet a taky telefonní číslo. To všechno se mi podařilo splnit za půl dne a hned bylo veselejc. Následující den bylo totiž nutný nasednout na autobus a přejet za domluvenou prací do víc než 600km vzdálenýho města Kamloops. O tom ale až o pár řádků níže. S Inkou a její dcerou jsme se ještě odpoledne pustili do trhání jablek a úklidu zahrady a večer jsme vyrazili do místního klubu na pivo. Každej čtvrtek v tomhle klubu probíhá tzv. jam session, kde se scházej místní muzikanti a společnou hudební improvizací bavěj nejen hosty v hospodě, ale i sami sebe. Tahle parádní událost byla takovým dalším zpestřením krátkýho pobytu v Calgary a shrnout by se to dalo asi tak, že na rozkoukání moc času nebylo, ale ke zjištění, že pivo tady taky není moc dobrý, to naprosto stačilo. S Inkou jsme se doufejme neviděli naposled a jako poděkování za pobyt a na rozloučenou v její lednici zůstalo půllitru již zmiňovaný domácí slivky. Město jako takový (nebo aspoň části, do kterejch jsem měl možnost zavítat) byly zajímavý tím, kolik stromů a celkově zeleně vedle všech domů roste a taky tím, že při procházce městem můžeš mezi barákama vidět běhat zajíce, veverky i lišky. Další do očí bijící zajímavostí je rozhodně fakt, že auta registrovaný v provincii Alberta vozej SPZ jen vzadu. Předek většiny aut tak vypadá nezvykle prázdně a ve většina případů dost nepřirozeně. V sousední provincii British Columbia, kam směřovaly další moje kroky, je ale vše v normálu se značkama i vepředu. Jízdu autobusem do Kamloops (směřujícím až do Vancouveru) začal řidič uvítáním a informací o tom, že jedeme do Montrealu. Po pár vteřinách a několika zmatenejch výrazech pasažérů s úsměvem řekl: „Ok, pojedeme teda spíš směrem na západ.“ Poté už následovalo jen devět hodin jízdy s několika zastávkama a pozorováním krajiny místních národních parků. Většinu času bohužel pršelo, takže toho nebylo tolik k vidění, ale rozhodně si nešlo nevšimnout vlaků na železničních tratích. Když vidíš ty nekonečný řady vagónů, nemůžeš jinak než začít počítat, kolik jich přesně je. Takový počítání tě zabaví klidně i na několik desítek minut a v mym případě se zastavilo na vagónu číslo 180. A to si pak představ, jaký to je, když takovou dobu čekáš na červenejch světlech na přejezdu. Z Kamloops do nový práce v resortu Alpine Meadows Resort, kterej se nachází kousek od města Clearwater, je to pořád nějakejch 150 km, takže následoval přestup z autobusu do auta. Šéf resortu byl ochotnej poslat někoho, aby mě v Kamloops vyzvedl, a černýho Petra dostala Slovenka Andrea. Při jízdě autem do nový kanadský práce tak úplně nečekáš, že budeš poslouchat Nohavicu, Horkýže Slíže nebo třeba Čechomor, ale o to víc tě to pobaví a rozesměje. Po příjezdu do resortu jsme si s ostatníma dali na uvítanou českýho Kozla a začalo seznamování. Po čtyřech dnech cestování si ovšem začal vybírat daň časovej posun, a nezbejvalo tak nic jinýho, než sebou prásknout do postele.

