Občas se říká, že Kanada nezná jaro ani podzim a počasí se během pár tejdnů dokáže změnit natolik, že tě donutí sundat kraťasy a vytáhnout rovnou zimní oblečení. Přechod z letošního deštivýho léta byl v Blue River přece jen poměrně pozvolnej, ale sníh a trvalej mráz přišly už v polovině října a koncem listopadu se teploty často pohybovaly i kolem minus 20 stupňů. O něčem takovym si u nás v Čechách můžeme nechat zdát, nicméně ne každej by si takovou zimu asi přál.

V čem dalším kromě počasí se Kanada (nebo přesněji Britská Kolumbie) liší? Odlišností a zvláštností se najde několik a některý z nich určitě stojí za to zmínit. Na cestách se na první pohled moc nemění – s autem se můžeš držet na pravý straně silnice a když vidíš stopku, tak prostě zastavíš. Když ale tu stopku vidíš na každý druhý křižovatce, přestane tě to po chvíli bavit. Značka „dej přednost v jízdě“ se tu moc nepoužívá a například v Blue River je hodně křižovatek obsazenejch stopkou ze všech směrů. Když do takový křižovatky přijedeš jako první, tak můžeš (samozřejmě po zastavení na stopce) pokračovat tebou vybranym směrem, pokud ale někdo dorazil na křižovatku o vteřinu dřív než ty, má přednost on. Další auta by měly následovat podle pořadí, v jakym do křižovatky dorazily. Pokud nevíš nebo ztratíš přehled, platí jednoduše přednost zprava. Zní to složitě a divně, ale funguje to. Donutí to lidi víc zastavovat a hlavně jezdit pomalejc. V praxi to ale víceméně funguje tak, že když je malej provoz, tak se ti zastavovat na stopce moc nechce. U nás ti stopka aspoň říká, že je rozumnější zastavit, abys dobře viděl(a) celou situaci v křižovatce, tady to ale po chvíli trochu ztrácí na „vážnosti“. Pruhy na cestách jsou jinak bílý i žlutý, přičemž ty bílý rozdělujou víc pruhů jednoho směru, zatímco žlutý rozdělujou dva proti sobě vedoucí směry. Ve vesnicích platí tradičně padesátka, mimo vesnice pak 80km/h a na dálnicích 100km/h. Značky omezující rychlost jsou poměrně malý a navíc bílo-černý a pokud si to vyloženě nehlídáš, daj se krásně přehlídnout. Na cestách je vidět hodně klasickejch žluto-černejch školních autobusů, který možná znáš z americkejch filmů, a spousta tahačů převážejících dřevo. Hodně aut nemá zadní oranžový blinkry, jak jsme zvyklý u nás. Místo nich blikaj zadní brzdový světla. Dost zásadním rozdílem je taky to, že se pro údržbu silnic v zimě nepoužívá sůl, ale pouze písek nebo jemnej štěrk. Při extrémních mrazech a hromadě sněhu se pak doba jízdy po dálnici může protáhnout klidně na několikanásobek.

Když chceš kdekoliv v cizině řídit, stačí si ještě doma požádat o mezinárodní řidičák a máš na rok vystaráno. Kanada si ale vytvořila svoje vlastní pravidla a není to tak jednoduchý. Pokud máš pracovní víza (tzn. i třeba právě working holiday), tak ti mezinárodní řidičák platí jen na 3 měsíce, během kterejch si musíš zažádat o místní licenci. Jelikož Česká republika nemá s Kanadou žádnou dohodu, která by zajistila prostě jen výměnu řidičáku kus za kus, tak tě pak čeká znalostní test a taky jízdy. Když tohle splníš, dostaneš konečně místní licenci. I to však má svůj háček. Nenávratně jim totiž musíš odevzdat svůj českej řidičák. Proč to lidem ještě víc nezkomplikovat, že? Celkově cokoliv, co je spojený s úřadama, trvá věčnost a je hrozně složitý. Lidi snažící se o dlouhodobější víza, případně o trvalý bydliště, by mohli vyprávět. Nejenže je všechno zbytečně složitý, ale taky celkem drahý. I třeba jen pojištění na auto je šílená pálka. Na Zélandu stálo pojištění auta zhruba 1500Kč na rok, zatímco v Kanadě to vychází na víc než 3000Kč měsíčně! Na částku 1500Kč měsíčně se dostaneš v případě získání místního řidičáku s oficiálně doloženou historií řidiče z předchozího bydliště, nicméně i tak je to šílenost. Telefonní tarify jsou podobně drahý jako v Čechách, avšak pokud nemáš neomezenej tarif, tak musíš myslet i na to, že platíš nejen za odchozí hovory, ale i za příchozí. Všechny ceny tarifů, potravin a prakticky čehokoliv jinýho (bez rozdílu jestli kupuješ přes internet nebo v kamennym obchodě) jsou uváděný bez daně. Konečná cena tě pak při placení může občas trochu zaskočit. Taková koupě dvaceti Budvarů tě vyjde na 60 dolarů (1050 Kč), z čehož je zhruba 10 dolarů samotná daň. Další zvláštností je používání měrnejch jednotek. Pro délku se používaj milimetry i palce, pro váhu libry i kilogramy a pro teplotu stupně Celsia i Fahrenheita. Každej to asi používá dle libosti a je to dobrej guláš. Tak třeba rozměry šindelů jsou na balíku uvedený v milimetrech, ale svinovací metry ukazujou délku v palcích. Jak u blbejch. Aby toho nebylo málo, tak všechno je uváděný ve dvou jazycích – v angličtině a ve francouzštině. Podle místních je to hlavně kvůli tomu, že si to vymohla provincie Quebec, kde se mluví jen francouzsky a kde se lidi dokonce snažej odtrhnout od Kanady a získat nezávislost. Pro některý lidi to je samozřejmě velká výhoda, jelikož mluvěj plynule oba jazykama, nicméně zas tolik jich není. Zbytek umí druhym jazykem asi tak jako starší generace v Čechách anglicky. Tohle krátký shrnutí dosavadních zkušeností s Kanadou se dá popsat krásně jednou větou, kterou prohlásil kanadskej spolubydlící Anthony a ke který ostatní Kanaďani souhlasně a se smíchem přikyvovali: „Kanada je jako sexy holka ze střední – krásná, ale blbá.“

