Zazvonil zvonec

Tak je to zase tady.. mistrovství světa v hokeji nám začalo a je na čase hodit na sebe dres, popadnout vlajku a zajít na plátno do hospody. No a když se ocitneš v situaci, kdy je ten dres, vlajka a hlavně hospoda 18 tisíc kilometrů daleko, nezbejvá ti nic jinýho, než prostě sednout na letadlo a odletět.

Téměř patnáct měsíců dlouhý putování po ostrovech Novýho Zélandu dospělo ke konci a je nutný dodat, že jízda to byla úžasná. Jako každá cesta měla i tahle svoje výmoly, který bylo potřeba překonat nebo se jim vyhnout, ale rozhodně jich nebylo tolik, jako je na silnicích u nás v Čechách. Pozitivní zážitky převyšujou mírou vrchovatou a vzpomínek zůstává spousta. A ty, který nebyla děravá paměť schopná udržet nebo o ně teprve přijde náporem alkoholu, uchová aspoň tenhle blog. Poslední střípky mozaiky dotvořilo cestování podél jezer a pobřeží, který ještě okořenilo navštívení geotermální oblasti Rotorua.

Rotorua ani ne tak okořenila poslední tejdny cestování, jako spíš zasmradila. Jakmile začneš cejtit zkažený vejce, neznamená to, že by sis měl(a) dát sprchu nebo že tvoje tři dny starý jídlo v autě ožívá. Znamená to, že se blížíš k oblasti plný syčící síry a bublajících pramenů. A věz, že ten smrad jentak nepřejde. Možná že si na něj trochu zvykneš, ale vnímat ho nepřestaneš. Zkažený vejce ve špajzu přece jen taky vyžadujou neustálou pozornost, tak proč by to tady bylo jinak. Kromě smradu na tebe ale jinak čeká příroda plná neuvěřitelnejch barev a zajímavejch úkazů, který si měl(a) možnost vidět už ve videu.

V kempech i na stezkách můžeš potkat různý typy lidí a když máš kliku, dozvíš se i něco od místních. Třeba o tom, jak jsou všude přemnožený vačice a lidi je chytaj a prodávaj jejich kůže. Někdo se tím dokonce živí a celý dny chodí po lesích a klade pasti. Někdo se zas pro změnu živí rekonstrukcí starejch domů a jejich prodáváním. Zní to jako víceméně běžná věc, ale tady to funguje trochu jinak. Domy tady tak trochu jezděj na kolách, takže je celkem běžný, že na silnici potkáš velkej náklad, kterej veze půlku domu. Jo, u nás stěhujeme interiér, zatímco tady to stěhujou se vším všudy. Prostě ten dům zvednou, hoděj na „vozejk“ a převezou jinam. Dřevěný konstrukce jim to dovolujou a byznys s rekonstruováním domů dostává úplně jinej rozměr. Za zmínku ještě stojí to, že hodně lidí ze starší generace si pořád myslí, že pořád existuje Československo. Je vidět, že naše země je sice středem Evropy, ale rozhodně ne středem pozornosti. Což je asi jedině dobře.

Předposlední tejden pobytu na severním ostrově byl ve znamení návštěvy dalšího dobrýho známýho z telecí farmy – vedoucí Helen. Ta bydlí ve zlatokopeckym městečku Waihi, který je doslova postavený na hromadách zlata. Uprostřed města je obrovská díra, která slouží jako lom pro těžení zlata a zásobuje místní obyvatelstvo nejen prací, ale hlavně dostatkem financí. Kromě toho je okolí posetý pastvinama a malejma farmama. Helen občas na těchhle farmách vypomáhá, ale jinak se ve zbytku volnýho času, kdy se zrovna nestará o telata v Culverdenu, věnuje právě rekonstrukci a renovaci domů. Teplý klima severního ostrova jinak umožňuje pěstování pomerančů, citrónů a jinýho ovoce jentak na zahradě, a ne jinak je tomu i u Helen doma. Celkově tohle místo stojí za navštívení, protože vede z jedný strany ke stezce po bejvalý železniční trase s možností se projet 1,2 kilometru dlouhym tunelem a z druhý strany k sousednímu turistickýmu městu Waihi Beach. Odtamtud vede nejhezčí pobřežní stezka severního ostrova k zálivům Orokawa Bay a Homunga Bay. Dny strávený ve Waihi byly skvělý a po dlouhý době došlo i na karetní „zlodějinu“.

