Doba ledová

Po krátký odbočce k sousedům zpátky do zajetejch kolejí na Zélandu. Letadlo přistálo v Christchurch téměř přesně po roce od doby, kdy tahle celá cesta za poznáním začala, a pocit to byl vskutku zvláštní. Popsat by se dal asi jako návrat domů. Samozřejmě vždycky platí a platit bude, že domovem je Skalka, ale tomu pocitu, kdy se vracíš do tobě dobře známýho prostředí, se prostě ubránit nedá. O to víc, když ti celník při kontrole batohu a pasu řekne: „Vítej zpět.“

První věcí, co vždycky po návratu do Christchurch musíš udělat, je to, že zajedeš do jednoho konkrétního obchoďáku blízko centru města a koupíš si pakl dvanácti Budvarů. Nikde jinde ho totiž neseženeš. Při místních cenách, kdy mimo jiný docela reálně hrozí, že se z tebe stane abstinent, jsem si tenhle pakl koupil s vyhlídkou, že vydrží aspoň měsíc. Nakonec to ne tak úplně vyšlo. Vydržel totiž jen dva dny. V plánu byla krátká návštěva u filipínský rodiny, se kterou jsem vloni tři měsíce bydlel, a ta se trochu protáhla. Jak je u Filipínců zvykem, při jakýkoliv sešlosti dělaj hostinu. A to doslova. Jídla je vždycky tolik, že by se z toho nacpalo dvakrát tolik lidí, a pokud na stole zrovna neleží pečený prase, který je mimochodem takovou jejich klasikou, najdeš tam spoustu jinejch pochutin. Mezitím co Marlon griloval maso, Claudia popisovala, jakej je rozdíl mezi filipínskou a novozélandskou pohostinností. Když tě pozve na večeři Novozélanďan, měl(a) by sis přinýst svoje jídlo. Když tě pozve Filipínec, tak s sebou brát nic nemusíš a zároveň můžeš přijít s celym svym nepozvanym příbuzenstvem. U nich je prostě pohostinnost tradicí. Nebylo teda vyhnutí a po výborný večeři a pár pivech už ani nebylo cesty zpět. Z auta jsme vzali i onen pakl Budvarů a do půlnoci se o něj postarali. Kluci Lance a Dion nám během večera ukazovali, jak se za posledních pár měsíců naučili řešit Rubikovu kostku a my společně s Marlonem, jejich tetou a novym spolubydlícím jen nevěřícně kroutili hlavou. Kostku o velikosti 2x2x2 zvládli složit do 10 vteřin a klasickou kostku 3x3x3 do 30 vteřin. Rychlost, jakou hejbali rukama, byla neskutečná. S Marlonem nám to nedalo a vyhecovali jsme se k tomu to taky zkusit. Po náročnym boji jsme každej zhruba za 15 minut vyřešili jednu stranu. Při naší radosti pak Dion jen po letmym pohledu na kostky oznámil, že to máme stejně špatně a zbytek stran by v tomhle stavu vyřešit nešel. Tím tak naše snaha pro jistotu na dobro skončila. Po tom všem pohoštění přinesla Claudia navíc ještě dvě flašky vína s tím, ať je vezmu domů jako dárek našim. Co dodat, tahle rodinka je fakt úžasná.

Po trochu delším úvodu do tohohle článku přichází na řadu vysvětlit to hlavní – proč je název „Doba ledová“. Možná jsi před pár měsícema postřehl(a) fotky a videa od ledovce Franze Josefa, kdy všechny záběry byly pořízený z dálky a bez možnosti dotknout se toho kusu ledu. Když se nacházíš tak blízko, táhne tě to ještě blíž a máš chuť se po tom ledovci projít. Věčná nepřízeň počasí na západním pobřeží, kde prší víc než 200 dní v roce, zapříčinila několik odkladů jednoho plánovanýho výletu. Tím byl tzv. Heli Hike, neboli vejšlap helikoptérou. Ledovců je na Zélandu mnoho a z těch největších můžeš vybírat mezi třema – Franz Josef, Tasman a Fox. Na poslednim jmenovanym je možnost kromě klasickýho zhruba tříhodinovýho vejšlapu zkusit i celodenní, kterej je nazvanej Extreme Fox. A ten je naprosto parádní! Proletíš se helikoptérou nad Mount Cookem, vyzkoušíš si lezení, slaňovaní nebo jen „obyčejný“ chození po ledovci a badání v jeho tajnejch jeskyních a propastích. Vede tě při tom jeden sherpa a další kryje záda celý skupině jako poslední člen zástupu. Výhodou tohohle celodenního vejšlapu je to, že je dražší a fyzicky náročnější a tím pádem o něj není takovej zájem jako o ty kratší. Skupiny jsou maximálně v šesti včetně dvou průvodců. Přesně v tomhle počtu vyrazila i naše skupina – anglický novomanželé na novozélandskejch líbánkách, Holanďanka Izzy a dva průvodci, který se dle svejch slov narodili na sněhu. Vedoucí skupiny pochází z Nepálu a jeho pomocník z Aljašky. Já jsem byl mimochodem údajně prvním Čechem, kterýho na Extreme Fox měli.