S příchodem zimy muselo dojít i na změnu resortu. Alpine Meadows Resort, kterej si měl(a) možnost vidět v předchozím článku, v říjnu zavírá, a tak jsem se přestěhoval o 130km dál do městečka Blue River do resortu Mike Wiegele Heli Skiing. Mike Wiegele je nyní už 81 letej Rakušan, kterej se před padesáti rokama rozhodl rozjet lyžování v zemi nikoho s tehdy naprosto nepředstavitelnou přepravou lyžařů v helikoptérách. Letos je teda padesátý výročí a klade se na to velkej důraz. Sám pan Wiegele nás na setkání všech zaměstnanců pozdravil a u příležitosti toho jsme se i s ním podívali na světovou premiéru dokumentu Call Me Crazy popisujícího jeho život a vznik resortu. Pokud máš zájem se na tenhle dokument taky podívat, pak po 9.prosinci 2019 navštiv stránku www.wiegele.com/CallMeCrazy. V rámci poznávání resortu proběhla týmová soutěž, kde bylo za úkol se co nejoriginálněji vyfotit u jednotlivejch oddělení. Náš tým se rozhodl postupně vytvořit nápis MWIEGELE50 s odkazem právě na 50.výročí. Nápad to nakonec by vítěznej a dostali jsme díky tomu poukaz na nákup věcí v místním obchodě se sportovním oblečením. Resort je podobně jako v Alpine Meadows plnej nádhernejch srubů a k tomu navíc jsou tu administrativní budovy, obchod a půjčovna všemožnýho zimního vybavení, restaurace a další. Zaměstnanců je tu odhadem 200, což zahrnuje i nejdůležitější osoby tohohle byznysu – průvodce. Na nich stojí veškerá zábava a bezpečí hostů ve chvílí, kdy všechny vysadí někde v horách vrtulník. V posledních dvou listopadovejch tejdnech těsně před začátkem sezóny všichni průvodci denně trénovali a opakovali si záchranný, lavinový a další kurzy. Jednou se nám ve vysílačkách ozval kód 2, což znamenalo žádost o pomoc v krizový situaci. Celý naše úklidový oddělení se proto přesunulo do budovy průvodců a čekalo na povely vedoucího. Ten dostal od průvodců na horách přes vysílačku informace, že dolů postupně posílaj několik raněnejch a potřebujou čtyři lidi na pomoc s jejich přenášením z vrtulníku na kliniku. Čtyři jsme tam teda zůstali a až když všechno po skoro třech hodinách skončilo, tak jsme si uvědomili, jaký jsme měli štěstí, že jsme právě my mohli bejt všeho toho součástí. Jednalo se sice o simulaci pádu laviny, kdy na nosítkách posílali dolů figuríny, nicméně během cvičení se jediná žena ve skupině průvodců zranila vymknutím kolena a nakonec jsme neplánovaně pomáhali přenášet i ji. Aby to bylo cvičení se vším všudy, tak v resortu taky neplánovaně vypadl na necelou půlhodinu proud a muselo dojít na vytažení a zprovoznění generátoru, pomocí kterýho mohla případně bejt napájená alespoň klinika. Když byly tyhle komplikace vyřešený, tak vrtulníkama dorazili další jakoby raněný. Jako lehce raněný už nesloužily figuríny, ale jen malý zařízení s popisem říkajícím jméno osoby a vážnost a typ zranění. Po tom, co jsme v kleče metr od poslední helikoptéry počkali na její odlet a pomohli s odnesením lyží a veškerý výbavy, jsme se ještě mohli zúčastnit hromadný schůze pro vyhodnocení celýho cvičení. Byl to parádní zážitek vidět, jak všechno probíhá a funguje. Teď už jen zbejvá doufat, že se nám podaří jednou do toho vrtulníku sednout a zalyžovat si v prašanu.

