Takhle by to dál nešlo.. dolary z účtu ubejvaj, takže je čas ukončit skoro třítejdenní dovolenou a začít něco dělat. Od multikulti večeře už uběhlo několik dní a hledání práce i stálýho ubytování probíhalo prakticky každej den od rána do večera. Žádný vejletování, dokud nebudeš mít zdroj příjmů a střechu nad hlavou. Plán zněl jasně. Ale dodržet se ho podařilo tak na půl..

Česká stopa je tady v Christchurch poměrná výrazná. Na krajany můžeš narazit prakticky kdekoliv a i když jsem se jim osobně snažil ze začátku vyhejbat, tak nakonec díky nim mám kde bydlet i pracovat. Přes (ne)mocnej nástroj zvanej facebook jsem poptal bydlení a během pár minut tam přistála odpověď s kontaktem na jednoho krajana Míru, kterej tu žije už přes 12 let. Z ubytování nakonec kvůli vyšší ceně sešlo, ale slovo dalo slovo a další kontakt, tentokrát pracovní, byl na světě. Uplynuly další dva dny a první část plánu byla splněna – nastoupil jsem do stavební firmy, která dělá základy budov. Naše parta občas vypomáhá stavařům při budování základů, ale většinou je naším úkolem rozebrat bednění, vše očistit a uklidit k dalšímu použití. Práce je to fyzicky náročná, ale celkem dobře placená. Občas se nevyhneme i házení lopatou, a proto jsme se tak nějak sami nazvali jako „český lopaty na Zélandu“.

Čechy můžeš potkat i úplnou náhodou v krámě nebo i při hledání ubytování na webovejch portálech. To si tak projíždíš stránky s aktuální nabídkou spolubydlení, napíšeš email nebo zprávu na kontaktní osobu a čekáš, jestli ta nabídka už náhodou není pasé. Občas se může stát, že ti pak na anglickou otázku přijde česká odpověď. Sice to rozesměje, ale tím to tak končí. Takový nabídky nemá smysl přijímat, protože tudy cesta k pořádnýmu naučení angličtiny prostě nevede. Při poměrně náročnejch kritériích (bydlet s místníma, cenově pod 150 dolarů tejdně a v okruhu 30 minut pěšky do práce) přece jen těch možností není tolik a čas do poslední noci u místních Indů se krátil. Nakonec to dopadlo záchranou od krajana Míry, kterej byl ochotnej mě na pár nocí za zlomek ceny ubytovat. Původně jsme se domluvili na dvě noci, ale jelikož je domluva novýho bydlení komplikovaná, tak už se to táhne skoro tejden. Je možný, že když teď čteš tenhle článek, tak už jsem někde „doma“. Anebo taky ne..

Plán – neplán, přišel víkend a s ním krásný letní počasí. No nevyužij toho. Už když přijedeš sem do města, tak tě budou od samýho začátku lákat místní kopce Port Hills, který nejde odnikud přehlídnout. Takže přesně tam moje kroky směřovaly. Kopce to nejsou bůhvíjak vysoký. Mount Pleasant má jen 499 metrů nad mořem, ale výhledy jsou z něho teda úžasný. Po hřebeni se dá projít buď podél břehu zpět do Christchurch nebo sejít na druhou stranu do přístavního městečka Lyttelton. Baráky tady jsou vyřádkovaný v kopcích a podle jejich vzhledu to vypadá, že se nejedná zrovna o chudou oblast. Blízko u přístaviště je i hospoda zvaná „Wunderbar“, která už podle názvu láká k navštívení. Z přístavu je pak možnost dostat se přívozem na druhej břeh, odkud můžeš jít po červený turistický trase směrem k nejvyššímu kopci týhle části ostrova – Mount Herbert s výškou 919 metrů. Tohle místo je další na řadě, takže o něm třeba někdy příště. Turistický značení je jinak docela slušný. Jednotlivý trasy jsou poctivě značený barevnejma kolíkama a rozcestníkama a ztratit se aspoň na těhle místech nedá. A kdyby náhodou, tak vždycky pomůže česká aplikace mapy.cz, kde jsou turistický mapy snad celýho světa. S Heverem nám pomáhala už v Itálii a Švýcarsku a ani na Zélandu se s ní fakt neztratíš.

