Krajina se zelená, stromy pomalu kvetou a na kolo sedá vrstva prachu. Jaro s občasnym náznakem léta přichází, sezóna končí a tím i začíná další kapitola tohohle dobrodružství. Telata si vesele běhaj po pastvinách, a i když je to jen pár dní, co jsem na farmě skončil, už teď mi ty malý (ale sakra rychle rostoucí) stvoření chyběj.

Posledních pár tejdnů se náplň práce změnila a už nešlo o to naučit telata pít, ale udržet je zticha, resp. postarat se o to, aby neměly hlad. Na konci předchozího videa máš možnost vidět porovnání před krmením a po krmení a asi chápeš, proč jsme dělali všechno pro to, aby fakt neměly hlad. Když jich je třeba 300 kolem tebe, je to neskutečnej virvál. Vtipný na tom je, že když k nim vlezeš do výběhu, všichni se na tebe nahrnou a na pár vteřin je najednou ticho – než si uvědoměj, že z tebe mlíko neteče. Všechny telata ve výbězích jsou zvyklý na náš malej „milko-truck“, se kterym rozvážíme mlíko do jednotlivejch „milk-barů“, a vždycky když ho spatřej, tak okamžitě pelášej k bráně. Po otevření dveří u auta se můžeš trochu pobavit a nahlas zakřičet: „Má tady někdo hlad?“ A odpovědí se ti dostane tolik, že neslyšíš vlastního slova. Před samotnym krmením jsou tyhle prckové hubený, div jim nejsou vidět žebra, ale jakmile se dostanou ke zdroji mlíka, tak sajou a sajou a sajou. Říká se, že zvíře ví, kdy má dost, ale tady to zjevně moc neplatí. Všechny pijou tak dlouho, dokud se do nich ještě něco vejde, a postupně na nich můžeš vidět, jak se zvětšujou a kulatěj. Po pár minutách jsou nafouklý jak balón, začnou se celý třást a malym úkrokem vzad odstoupěj od baru. V tu chvíli na nich vidíš, jak si v duchu říkaj: „Tak tohle jsem asi přehnal(a).“ Když se takhle naperou všichni, nastane moment, kterýmu jsme začali říkat „library silence“, resp. ticho jako v knihovně. Nikdo nevydá ani hlásku a jen občas uslyšíš takový malý kejchnutí. To se dokonce povedlo nahrát na video a najdeš ho přesně v čase 3min 45s. Samozřejmě čím jsou telata starší, tím omezenější přísun mlíka maj, takže už jim pak nezbejvá nic jinýho, než se po mléčný snídani dorazit čerstvou trávou a dalším krmením. No a svojí radost pak dávaj najevo běháním v kruzích. To je vidět na tomhle videu z mobilu. Sice mizerně, ale pro představu to stačí. A když už je řeč o kruzích, možná sis už říkal(a), co na pastvinách dělaj ty velký konstrukce na kolech. Jsou to “pivoty”, který sloužej k zavlažování pastvin. Pomalu se točej okolo centrálního bodu a zavlažujou půdu. Je jich tady všude spousta a z toho důvodu je místní oblast celá postavená v kruzích. U nás sice máme kruhy v obilí, ale tady zašli trochu dál. Kouknout se na to můžeš na letecký mapě.

S přicházejícím jarem sílí i slunce a už během dopoledne se musíme mazat opalovacím krémem. Jestli si někdy slyšel(a), že nad Zélandem je slabší ozónová vrstva než kdekoliv jinde na světě, tak je to fakt pravda. Peče to neskutečně. Tady ve vnitrozemí je to navíc silnější, jelikož oceán je poměrně daleko na to, aby to ochladil. Jeden z místních zaměstnanců říkal, že dva roky zpátky tady v létě měli 42 stupňů. To je těžko představitelný vzhledem k tomu, že už teď ve 20 stupních jsme občas hledali místa, kde se před sluncem schovat. Krém je tady na farmě (podobně jako v práci v Christchurch) zdarma. Pár dnů před koncem sezóny nám firma navíc zaplatila jídlo v místní restauraci. Vydali jsme se tam na nedělní oběd a většina z nás si samozřejmě vybrala ty nejdražší jídla, který si už pravděpodobně nikdo nikdy nedá. Ceny se pohybovaly od 20 do 35 dolarů (tzn. nejdražší jídlo bylo kolem pětistovky) a od toho bys asi čekal(a) něco echt. Echt byla nakonec ale jen ta cena. Jídlo samotný bylo jak z levnější restaurace v Čechách, ne-li jak z fastfoodu. No aspoň je o důvod víc vařit si sám a zbytečně neutrácet.

