Winter is coming

Známa věta z populárního seriálu Game of Thrones v posledních tejdnejch ožívá. A není to tím, že by vyšly nový díly poslední série, ale tím, že začíná přituhovat. Nedá se to moc srovnávat se zimou v Čechách, nicméně teploty k ránu občas klesaj i k nule a hory se pomalu začínaj schovávat pod sněhem. Přes den je to veselejší, protože slunce má pořád ohromnou sílu a stačí když na chvilku vykoukne a můžeš sundávat přebytečnou mikinu. Pokud ale prší nebo fouká vítr, není to už nic příjemnýho. Deště je tady poslední dobou požehnaně a klidně bychom ho vyměnili se suchem na Skalce a v jejím okolí.

Práce zatím je, i když prší, ale hodin postupně ubejvá. Ještě necelej měsíc zpátky se nám podařilo zvládnout zhruba 63 hodin za tejden, teď už se to však průměrně pohybuje okolo 50 hodin. Když prší, nebetonuje se, a tím pádem není tolik práce. A když zas pro změnu sprchne až po betonování, čeká nás občas tak trochu návštěva „bazénu“. To znamená, že musíš obout holinky a vyrazit na lov. Na vzpěrách musíš povolit klíny, který jsou ponořený ve vodě a místama i schovaný pod hlínou, takže nezbejvá nic jinýho, než sundat rukavici a potykat si s ledovou vodou. V ten moment není špatný si představovat, že se válíš někde na Kanárech na pláži. Naštěstí ale pořád převažuje práce na suchu, takže se to dá jednou za čas přežít. Uvidíme, s čím letošní zima přijde. Sníh byl v Christchurch naposled před sedmi rokama a možná je už čas, aby sem zase zavítal. Ať je nějaká sranda. Místní totiž i třeba při deseti stupních nad nulou říkaj, jak je hrozná zima. Dokonce se mě jednou kolega ptal, jestli u nás máme taky tak chladno. Odpověď s únorovejma patnácti stupněma pod nulou ho dost překvapila. To ale neznamená, že tady takový mrazy nejsou. Přece jen nejvyšší hora Mount Cook je vysoká 3724 metrů nad mořem a nejen na ní, ale i v okolních horách, jsou zimní podmínky, o kterejch si můžem nechat zdát.

Ve městě většinou jen prší a déšť si teď často jako naschvál vybírá víkendy. Dokonce se trefil i do prodlouženýho červnovýho víkendu, kdy královna Alžbeta slavila narozeniny a lidi tím pádem měli svátek. Jelikož propršely celý tři dny, tak toho ve fotkách moc nenajdeš. A s blížící se zimou to asi bohužel nebude o nic lepší. Všechno špatný je ale k něčemu dobrý a mít čas pro sebe taky není na škodu. To se prostě takhle cestou z práce stavíš v obchoďáku, koupíš si čtečku knih a začneš po večerech číst. A protože chceš sejmout dvě mouchy jednou ranou, čteš jenom anglicky psaný knížky. A když už seš na tom Zélandu, tak rovnou trilogii Pána Prstenů. K tomu si každej večer přidáš pár lekcí angličtiny a zjistíš, že toho volnýho času je nakonec málo. Chladnější počasí tě navíc motivuje k tomu, aby sis na něj pokusil(a) zvyknout. Začal jsem teda ještě praktikovat Wim Hofovu metodu dejchání a otužování. Nemá smysl se v tom nějak víc šťourat. Pokud o tom chceš vědět víc, tak tady na webu koukni do sekce Fitness. A třeba to i jentak z hecu zkus. Je to super. Já se po dvou tejdnech sprchuju už jen studenou vodou a i přes to, že to není zrovna dvakrát příjemný, tak pocit je po tom skvělej. A po zadržování dechu jakbysmet. Kdybys to chtěl(a) zkusit, pusť si k tomu dejchání třeba tuhle melodii.

Teď na konci června to bude rok, co jsme se s kamarádem Konďou vsadili, že se rok nebudem stříhat. V sázce byl sud piva, kterej jsme, jak asi víš, zdárně zdolali na rozlučce před mym odjezdem. Vzdal jsem to po necelym půl roce a trestem nakonec nebylo jen těch padesát litrů piva, ale i návštěva místního kadeřnictví. Schválně si zkus tipnout, kolik stojí jedno stříhání v běžnym kadeřnictví v obchoďáku. Deset dolarů? Dvacet? Nene, je to rovnejch třicet! Což je v přepočtu zhruba 450Kč. Za půl hodinový stříhání jen nůžkama. U nás by za to byl minimálně účes Cristiana Ronalda. Samozřejmě tu cenu nejde takhle přepočtem srovnávat, ale i tak je to zajímavý. Když už padla zmínka o Ronaldovi, nikdo z lidí, okolo kterejch se v práci pohybujem, ani netušil, že se hraje nějaký finále Ligy Mistrů. O finále Stanley Cupu ani nemluvě. Tady asi jedou prostě jen v rugby a cricketu. Podle pár lidí ale nejde soudit zbytek země. Co se týče NHL, tak časovej posun je rozhodně výhodou. Na NHL se můžeš dívat klidně v neděli u oběda. Horší to bude s mistrovstvím světa ve fotbale, který se bude konat v Rusku. Semifinále bude sice v neděli v 6 ráno, což je pohoda, ale finále v pondělí ve 3 ráno. A to už je trošku pešek.