Po sedmi měsících života v autě se naskytla příležitost lehnout si do normální postele a vařit v normální kuchyni. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu úleva, na druhou stranu ztráta volnosti. Dřív ať už jsem jel kamkoliv, celej dům jel se mnou. Nikdy nemusíš mít starosti, jestli si na něco nezapomněl(a), protože všechny tvoje věci jsou v autě, ve kterym právě sedíš. Na minimální prostor si zvykneš a zjistíš, že toho vlastně k životu moc nepotřebuješ. Největší obavy pak máš ve chvíli, kdy vyrážíš na výlet a auto necháváš na parkovišti. Za celou dobu se ale naštěstí nic nestalo a auto vždycky stálo netknutě na původním místě. Teď, v době psaní tohohle textu, už Estima slouží novejm majitelům z Anglie, který přiletěli z Tasmánie a rovnou večer z letiště si jí přijeli koupit. Můj život se tak přestěhoval do dvou báglů a jednoho vaku na kolo a v peněžence se objevila nová karta pro hromadnou dopravu v Aucklandu. Helen popisovala Auckland jako „hell hole“, což je v překladu pekelná díra, a i když těžko říct, v jakym smyslu to myslela, tak jedno je jistý – tohle město je úplně jiný než všechny ostatní na Zélandu. Naprostou většinu obyvatelstva tvoří kombinace Maorů, Asiatů a Indů a tím pádem Evropanů tady moc nepotkáš. Při procházení městem, obchodama nebo i při jízdě autobusem jsem si připadal tak nějak.. moc bílej. Člověk je trochu nesvůj, zas ale na druhou stranu ubytování přes AirBnB u Malajsijců je parádní, takže předsudky stranou.

Posledním zápisem v poznámkovym bloku, o kterej by byla škoda se nepodělit, je zmínka o názvu jedný stezky v bike parku Eskdale, jež se nachází kousek od města Napier. Tahle stezka tě náročnym stoupáním vyveze na vrchol kopce, odkud si můžeš užít pěkný sjezdy, nicméně nejdřív musíš zvládnout právě to klikatý stoupání. A když na jejím začátku vidíš její název, musíš se buď smát nebo hlasitě (a s hrůzou) polknout. Je totiž pojmenovaná jako „Zkáza tlustého muže“. A to docela sedí. Sám jsem se na začátku smál a pak jsem sotva popadal dech. Teď už je to fakt vše a kapitolu Nový Zéland můžeme uzavřít. Mockrát díky, že si to přes tu hromadu videí a článků vydržel(a) až do konce nebo si aspoň občas nakoukl(a) či přihodil(a) nějakej komentář. Psaní blogu byla zábava a příjemný zpestření pobytu a bylo fajn vědět, že tu cestu prožíváš svým způsobem taky. Teď už je ale čas vypnout obrazovky a dát si jedno točený na mlatě. Díky za pozornost a (nejen) na Skalce na viděnou!

Doporučený místa k navštívení: Te Mata Peak, Eskdale MTB Park, Mount Tauhara, Huka Falls, Craters of the Moon MTB Park, Wai-O-Tapu, Mud Pool, Whakarewarewa Red Woods MTB Park, Western Okataina Walkway, Mount Maunganui, Mount Paku, Coromandel Coastal Walkway, Black Hill MTB Park, Hauraki Rail Trail, Waihi Beach, Orokawa Bay, Homunga Bay

PS: Na webu došlo k drobný aktualizaci v sekcích Fitness a O mně. Tou hlavní změnou je doporučení knížky s názvem „Proč spíme“, o který se dočteš právě ve Fitness sekci. Blog jinak nekončí.. časem by se tu měl objevit novej článek o Furtlandii a v budoucnu třeba i z jinejch míst. Kdo ví. Níže pod mapou ještě najdeš abecedně seřazenej seznam mejch nejoblíbenějších míst z obou ostrovů a k nim i odkaz na výběry nejlepších fotek. Poslední album úplně dole je takový trochu speciální a dalo by se nazvat jako “z mobilu aneb co se jinam nevešlo”. A to už je fakt vše. Tak teda furt a sílu! 🙂

To nejlepší ze severního ostrova (výběr fotek ZDE):

• Cape Reinga
• Mount Taranaki
• Orokawa Bay
• Tongariro
• Waitomo Caves

To nejlepší z jižního ostrova (výběr fotek ZDE):

• Cave Stream
• Fox Glacier
• French Pass
• Helicopter Hill
• Hinewai Reserve
• Lake Coleridge
• Lake Marian
• Lake Pukaki
• Little Mount Peel
• Mount Cook
• Mount Sunday
• Routeburn Track
• Roys Peak
• Takaka Hill