I když každej z nás už plánoval, jak naloží s dalšíma dnama, vedoucí Helen mě poprosila, jestli bych nezůstal o tejden dýl. Potřebovala si totiž poprvé za ty 2 měsíce (!) vzít den volna. Nakonec si dala pauzu rovnou na 3 dny a odletěla za dcerou do Wanaky. To znamenalo jediný – vzít si na starost krmení zhruba 1500 telat. Jak takovej den v práci probíhal? Jednoduše by se dalo říct, že za volantem. Ráno skočíš do svýho auta s automatickou převodovkou, v práci přesedneš do auta s manuálem a převezeš milk-bary k pastvinám. Pak sedneš do milko-trucku, kterej má sice manuál, ale pořadí rychlostí má přeházený. Místo jedničky je zpátečka, místo dvojky jednička, apod. Po tom, co nakrmíš pár set hladovců, sedneš na John Deera, kde zas pro změnu řadíš ABCD s mezirychlostma 1234 a dojedeš do dojírny pro novou zásobu mlíka. Pak už jen naložíš několik pytlů se žrádlem a slámou a na čtyřkolce vyrazíš na další štaci. Odpoledne si dáš ještě kolečko u přístřešků na východě, kde se musí přejíždět se starym traktorem značky Ford, kterýho si měl(a) možnost vidět na videu i na fotkách. No a u něj? Tam je to řazení zas úplně jinak. Geoff jednou říkal: „Používej jen tyhle tři rychlosti. Zbytek totiž nefunguje nebo si už ani sám nepamatuju jak.“ Po vystřídání všech těhle strojů se ti večer při návratu domů může lehce stát, že si místo spojky, která v Estimě prostě není, šlápneš na brzdu. Ale mimo to to byla fakt zábava. Jednou jsem musel s vozejkem přejet na sousední farmu a při výjezdu na hlavní cestu se proti blížilo policejní auto. Byl už podvečer a nejenže na vozejku nefungovaly světla, ale neměl jsem u sebe ani řidičák, ani zapnutý bezpečnostní pásy. Na farmě jsme je kvůli neustálýmu nasedání a vysedání totiž moc nepoužívali. Ve chvíli, kdy se k tobě to policejní auto blíží, tak nějak v hlavě počítáš, kolikrátže vůbec porušuješ zákon. A jen se modlíš, aby tě nezastavili. Tohle auto dokonce odbočovalo k nám na farmu, takže jsme se míjeli asi půl metru vedle sebe. Policajt koukal na mě, já na něj a zároveň jsem se při tom usmíval a mezi zubama jsem cedil slova: „Pokračuj, tyvole, pokračuj..!“ On naštěstí ten úsměv opětoval a fakt pokračoval v klidu dál.

