Kanadská divočina

Zima je už jen vzpomínkou a s blížícím se létem se svět kvůli pandemii pořád točí jen tak na půl. Jak se ale říká – všechno špatný je k něčemu dobrý – a v týhle době koronavirový to v jistym smyslu platí dvojnásob. Příroda si nemohla přát nic lepšího než zastavení letů a tím pádem i uzemnění turismu, a když seš v době izolace na správným místě, může se ti nabídnout nevšední a zároveň dechberoucí pohled.

Kanadská vláda začala v polovině března s programem finanční podpory lidí, který přišli kvůli covidu o práci, a s předčasným koncem sezóny v Blue River nastal čas hledání dalšího útočiště. V tomhle směru se stalo snad to nejlepší, co mohlo. Návrat do letního resortu Alpine Meadows, kde celej kanadskej příběh začal, byl plnej otazníků, ale nejistota byla rozprášená hned na začátku. Ubytování uprostřed lesů za pár hodin práce tejdně byla nabídka, kterou nešlo odmítnout. Celkem je nás v resortu jen pět a našim úkolem je prakticky jen údržba zeleně a zajištění průchodnosti stezek v blízkým okolí. Pro veřejnost je zatím zavřeno a pořád není jistý, jestli se letos vůbec bude moct otevřít. Touhle dobou se tu normálně pohybuje téměř stovka lidí a liduprázdno v letošní neobyčejný sezóně nenahrává nikomu jinýmu než samotný přírodě.

Nevšední zážitky začaly počátkem května náhodným potkáváním srnek přímo mezi srubama a pokračovaly každodenním pozorováním medvědů a jejich mláďat. Aktuálně si resort oblíbilo minimálně osm medvědů – jedna máma s dvěma dvou až tří ročníma černo/hnědejma medvíďatama, další máma s letos narozenejma černejma mláďatama a pak dva dospělý a mohutný samci, který se tu dle šéfa Wolfieho pohybujou už několik let. Jeden z nich je „Limpy“, jež dostal přezdívku díky svýmu pajdavýmu pohybu, a druhej z nich je jednoduše „big boy“, kterýho uvidíš (stejně jako všechny ostatní krom Limpyho) ve videu. Pár úžasnejch momentů se bohužel natočit nepovedlo, protože ne vždycky u sebe máš foťák nebo kameru, nicméně v paměti zůstanou dlouho. Medvíďata jsou dost hravý, blbnou spolu a lezou vysoko do stromů. Chvílema i váháš, jestli na těch větvích nepozoruješ opice místo těch malinkejch medvědů. Obzvlášť když jsou schopný dělat gymnastický kousky jako přítah na větvi jednou “rukou” nebo prostě jentak viset hlavou dolů a houpat se, jak se jim zlíbí. Z turistickýho střediska se tak letos stala taková trochu safari a díky tomu máš prakticky pokaždý, když se jdeš projít, možnost pozorovat hned několik těchhle chlupatejch stvoření najednou. Někdy je to střetnutí klidný a z dálky, ale občas tě nějakej ten méďa překvapí přecházením přes cestu jen pár metrů od tebe. Matky s mláďatama jsou opatrnější a držej si odstup, ale pokud seš v klidu a v dostatečný vzdálenosti, tak je můžeš nerušeně i desítky minut pozorovat. Stačí ale maličkost, jako otočení směru větru, a jakmile tě máma zavětří, tak všichni berou roha a utíkaj do lesa. Big boy je zdá se na lidi už dost zvyklej a když kolem něho procházíš ve vzdálenosti třeba dvaceti metrů, tak si tě nezaujatě prohlíží a v klidu pokračuje v pastvě. Anebo se taky občas postaví do pozoru a dá ti najevo, ať táhneš. Když se vyloženě hloupě neplížíš lesem nebo křovím, kde je můžeš překvapit a vylekat, tak ti od nich prakticky nic nehrozí. Nicméně nepříjemně a nečekaně na ně můžeš narazit i mimo les na otevřenym prostoru.