Po třech měsících se dá říct, že se moje angličtina pomalejma krůčkama zlepšuje, ale pořád to není ono, a ještě asi dlouho nebude. Poslech je celkem v klidu, ale to mluvení, to je často bída. Samo od sebe to samozřejmě nepůjde, takže se tomu snažím jít trochu naproti. Vlastní slovník různejch slov a frází už obsahuje přes 200 záznamů a s každou další přečtenou stránkou anglický knihy jich několik přibejvá. V práci si tak nějak vystačíš s omezenou slovní zásobou a pochytáváš spíš takový ty slangový věci, takže tam to ke zlepšení moc nevede. Pro představu, jak takovej novozélandskej slang vypadá, se můžeš podívat na video nad tímhle odstavcem. Případně pak na porovnání Anglie versus Zéland. Pokud angličtině moc nehovíš, tak si to ale snad ani nepouštěj. Jednoduše se dá říct, že hodně slov má víc významů – klidně i pozitivních a zároveň negativních – a nesetkáš se s nima v žádný jiný zemi na světě. My Češi si zas vytváříme svůj vlastní slang tvořenej perfektní českou angličtinou. Například kolega si spletl slovo „nips“, neboli štípačky, se slovem nipples, neboli bradavky. Dovedeš si asi představit, jakej výbuch smíchu následoval, když přišel za Duncanem a řekl mu, že chce jeho bradavky. Další perlička přišla v době kolem poledne, kdy jsme netrpělivě vyhlíželi oběd a kdy jsme zjistili, že nemáme dostatek materiálu. Kolega pro něj teda musel zajet na firmu, zatímco ostatní se mohli jít najíst. Jemu se to pochopitelně nelíbilo a když protestoval, jeden ze stavařů se ho ptal, proč mu to tak vadí. On mu jen odsekl s tím, že už má hroznej hlad. A řekl to neúmyslně česko-anglicky a stylově: „I am hungry, vole!“

Duncan zas pro změnu pochytil pár českejch slovíček. Čechů měl ve firmě na starosti už přes dvacet, takže se měl pořád od koho učit. Když se jednou snažil dlátem odsekat a zároveň vypáčit kus bednění, praskla mu při tom rukojeť a on skoro čistou češtinou naštvaně řekl: “Piče!” Nějak podobně jsme s klukama nadávali, když jsme jednoho krasnýho úterý dostali za úkol zateplit podlahu v jednom již postavenym a obydlenym domě. Nebyl to navíc ledajakej dům – patřil ve firmě skoro nejvyššímu. Koupili jsme teda několik balíků skelný vaty, vzali si roušky, brejle a svítilny a vyrazili na místo činu. Tam na nás čekala asi půl metru široká díra do podlahy, kterou vidíš na fotce, a pod ní cca 150 metrů čtverečnejch temnýho prostoru. Slovo prostor je teď možná lehce zavádějící, protože v některejch místech se pod trámama neproplazil ani ten nejhubenější z nás. A v nejvyšším místě se dalo v leže otočit na bok. Tři jsme teda vlezli dolů a jeden podával z vrchu skelnou vatu. Ta se umisťovala na “strop” mezi trámy a když to nešlo dát s nataženejma rukama jakoby z boku, museli jsme si lehnout přímo pod to a vatu nad sebou domáčknout. V tu chvíli byly k ničemu jak brejle, tak i rouška. Brejle se navíc pořád mlžily, takže jsme je nakonec vůbec nepoužívali. Aby to temný místo pod podlahou, který bylo navíc plný pavouků, nebylo tak skličující, dali jsme si dolů rádio a poslouchali hudbu. Díky tomu nebylo těch pět hodin dole až tak zoufalejch. I když vlastně jo.. bylo! Ale máme za to slíbený nějaký piva, takže houby zle..

PS: Hudba na staveništích zakázaná (až na výjimky) není a jedna parta stavařů toho využívá na plno. Ve fotkách si všimni dodávky s vozejkem, kde je nastálo umístěnej jeden velkej reprák. Když jim pak něco vezeme, není potřeba koukat po číslech popisnejch, ale stačí z okýnka poslouchat, odkud hraje ta hlasitá hudba.

Doporučený místa k navštívení: Mansfield Avenue (Christchurch) – pod podlahou