Práce na farmě byla sice náročná a hodinově faakt dlouhá, ale když tě to baví a kolektiv je skvělej, není co řešit. Zkušenosti jsou to navíc k nezaplacení. Teď už je čas sbírat spíš zážitky než zkušenosti a vyrazit na cestu. A hlavně oprášit kolo, který netknutě stálo tři měsíce v koutě. Několik vyhlášenejch cyklo stezek se nachází na serveru jižního ostrova, takže tam směřovaly první kroky. Cestou by byl hřích nestrávit jeden den ve městě Kaikoura, kde je možnost pozorovat tuleně. Dálnice od Christchurch do Kaikoury byla před pár lety kompletně zničená silným zemětřesením a na dlouhou dobu byla uzavřená. Teď už je sice průjezdná, ale na každym druhym kilometru jsou kvůli stavebním pracím buď semafory nebo lidi s plácačkou (a ne zrovna kvůli mouchám jako ve Třech veteránech). V Kaikouře je krásnej výhled na oceán a na hory zároveň a těch pár tuleňů se tady taky ukázalo. Na cedulích je dokonce výstraha, ať si dáváš u břehu pozor, protože tuleni jsou zvyklý vylízt z vody a ulehnout někde v zeleni. To se i potvrdilo, když se jeden z nich válel metr od pěší stezky. Ve chvíli, kdy někdo procházel kolem něj, jentak zvednul hlavu, prohlídl si ho od hlavy až k patě a zas ulehl ke spánku. Město je obklopený útesama a když se vydáš na cestu kolem nich, můžeš z dálky vidět stovky dalších tuleňů. A k tomu ještě tisíce racků nebo jinýho ptactva. Koneckonců, všechno najdeš v galerii. Nemá smysl popisovat den po dni, protože to by nejenže přestalo bavit tebe, ale zároveň i mě. Pokusím se vždycky zmínit nějaký zajímavosti a celkově spíš jen zážitky. Zbytek, co se do textu nevešel, najdeš případně na mapě v hlavním menu. K zážitkům patří třeba vejšlap na Mount Vernon u Blenheimu. Tahle šílená trasa nahoru dolů byla obklopená krávama, který během odpoledne místní farmář posílal zpět do ohrady. Na korbě auta měl uvázaný čtyři hafany, který mu s tím vším pomáhali. Když vyjížděl na nejvyšší kopec, přibrzdil a říkal, ať se vzadu chytnu, že mě vytáhne. S poděkováním jsem odmítl a sledoval jsem, co se bude dít dál. Na kopci jednoho ze psů vypustil a sám se vracel dolů. Pesan postupně takovou hadí smyčkou všechny krávy naháněl a ty pak poslušně pochodovaly po cestě dolů. Nebo teda spíš běžely jak o život. Každopádně pěkně vycvičený ty psy měl.

Když si teď představíš, že sedíš na pláži, sleduješ východ slunce a posloucháš šumění oceánu, tak přesně v takovejch podmínkách v zálivu Robin Hood Bay vznikal tenhle článek. Ne všechno je ale ideální a vzhledem k tomu, že je de facto pořád jen půlka března, tak je u toho furt slušná kosa. Ten klid a žádnej mobilní signál to ale maximálně vynahrazuje. Cesta do tohohle zálivu vede podél břehu po prašnej cestě s náročnym profilem převýšení. Auto se tu škrábe nahoru sotva dvaceti kilometrovou rychlostí a když v ten moment míjíš značku s omezenou rychlostí na maximálně 50km v hodině, nemůžeš jinak, než se tomu smát. Estima by totiž v životě těch padesát nedala! Zálivů a různejch poloostrovů je tady spousta, takže o tom třeba až někdy příště. Cílem dosavadní cesty byl Picton a cyklo stezky kolem něj. V parku Victoria Domain můžeš jet podél břehu krásnym singltrekem a periferně pozorovat projíždějící lodě a trajekty. A když k tomu přičteš to, že většina turistů se ještě neprobudila ze zimního spánku, připadáš si jako v ráji. Tečkou za tímhle dnem bylo jedno náhodný setkání na parkovišti před trajektem. Maj tam zdarma wifi, tak jsem tam zajel nahrát pár fotek na blog. To tak dorazíš na místo, pomalu vybaluješ věci a najednou vidíš ob jedno auto stát další Estimu. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale když se podíváš blíž, vidíš kamaráda z Čech, Lepšu. Zhruba dva tejdny zpátky jsme se domlouvali, že se někde na jižním ostrově sejdem, ale nakonec jsme se na ničem nedomluvili. A jak je vidět, domlouvat jsme se vůbec nemuseli, protože to náhoda zařídila za nás.

To je prozatím vše. Níže najdeš takovej stručnej souhrn cesty po Zélandu, kterej bude od teď viset i u mapy v hlavním menu. V galerii si pak všimni fotky s červenym traktorem – vypadá to, jako by vepředu stál starej model a v pozadí novej model. A k fotkám z Culverdenu – s Helen jsme byli navštívit “Koblihu”, která nás opět radostně přivítala a odháněla všechny ostatní krávy, aby nás měla jen pro sebe. I takovej mazel může kráva bejt. No a jedna z dalších fotek je samozřejmě s Josefínou. Tím nejhezčím teletem, který jsme tady měli.