Hodně lidí má problém si zapamatovat jména druhejch a stejně tak to bylo i v případě našeho sherpy. Pokud přeje počasí, tak provádí po ledovci pětkrát tejdně a není se teda co divit, že si místo jmen volí jednodušší způsoby. Novomanželům říkal jednoduše „líbánky“ a dalším dvěma prostě – holandská holka a českej kluk. Celkově s ním byla sranda a celej den vyprávěl historky z ledovců. Dělá to tady už 15 let a zažil toho hodně. V poledne nás zhruba v půlce cesty od provizorního heliportu na spodní části ledovce zastavil na oběd, a my jsme si tak vychutnali jídlo přímo na sněhu s výhledem do údolí. Během zbytku dne jsme vylezli do značný vejšky a pak se vydali nelehkou cestou zpět. Počasí vyšlo neskutečně – obloha byla jak vymetená. Největší trefa to byla pro novomanžele, který si tenhle Heli Hike objednali půl roku předem. Sherpa popisoval situace, kdy se jim během výstupu zkazilo počasí natolik, že pro ně nemohla přiletět helikoptéra, a oni tak s celou skupinou turistů museli přenocovat na ledovci. Vyprávěl třeba o jednom Číňanovi, kterej během večeře pořád koukal dolů do deštivejch mračen a sherpa se ho ptal, jestli nechce čaj nebo něco dalšího k jídlu. Číňan se na něj zoufale podíval a řekl mu, že chce jenom helikoptéru. Takovýhle přenocování není holt pro každýho.

Extreme Fox vyjde v přepočtu na něco málo přes deset tisíc korun, což je sakra hodně, ale všichni jsme se shodli na tom, že to za ty peníze stálo. Důvod vysoký ceny u všech těhle heli výletů je právě přesun helikoptérou. A to i přes to, že trvá jen pár minut. Každopádně byl to zážitek na celej život a Bůh ví, jak dlouho tady ty ledovce vůbec ještě budou. Děkuju tímto našim, který mi na to k narozeninám přispěli. Na Zélandu jsou navíc ledovce (jako snad jen v dalších dvou zemích na světě) hned vedle deštnýho pralesa, což je unikát sám o sobě. Po dokončení tohohle celodenního vejšlapu jsme jinak všichni ještě dostali tričko jako dárek, že jsme to ve zdraví přežili. S Izzy jsme pak mířili podobnym směrem a sešli jsme se v jednom z kempů po cestě. V něm bylo docela dost lidí, ale všichni byli k večeru zalezlý ve stanech nebo autech a byli potichu. Klidnou idylku kempu jsme kazili debatou o nesmrtelnosti chrousta jen my dva a důvod byl prostej – ty dvě flašky vína vydržely stejně jako zmiňovanej Budvar jen dva dny. Teď je asi ten správnej okamžik se našim i omluvit. Víno bohužel do Čech nedorazí.

Z předchozích řádků vyplývá jediný – nekupuj alkohol do zásoby, protože stejně nikdy nevydrží! Další kroky od ledovce Fox teda druhej den směřovaly s bolestí hlavy zpátky na opačnou stranu Alp. Přejezd přes hory vede přes národní park Arthur’s Pass, kterej je úžasnej už jen při jízdě autem. Cesta vede údolím obklopenym kopcema různejch vejšek a tvarů a čím víc se blížíš východní části hor, tím víc je všechno vyprahlejší. Barevná kombinace jehličnatejch lesů, zlatavejch planin a tmavě modrejch jezer je pak bezkonkurenční. V tomhle průsmyku je jako doma silnej vítr a pro vaření venku na plynovym vařiči to není úplně ideální místo. Kdyby sis chtěl(a) dát k večeři pivo, tak než by se ti jídlo uvařilo, byl(a) bys dost pravděpodobně na mol. A pokud ti zásoba piva a vína ještě před tím vyschne, pak to chce minimálně pevný nervy. V oblasti východní části Alp se dál nachází ještě několik turisticky ne tolik navštěvovanejch míst a na záběry z nich se můžeš podívat v galeriích pod textem. Jsou to zároveň jedny z posledních snímků z jižního ostrova. Zvláštní pozornost si zaslouží kopec Mount Sunday a jeho přilehlý okolí. Pár kilometrů od tohohle kopce jsou jezera Clearwater a Camp, přičemž to druhý už svym názvem napovídá, že by se u něj mohlo dát kempovat. Nejenže u něj můžeš přenocovat (a to dokonce zadarmo), ale prostoru je kolem tolik, že si připadáš, jako by to bylo celý jen pro tebe. V noci a k ránu je tam takovej klid, jakej se ti málokdy a málokde poštěstí zažít. Umístění prakticky uprostřed ostrova, bez signálu a daleko od civilizace nahrává i minimálnímu světelnýmu znečištění a ta zářivá hvězdná obloha je téměř až k neuvěření. Tohle je místo, odkud by se ti jentak nechtělo odjíždět. Mezi fotkama můžeš i jeden pokus o vyfocení noční oblohy najít. A při troše hledání najdeš třeba i souhvězdí Jižního kříže, který je na vlajce Novýho Zélandu i Austrálie.

Doporučený místa k navštívení: Fox Glacier – Extreme Fox, Craigieburn Forest Park, Helicopter Hill, Avalanche Peak, Devils Punchbowl Waterfall, Mount Sunday, Ryton Track