První den v resortu byl víceméně na rozkoukání a při pocitu, jako když dostaneš po hlavě lopatou, to byl nejhorší den vůbec. Časovej posun a s ním spojený nevyspání si rádo vybírá slabší chvilky, takže se ti hlavou honěj myšlenky jako – co tady děláš, proč si vůbec odjížděl(a) z Čech, proč zase začínáš od nuly, apod. Taková trochu depka k tomu asi patří, nicméně je nutný dodat, že všechna ta nejistota se vypařila hned další den v práci. A kdo by to byl řekl, když ten den začal pohledem do hovna. A to doslova. Kvůli dešti jsme dostali za úkol uklidit dílnu a zazimovat sekačky a kousek od dílny leželo čerstvý medvědí hovno. V průběhu září, kdy se začalo ochlazovat a na vršcích začal padat sníh, se k tý jedný hromádce přidávaly další a další a netrvalo dlouho a méďové se začali ukazovat osobně. Nejdřív na cestách, kdy utíkali před hlukem nebo světlama aut, a pozdějc i přímo v resortu na stezkách, a dokonce i u vchodu do restaurace. Holt se blíží zima a tak sháněj potravu, kde to jen jde. Dokonce se tu pohybovaly i dvě mláďata s mámou. A pozorovat tyhle nádherný zvířata, to jentak neomrzí. Vyfotit je se zatím moc dobře nepodařilo, takže si to zatím musíš jen představit. Jinak právě pro představu, jak to tady u nás v resortu vypadá, se můžeš kouknout na tohle video. Něco málo máš ještě možnost vidět i v mym videu níže a taky na fotkách. Překvapením tady byl rozhodně fakt, kolik Čechů tu pracuje. Ke konci sezóny to už prořídlo, ale jinak se tu pohybovalo i přes deset Čechů. První, co mi kanadskej kolega Dan řekl, bylo: „Je dobře, že se nejmenuješ Michal.“ V jednu chvíli tady totiž prej dělalo pět Michalů najednou a v tom aby se pak Kanaďan vyznal. Jeden z nich byl dokonce z nedaleký Brocný a možná i ty budeš vědět, o koho konkrétně se jedná. Ten už sice z Kanady odjel, ale díky němu mám tuhle práci na pozici údržby, kde máme na starosti správu resortu včetně úklidu, natírání, oprav, apod. Bydlení s Čechama, z čehož je drtivá většina z Ostravy, má svoje výhody – není nouze o nápoje jako Becherovka, Kofola a Kozel nebo Budvar, kterej se mimochodem kvůli sporu o jméno s americkym Budweiserem jmenuje Czechvar. Ostravácká mluva je nakažlivá jak cyp a v tomhle případě je teda otázkou, jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Jednou jsme společně vyrazili na karaoke večer do městečka Clearwater a holky tam s plnou parádou zazpívaly „hlídače krav“ od Nohavici. Většinu hospody to dokonce tak chytlo, že lidi tleskali do rytmu. Ale co by to bylo za život v Kanadě jen s Čechama a Slovákama. V práci naštěstí trávíme většinu času právě s Danem a s ním teda nuda rozhodně nikdy není. Komunikace s okolním světem je tady dost omezená, protože mobilní signál tu není žádnej, internet je téměř nepoužitelnej a nejbližší město s obchodech a poštou je zhruba 25 km daleko. I proto je bez auta nemožný se někam podívat, a musíš se tak spolehnout na ostatní. I přes ty šílený vzdálenosti, který v Kanadě dělej téměř každý město, se nám podařilo sejít se s Háňou, která přijela z „nedalekýho“ cca 215 km vzdálenýho Valemountu. Je to zvláštní pocit, když se s někym blízkým setkáš na druhym konci světa, zároveň nám ale oběma připadalo, jako bychom se spíš sešli někde u splavu na Skalce než na jezeře Hallamore Lake v Britský Kolumbii. I tak jsme ale podnikli a užili si cestu po vodopádech v parku Wells Gray a na tu parádu (společně i s dalšíma záběrama z prvního měsíce v Kanadě) se můžeš podívat na již zmiňovanym videu na konci článku.