PS: Pokud si někdy přemejšlel(a) nad vyrobením originální poštovní schránky, nemusíš přemejšlet dál. V Kaikouře to u jednoho domku už vymysleli a vytvořili schránku ve tvaru pivního sudu. Viz galerie Kaikoura.

Doporučený místa k navštívení: Cathedral Gully, Kaikoura Peninsula Walkway, Mount Vernon Traverse Track, Whites Bay Track, Picton – Victoria Domain

 


 


 


 

Práázdniny!

8 komentářů u „Práázdniny!

  • 23.9.2018 (19:13)
    Trvalý odkaz

    Ahoj, za péči jsi dostal i telecí pusu, přestože na společný fotce máš jako jediný čistý prac. oděv, tak jak si to mám vysvětlit 🙂 ? Dále jsi utratil docela slušnou sumičku doláčů, ale to je asi podobné jako s altánem a pak opravdu pěkná modrá mořská voda. JInak opět skvěle napsané, tak ať se daří plnit plán.

    Reagovat
    • 24.9.2018 (10:59)
      Trvalý odkaz

      Ahoj, dobrej postřeh 🙂 . Podle fotky to vypadá, že jen půlka lidí něco dělala 😀 . Já s kolegyní jsme se starali o bejky vedle v přístřešku a němci končili a přišli se rozloučit. Proto jsme se všichni sešli takhle zvláštně. Dolary se točej, ale je to hlavně z toho důvodu, že je tady všechno dražší. Víc si člověk vydělá, ale zároveň i víc utratí. Ten oceán je jinak úžasnej. V kombinaci s těma kopcema okolo to nemá chybu. Moc díky, snad to počasí nebude moc komplikovat. Teď zrovna prší..

      Reagovat
  • 23.9.2018 (21:41)
    Trvalý odkaz

    Ahój, tak po pořádné dřině přichází nádherná odměna. Už zase lítáš po kopcích. Ty tuleni – krásný zážitek. Úžasné jsou i ty zasněžené hory, to by mě lákalo. No a to setkání s oholeným Lepšou muselo být fakt velké překvápko. Super, že jste se potkali. Vždyť on brzo poletí, ale domů to prý nebude. Moc pozdravů Danča

    Reagovat
    • 24.9.2018 (11:18)
      Trvalý odkaz

      Ahój Danuško, odměna je to parádní, to máš recht. Jen je to taky dřina.. když se chceš někam podívat, vždycky je to do hroznýho kopce 🙂 . Ale už je to taková ta dobrovolná dřina, která ti vždycky udělá radost. Hory jsou tu fakt kousek od oceánu.. moc by se ti tu líbilo. Jojo, bylo fajn se potkat.. a třeba to ještě nebylo naposled :). Díky za pozdravy, posílám je taky i tobě, k vám domů a do Luže 😉

      Reagovat
  • 28.9.2018 (19:37)
    Trvalý odkaz

    Zdar, no konečně si dal víc fotek z farmy, je to kouzelný…. A ještě ta scenérie v pozadí, úžasný. Sud v podobě poštovní schránky je teda originální 🙂 Takže pokračuj dál v tripu, konkrétně: „Pokračuj, tyvole, pokračuj..!“ :)))))))))))))))))

    Reagovat
    • 29.9.2018 (10:16)
      Trvalý odkaz

      Nazdár, jak by řekl vožralej Donutil: “Prosim vás, pokračujte v jízdě..” 😀 . Ty zasněžený kopce v dálce neměly chybu. Každej den jsme na ně vydrželi koukat.. práce nepráce 😀 . S tím sudem nejsou jediný.. dnes jsem viděl další ve městě Takaka. A přitom pijou pivo z lahví, troubové :))

      Reagovat
  • 6.10.2018 (13:18)
    Trvalý odkaz

    Telátka vypadají hodně spokojeně a jak plyšáci. Nejvíc se mi líbí White bay, to musela být skvělá projížďka lesem. Všechny fotky nádherný, text nádhernej :). Děkuji

    Reagovat
    • 7.10.2018 (6:50)
      Trvalý odkaz

      Telátka spokojený samozřejmě byly.. dokud zas nedostaly hlad :)). Byla to trochu vostřejší projížďka lesem, ale rozhodně lepší než to jít celý pěšky. Už tak jsem šel pěšky půlku 😀 Taky díky!

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.