Pátrání po českejch pivech je stále neúspěšný, a když to už vypadalo nadějně, tak zdání těžce klamalo. V obchoďáku Pak’nSave na tebe z regálu kouká litrová plechovka piva s krásnym českym nápisem „Žatecký gus“. Na první pohled je to jednoznačně českej výrobek, ale když se podíváš dozadu na etiketu, najdeš tam informaci o výrobě v Rusku. To už samo o sobě tak krásný není, takže jsem neriskoval a radši si koupil něco jinýho. Tohle pivo se údajně prodává i u nás, takže pokud chceš, schválně ho ochutnej. Stát se může tak maximálně to, že se posereš. Aby pan a paní domácí (Imran a Gazala) mohli ochutnat aspoň něco českýho, nabídl jsem jim domácí slivovici. Oni ji nejdřív odmítli s tím, že jim náboženství nedovoluje pít alkohol, ale pak přece jen uznali, že ochutnat neznamená vypít. I když štamgasti z Čerty nejsou žerty by asi nesouhlasili. V pátek večer mě Imran pozval na společnou večeři, který se kromě čtyř Indů zúčastnil i jeden Anglán (Foxy), a ochutnávání mohlo začít. Nejdřív přišla na řadu večeře v podobě kuřecích stehýnek, rýže, grilovaný zeleniny a dalších příloh. Na stole byly připravený jen příbory pro nás dva Evropany a Imran řekl, ať je klidně použijeme, ale že oni budou jíst tak, jak jsou z domova zvyklý – tzn. rukama. Při pohledu na tu hromadu rýže jsme se na sebe s Foxym podívali a s napětím čekali, jak to bude probíhat. Z mísy si Indové nabrali rýži naběračkou, ale na talíři už si ji pěkně prstama smíchali s omáčkou a začali to po špetkách jíst. Je to možná trochu nepředstavitelný, ale rozhodně to vypadalo, že si to jídlo maximálně užívaj. Dokonce to snědli rychlejc než my s příborem. Když jsme se s tou náloží všichni poprali, tak přišla na řadu ochutnávka. Nalil jsem toho opravdu tak málo, že by to u nás snad i děti mohly vypít, ale v tomhle případě přišel zádrhel už při čichání ke skleničce. Foxy už podle vůně odhadl, že po tom těžko bude moc řídit, takže se ochutnávky zřekl, a holky to radši přenechaly svejm manželům. Imran a Tabassum se do toho teda pustili a jentak lehce si srkli. Tabassum v tu chvíli vykulil oči a nikdo z nás nevěděl, co se s ním děje. Po chvíli začal vykašlávat a běžel to zapít vodou. Imran když to viděl, tak si radši jen smočil rty a zbytek nechal. Tabassum se i přes hroznou první zkušenost nevzdal a zkusil ten zbytek dopít. Výsledek byl ale snad ještě horší než poprvé. Normálně bys řekl(a), že člověk s tmavší pletí nemůže zblednout, ale Tabassum fakt zbledl. Chudák se s náma po zbytek večera už ani moc nebavil. Asi z toho plyne ponaučení – když dáváš celoživotnímu abstinentovi ochutnat alkohol, začni nejdřív s nějakou šťávou a ne s 51% domácí slivovicí.

Při prvním setkání s Foxym bylo skvělý slyšet zas po dlouhej době normální anglickou angličtinu. Jak jsem si ze začátku poměrně chválil to, že ten přízvuk není až tak odlišnej od Anglie nebo Ameriky, tak to byla předčasná radost. Mladším lidem je ještě jakžtakž rozumět, ale když se bavíš s někým starším, tak seš rád(a), že chytáš každý pátý slovo. Při nástupu do práce jsem z toho měl pocit pořád dobrej, protože v kanceláři mluvili všichni docela zřetelně, ale tvrdej náraz přišel při poznání vedoucího Duncana. Tomu je odhadem tak pětačtyřicet a žije tady samozřejmě celej život. První dny jsem mu rozuměl tak maximálně „Hey Joseph“ a zbytek splynul v jeden velkej maglajz. Nejenže jsem neznal slova jako páčidlo, bednění, vzpěry a podobně, ale nerozuměl jsem mu ani základní věci, kdy se třeba ptal, jakej byl víkend. Kluci hnedka říkali: „Z toho si nic nedělej, jemu tady nerozumí nikdo.“ Postupem času se to zlepšuje, ale jednomu nebo dvěma opakováním se Duncan stejně skoro nikdy nevyhne. A když jo, tak ti nezbejvá nic jinýho, než si domyslet, co po tobě vůbec chce. Na téma přízvuku místních došlo samozřejmě i s Foxym, kterej se sem z Anglie od hranic se Skotskem přestěhoval zhruba před pěti rokama. Když jsem mu řekl, že místním vůbec nerozumím, on na to se smíchem odpověděl: „Já taky ne!“ Tím to teda rozsekl. Celkově s tímhle chlápkem byla sranda, ale jen do chvíle, kdy řekl, že fandí Liverpoolu. To se naše názory lehce rozešly. Sám ale uznal, že fotbal v Anglii není co dřív a že radši sleduje kriket. A rozhodně tady není jedinej.