Jak čas plyne, tak si ani neuvědomuješ, jak rychle si zvykáš na ten klid a pohodu, která takhle mimo civilizaci panuje. Pokud ale přece jen chceš bejt aspoň trochu mobilní a chceš z Kanady vidět víc, než jen malou část kolem Clearwater, nemůžeš jinak, než si pořídit auto. V těchhle končinách je takovej úkol téměř nemožnej, takže musíš vyrazit minimálně do Kamloops, což je velikostí řekněme takovej Christchurch. Mimo dálnice jsou tady cesty různý – od asfaltovejch, přes prašný, až po kamenitý. Proto není úplně od věci si pořídit spíš nějaký SUV a přinejlepším s pohonem 4×4. Většina lidí na venkově (což je mimo Vancouveru, Edmontonu a Calgary prakticky všude) vlastní minimálně větší SUV nebo spíš rovnou tzv. truck s nákladní korbou vzadu. Jsou to často obrovský auta, vedle kterejch si v SUV připadáš jako ve škodováckym Citigu. Cena benzínu se tu pohybuje kolem 22Kč za litr, takže vysoká spotřeba nikoho z místních zas až tolik netrápí. Ty, jakožto sezónní dělník, na spotřebu koukat musíš, a proto jako kompromis pro auto do terénu a zároveň s přiměřenou spotřebou kolem 12 litrů padla v mym případě volba na Ford Escape XLT. Snad, podobně jako Toyota Estima na Zélandu, nějakej ten kilometr zvládne. Den před cestou do města jsme si ale museli odbejt jednu formalitu – v pondělí 14. října byl Den díkůvzdání, což se po celý severní Americe bere stejně vážně jako třeba Vánoce nebo Halloween. Šéf nás všechny pozval na velkou několikachodovou večeři a na dopíjení zbytků. Když došel sud piva, přešlo se na lahváče, víno a i něco tvrdšího. Na slivovici už nedošlo, jelikož z ní nezbylo vůbec nic. A shodou okolností v tom měl prsty opět (nejen) náš pan šéf Wolfie. Tejden před touhle večeří jsme jentak s jedním z Michalů zašli do místní restaurace na pivo a vzali jsme s sebou zbylej zhruba půllitr domácí slivky. Wolfie je totiž původem Němec a slivovici má hrozně rád. Když tu petku od Magnésie s nápisem “slivovice” uviděl, bez rozmyšlení prohodil něco ve smyslu, že rád ochutná, ale že je dost pravděpodobný, že po dnešním večeru nic nezbyde. A bylo to skutečně tak. A dalo by se říct, že se s tím při vstupu do restaurace naprosto počítalo. U baru se nás nakonec sešlo kolem deseti a každej poctivě ochutnával. Po chvíli se ale rozrazily dveře a Wolfie přinesl další tři půllitrovky. Jednu ostravskou, jednu brocenskou (od Michala) a jednu od Jelínka, kterou kamarád Tim (neboli Standa Jablonský) s radostí nazývá “tourist shit”. Došlo teda k regulérní ochutnávce a hodnocení jednotlivejch vzorků. Takový trochu slivovicobraní po kanadsku. Všichni se shodli na jednom vzorku jako nejlepším a šéf to okomentoval slovama: “Michalova slivovice byla doposud nejlepší, jakou jsem kdy v životě pil, ale ta vaše prostě nemá chybu. Vyřiď, prosimtě, tátovi, že je génius!” Jelínek teda následně letěl zpátky do kouta a pil se už jen ten zbytek dobrejch vzorků. Ještě před tím, než vyschl i ten zbytek naší vítězný (mimochodem vzorek z roku 2017), tak Wolfie přišel s dalším nápadem, kterej se jmenoval Chilly Willy. Nikomu neřekl, o co se jedná, ale každej se mohl dobrovolně přihlásit, že tuhle “disciplínu” podstoupí. Až na jednoho souhlasili všichni a Wolfie hned na to ukázal, co nás čeká. Brčkem potáhl kapku vodky, tu potom pustil na dno panáka, jež byl otočenej dnem vzhůru, a onu kapku šňupl nosem. To samý udělal i druhou nosní dírkou a se skleněnejma očima a se smíchem se otřásl. S podobnym výrazem to následně udělali i ostatní a výzva byla splněna. To však stále nebyl konec. Tentokrát jsem vyzval já Wolfieho na kloktání panáka slivovice a aniž by věděl, co ho čeká, souhlasil. Bez problému to po mojí ukázce provedl a vyhecoval i sousedícího Michala, ať to taky zkusí. Michal normálně s každou slivovicí trochu bojuje a zapíjí ji vodou, ale tentokrát už hodina pokročila a nebál se ani kloktání. Bohužel pro něj, to byla poslední věc, kterou si ten večer pamatoval. Jo, i takhle může skončit to naše klasický “jdeme na jedno.”

Co dodat? Kanada je divoká, surová a rozlehlá. A výrazně odlišná od Novýho Zélandu. Každej, kdo měl možnost podívat se do obou zemí, ti řekne, ať se nikdy nesnažíš je porovnávat. Zéland je na pohled krásnej a příroda je jak malovaná, ale medvěda, bizona či losa tam prostě nepotkáš. A proto je klika bejt jeden z těch šťastlivců, který zažijou oboje. Když to dobře půjde, tak sem za pár tejdnů můžeš nakouknout a třeba se tu objeví pokračování kanadskýho a tou dobou asi zatraceně studenýho dobrodružství.

Doporučený místa k navštívení: Calgary – Pizza Bob’s Classic Pie, Alpine Meadows Resort, Hallamore Lake, Dutch Lake, Baldy Mountain, Spahats Creek Falls, Moul Falls, Helmcken Falls