V půlce května jsme s Fabienne a jejíma psama vyrazili do mechem pokrytejch lesů blízko Blue River a psi puštěný na volno měli dost práce s urputným čmucháním okolo stezek, kde na každym kroku cejtili nějakou zvěř. Podle velkejch stop ve zbytkách sněhu to vypadalo na losa, avšak po medvědech nebylo ani památky. Když jsme se dostali na otevřenej zhruba padesát metrů širokej prostor mezi lesama, kde vede elektrický vedení, naše šmajdání lesem a sněhem skončilo. Cesta vedla pod drátama a vlnila se ze strany na stranu a nahoru dolů. V jednom místě se zvedala do mírnýho kopce, na kterej se s drobnym předstihem vydal jako první Odin. Netrvalo to ani pár vteřin a Odin pelášil s vocasem mezi nohama zpátky naším směrem. V ten moment ti hlavou proběhne tak maximálně “a sakra” a hned na to jen pár metrů za Odinem vidíš vstříc tobě běžet medvědici. Jakmile se Odin přiblížil k nám, tak nabral sebevědomí, otočil se a začal štěkat. Nahla se ke štěkotu okamžitě přidala a my jen stáli a čekali, co se bude dít. Naše početní a hlavně hlasitá převaha to nakonec ustála, medvědice se kousek od nás zastavila a s pocitem úspěšnýho odvrácení nebezpečí se vrátila zpátky ke svejm mladejm, který na ní čekali za kopcem. Po týhle epizodě jsme nechtěli po druhý pokoušet štěstí a radši jsme medvědí rodinku obešli jinou cestou.

Probuzení medvědů ze zimního spánku údajně hlásej místní žáby, který když začnou kvákat, tak je téměř jistý, že brzo nějakýho toho medvěda potkáš. Díky tomu jednou došlo na téma „žáby“ při společný večeři s Wolfiem. Ten nám vyprávěl o jednom psovi, kterej si oblíbil místní ropuchy. Jednou se mu náhodně povedlo jednu takovou ropuchu olíznout, což mělo za následek vytvoření pěny v tlamě a dočasný vypovězení služby všech jeho nohou. Jeho majitel si nejdřív myslel, že se pes něčím otrávil, což nebylo tak daleko od pravdy, ale sám pes to vnímal trochu jinak. Po týhle první zkušenosti totiž začal ropuchy pravidelně vyhledávat a s nadšením je olizoval. Vždycky mu to přivodilo blaženej pocit, kdy ležel na boku nebo na zádech a pěna mu šla z tlamy. Možná to pro něj byl takovej pocit, jako když lehce přebereš (po dvacátym panáku) na velikonoční koledě. Chudáka pak museli uvázat, aby se zbavil závislosti a dal těm ropuchám pokoj. Tady se nabízí říct, že z to možná plyne nějaký ponaučení, ale radši to nebudem dál rozebírat.

Poslední perličkou na závěr budiž zajímavost z ptačí říše. V okolí resortu se pohybuje hodně jeřábků kanadských a i když je velmi malá pravděpodobnost, že bys je zahlídl(a) na vlastní oči, tak minimálně slyšet je můžeš prakticky pořád. Není to zpěv, není to řev, je to jejich bubnování křídlama, jímž lákaj družku do svýho teritoria. Představ si, že někdo startuje čtyřkolku nebo nějakou jinou mašinu, jen s tím rozdílem, že je to možná trochu pomalejší a většinou hluboko v lesích. Jak takový „startování mašiny“ (s nadsázkou) zní, se můžeš podívat tady na videu.

Tak, a to je vše. Z tohohle článku si těžko odneseš nějakou inspiraci pro navštívení konkrétních míst, ale tenhle život v harmonii s medvědama prostě stál za to zmínit. A vzhledem k tomu, že vydání článku opět vyšlo na jedno hezký datum, tak i tentokrát se to sluší zakončit přáním – všechno nejlepší k narozeninám, mami 🙂

Doporučený místa k navštívení: Alpine Meadows Resort