Moje práce v resortu začala na pozici údržbáře a hlavním úkolem byl úklid veřejnejch prostorů jako recepce, kanceláří nebo budovy průvodců. Je nutný si přiznat, že tu práci utírání podlahy a mytí záchodů jsem po prvních dvou dnech nenáviděl, a proto jsem poprosil o přesun na jinou pozici oficiálně zvanou jako houseman. Česky by se dalo říct, že je to takovej poskok nebo pohůnek pro všechno. Tahle pozice se po dvou tejdnejch naštěstí uvolnila a mojí žádosti bylo vyhověno. Úkolem nás pohůnků je zásobování srubů, doplňování dříví, pomoc s praním a převozem prádla, vyzvedávání pošty, stěhování nábytku, apod. Všude po Blue River je rozmístěný ubytování pro zaměstnance (ať už v pokojích bejvalejch motelů nebo přímo v rodinnejch domech) a díky tomu máme tohle městečko proježděný křížem krážem mnohokrát. Žije zde ani ne 300 obyvatel, nicméně najdeš tady poštu, malej krámek i školu. Pošta sice nerozváží do jednotlivejch baráků, ale nechat poslat si sem můžeš cokoliv a stačí si to jen osobně vyzvednout. Krámek s potravinama a alkoholem je tady všeobecně známej jako muzeum jídla (food museum), což samo o sobě říká, abys tam nehledal(a) čerstvou zeleninu ani ovoce a aby sis dával(a) pozor na datum spotřeby u každý potraviny. Proto je lepší mít tohle muzeum jen jako záložní variantu a spíš si jednou za čas zajet na nákup do sto kilometrů vzdálenýho města Clearwater. Do místní školy chodí jen něco kolem deseti dětí na první stupeň, přičemž druhej stupeň je pak až v Clearwater a možná ještě ve Valemountu. Když už je řeč o Valemountu, tak na prvním videu i ve fotkách najdeš záběry ze dvou různejch míst nacházejících se právě nedaleko od tohohle města. Jsou to místa, který jsou pro Háňu prakticky druhym domovem, a já díky tomu měl možnost tam chvíli taky strávit. Ten klid a nedotčená příroda ti úplně dává zapomenout na veškerou civilizaci okolo. V Blue River je to přece jen trochu jinak, jelikož žiješ v obležení sousedů a de facto každej zná každýho. Mix národností je tu docela zajímavej a jako už tradičně tady najdeš dost Němců, nicméně dalo by se říct, že takovejch 90% obyvatel jsou všechno Kanaďani. O to zajímavější a lepší je to v práci, kde je ti čeština úplně k ničemu. Podobně je tomu i „doma“, kde sdílíme dům s Němcem jménem Udo a již zmíněnym Kanaďanem Anthonym. Zajímavý je i složení potravin v naší lednici. Udo je vegetarián a já naopak víceméně masožravec, takže tam najděš hlavně zeleninu, ovoce a maso. A pak český, německý a holandský pivo a v neposlední řadě i Jelínkovu slivovici, která se díky kamarádce, která ji přivezla z Čech, chladí na Vánoce a na Silvestra. Letos se situace oproti loňsku trochu obrátí. Na Zélandu jsme slavili novej rok jako první, teď ho budem slavit skoro jako poslední. Svoje výhody bejt o 9 hodin pozadu oproti střední Evropě to ale přece jenom má. Téměř každej den, když přijdeš z práce, si můžeš pustit televizi a koukat živě na zápasy NHL. No neber to.