Imran, Tabassum a Foxy jsou spoluhráči z jednoho místního kriketovýho týmu a během sezóny maj každej víkend zápas. V neděli jsem se na ně byl podívat a musím přiznat, že to bylo poprvý, co jsem tenhle sport viděl ať už na živo nebo v televizi. Poprvý a naposled. Ze začátku ti to může přijít zajímavý, ale když se z celkem 22 hráčů v poli pohne za půl hodiny sotva půlka, říkáš si, že je tady něco špatně. Uběhla jedna taková půl hodina, druhá, třetí, čtvrtá, pátá.. a zápas skončil zhruba po pěti hodinách hraní! Neuvěřitelný. Některý borci to fakt uměli a dalo se na to koukat, ale stejně.. jak to může bejt po rugby druhej nejoblíbenější sport na Zélandu, to nechápeš. Dokonce se tady ale hraje i hokej a místní česká komunita má založenej hokejovej tým. U škol je vidět i dost fotbalovejch hřišť a v ulicích nemálo cyklistů. Takže sportem to tu (zdá se) docela žije. Ale i tak je vidět hodně ne zrovna hubenejch lidí. Pravděpodobně je to z jednoho prostýho důvodu: protože se mají! Životní úroveň tady je asi trochu vyšší, protože lidi si můžou dovolit koupit krabičku cigaret za 40 dolarů, což je v přepočtu 600 Kč (!). Pivo tady spíš pijou doma, protože lahváče nebo plechovky vyjdou zhruba jen třikrát dráž než u nás, ale v hospodě nebo baru po tobě chtěj za jedno točený i třeba 10 dolarů (150 Kč).

Když už byla řeč o Indech, pak je vhodný poznamenat, že tady maj taky poměrně početnou komunitu. Většina z nich přišla za prací, díky který se jim podařilo získat buď pracovní nebo už i rezidentní víza. Často dělaj v obchoďácích nebo jako řidiči autobusu. S jednim takovym řidičem jsem měl tu čest cestou k Port Hills. Na zastávkách tady autobusy zastavujou jen, když na ně zamáváš nebo případně už jako pasažér zmáčkneš „stop“ tlačítko, který je umístěný u každý sedačky v autobusu. Takže když chceš vystoupit, musíš tohle tlačítko zmáčknout a řidič by ti měl zastavit. Úmyslně píšu „by měl“, protože se to ne vždycky povede. Zrovna v tomhle případě řidič poslouchal nějakou indickou muziku a ostatním věcem nevěnoval příliš velkou pozornost. Pokud znáš seriál How I Met Your Mother, pak si jako tohohle řidiče představ taxikáře Ranjita. Když nezastavil na první zastávce, paní od zadních dveří na něj zavolala, že chce vystupovat. On si v tu chvíli uvědomil svojí chybu, zastavil, otevřel dveře a omluvil se hlasitým „I am sooorryyy!“ Díky jeho intonaci to vyznělo fakt vtipně. Netrvalo to ani další dvě zastávky a opět zapomněl zastavit. A znova se ozvalo „I am sooorryyy!“ Na dalších zastávkách si už dával pozor, ale stejně ještě jednu chybu udělal, když se mu podařilo minout mojí zastávku. Myslíš, že mi to v tu chvíli vadilo? To si piš, že ne, protože jsem se těšil na jeho další „I am soorryyy!“

Doporučený místa k navštívení: Christchurch Gondola, Christchurch 360 Trail, Lyttelton
 

Zpátky do práce

13 komentářů u „Zpátky do práce

  • 17.3.2018 (6:50)
    Trvalý odkaz

    Ty ovečky někdo pase nebo jsou ve volné přírodě taky volné 🙂 ? jinak je na co koukat, pěkný.

    Reagovat
    • 17.3.2018 (6:53)
      Trvalý odkaz

      Všechno bylo oplocený, takže se o ně asi někdo stará 🙂

      Reagovat
    • 17.3.2018 (7:30)
      Trvalý odkaz

      Nefotil jsem je, aby nekazily záběr:). U turistickejch stezek maj vždycky branku nebo takový schůdka na přelezení plotu.

      Reagovat
  • 17.3.2018 (17:03)
    Trvalý odkaz

    To je něco pro Tebe,ta příroda,vypadá to tam moc pěkně.A s to angličtinou,to je taky zajímavý,no všechno to je jiný,proto to rádi čteme,hned to ukážu dědovi,budeme se těšit na další,ahojky.

    Reagovat
    • 18.3.2018 (1:54)
      Trvalý odkaz

      Normálně i Tim říkal, že to je hrůza, když slyšel, jak tady mluvěj :)). Ale jde jen o zvyk. Ahoj na Dělnice.

      Reagovat
  • 19.3.2018 (1:17)
    Trvalý odkaz

    Keep going Pepo, the Force is strong in You. Standa.

    Great posts, super pictures brother 🙂

    Reagovat
    • 19.3.2018 (8:32)
      Trvalý odkaz

      Thank you, Standa. I might need some english lessons from you, but otherwise everything is going fine! 🙂

      Reagovat
  • 19.3.2018 (9:10)
    Trvalý odkaz

    Jel sis tam zlepšit anglinu a vrátíš se znalostí zélandštiny. Třeba se ti v evropě bude nekdy hodit 😁 … Jinak přeju dobrý sváteční den.

    Reagovat
    • 19.3.2018 (9:27)
      Trvalý odkaz

      Jo viď, třeba si pak budem moct pokecat s Miřenkou :D. Díky, Davide 😉

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.