Ve videích níže uvidíš kromě již popsanejch záběrů ještě spálenou topinku u Grizzly Hut kousek od Clearwater, pár kroků k autu v Blue River a sjezdovky v resortu Marmot Basin v Jasperu. Ze sjezdovek úmyslně chybí jeden krátkej úsek, kde odhadem tak osmiletej kluk spadl na zem při čekání na lanovku a když se rozhlížel kolem sebe, tak si všiml kamery na mojí hlavě. Hned jak vstal, tak se zeptal: „Budeš to video nahrávat na net? Pokud jo, mohl bys prosím vystřihnout tu část, kde jsem spadnul?“ Odsouhlasil jsem mu to a se smíchem jsme pokračovali dál k lanovce. Tak, a to je pro teď vše. Pokud se letos už neuvidíme nebo neuslyšíme, tak ti přeju hezkej advent, pohodový Vánoce a další skvělej novej rok!

Doporučený místa k navštívení: Grizzly Hut u Clearwater, Valemount a okolí, ski resort Marmot Basin

Z léta do zimy

6 komentářů u „Z léta do zimy

  • 5.12.2019 (6:40)
    Trvalý odkaz

    No nazdar sefe,
    mate to tam pekny, jako vzdycky. Jen si me vyvedl z omylu, ze Kanada neni byrokratickej stat. Kdysi na vejsce jsme meli jednoho cechokanadana z Halifaxu a ten nam rikal, jak je tam na uradech vsechno rychly a jednoduchy proti Cecham.

    Platit i za prichozi hovor, cloveka potesi, ze nemame nejhorsi mobilni operatory na svete :). Ale jen o fous!!

    V tom domku na fotce 095053 Hana bydli? Takhle uprostred lesa sama se zvirectvem?

    Mej se krasne a zatim cauves
    Otas

    Reagovat
    • 6.12.2019 (5:27)
      Trvalý odkaz

      Zdaar,
      těžko říct, jak rychlý a jednoduchý je to na úřadech pro Kanaďany (nebo cizince s občanstvím), ale i místní často nadávaj. Otázkou je jestli nadávaj jen z principu nebo jestli to fakt stojí za pytla.

      Mezi operátorama zatím jednoznačně vedou ty na Zélandu.. tam to bylo za babku. Ale přece jen je trochu pozitivní, že doma nejsme nejhorší 😀

      Nn, ten domek je jen pro hosty.. taková Dobřanská chajda, jen v trochu lepším stavu :). Háňa bydlela a starala se o farmu na 093452, když byli majitelé na dovolený. Jinak většinou bydlí o kousek jinde u jedný rodiny, kde to ale je taky de facto uprostřed lesa se zvířectvem 🙂

      Díky, pozdravuj doma a ať se ti vede!
      Zatím.

      Reagovat
  • 5.12.2019 (13:35)
    Trvalý odkaz

    Ahoj,
    jedině asi ti psi jsou na celým světě stejný, je radost je pozorovat, jak si bezstarosně hrají. No a ti “lyžaři” taky docela dobrý 🙂 . A všiml jsem si, že láhev s Jelínkovou byla prázdná, tak to asi není jediná 🙂 . Jinak moc pěkný fotky, tak ať to v podobným duchu frčí i dál.

    Reagovat
    • 6.12.2019 (5:38)
      Trvalý odkaz

      Ahoj,
      jojo, psi jsou úžasný.. a obzvlášť když napadne čerstvej sníh, tak jsou jak utržený ze řetězu. Třeba se i Berta brzo dočká 🙂 Z flašky se zatím vypařila jen zhruba třetina.. na fotce je vidět skoro ještě plná. S tak vzácnym materiálem (i když ne domácím) se přece jen musí šetřit. Díky, doma ať vám to taky všechno klape.

      Reagovat
  • 6.12.2019 (16:16)
    Trvalý odkaz

    Nazdáááár, zdravíme párkaře… teda pardón, pohunka pro všechno! 🙂 Konečně jsem se dočkal a něco si napsal a že toho není málo. Dobrá práce! 🙂 V tom rezortu, co teď seš, jsou teda nějaký Češi…. Myslel jsem si, že seš tam sám, co by Čech. 🙂 Nádherná příroda, pěkný fotky!! Docela jsem čuměl, že si po tý zasněžení cestě jel docela rychle, až sem si říkal, kdy to zalomíš 🙂 Ale minimálně na lyžích si to zalomil 🙂 Tak užívej, dál!!!

    Reagovat
    • 8.12.2019 (4:16)
      Trvalý odkaz

      Tyvole nazdáár, vždyť víš jak – telefon až do maštale! 😀 Čechů je tu celkem 6 (z toho je nás rovnejch 5 z předešlýho resortu), ale všichni dělaj v jinejch odděleních, takže se potkáváme minimálně. Na tej zasněženej cestě řídil zrovna jeden z nich, já dělal jen navigátora s kamerou.. každopádně jednou jsme do příkopu lehce zapluli a naštěstí z něj zase rychle vypluli 😀 Jinak moc díky bratře. Užívej i ty, chtělo by to zas jednou zajít na Bulika.. 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.